Grand Canyon

Ano, je to fádní nadpis, ale o tom to dnes (přesněji včera) bylo. Včera proto, že dnes je tu již jedna hodina ráno a právě jsme se vrátili z poslední prohlídky nočního Las Vegas. Ale popořádku. V posledním příspěvku končil Jiří větou, ve které naznačil, že se ještě chystáme do města. A jak to probíhalo? No vskutku náramně. Začali jsme v nejbližším kasinu New York, New York, kolem kterého vede horská dráha. Naši pravidelní čtenáři ví, že takovým atrakcím se nevyhýbáme a tak jsme propátrali celé kasino a ve finále našli místo, odkud celá atrakce začínala. Sedli do druhé řady a za chvilku už jsme vyrazili ven z kasina a po nabrání dostatečné výšky to začalo. Jízda byla vskutku zábavná, zvláště když jsme jeli po rovince a najednou se přetočili a jeli vzhůru nohama. Jinak klasická horská dráha, jak má být. Po ukončení jízdy jsme se posilnili ve Starbucks a utratili pár dolarů v Harley Davidson shopu a jednou jedinkrát jsme si zahráli na jednorukém banditovi, zdvojnásobili vklad pěti dolarů a ten jsme pak postupně prohráli. Pak jsme vyrazili na prohlídku vedlejšího kasina Excalibur (vypadá jako zámek z pohádky) a z něho jsme podzemním tunelem přešli do Luxoru (ten je zase v podobě černé pyramidy). Z Luxoru jsme omylem vylezli na terasu bezpečnostním východem, jemuž chyběla na druhé straně klika, ale po chvilce pátrání jsme zase našli cestu dovnitř a následně ven a to tak šťastně, že jsme skončili na parkovišti, kolem kterého vede cesta k našemu Wild Wild West Gaming Hall ubytování.

Ráno jsme si pospali, protože program dne začínal až v 11:30. V devět jsme vyrazili na snídani, ale v kuchyni měli nějaký problém a tak že na hodinu restauraci zavřeli. Tak jsme si hodinu počkali a znovu vyrazili do restaurace, kde nám bylo řečeno, že mají problém v kuchyni a že tak za hodinu, hodinu a půl. No tak na to ti už neskočíme, holčičko – snídali jsme naproti v Jack In The Box. V 11:30 přesně se objevil menší autobus a v něm šest dalších spolucestovatelů, se kterými jsme měli letět směr Grand Canyon. Po dvaceti minutách jízdy nás autobus vysypal na letišti. Přešli jsme do soukromého hangáru, kde nás všechny převážili, zaplatili jsme nesmyslný poplatek (s ohledem na cenu celého výletu) za palivo a pak se dlouho nic nedělo. Nakonec se objevil malý zrzavý skrček kolem 25 let, že je náš pilot. Vzal nás k letadlu, před kterým se s námi všemi vyfotil a pak nám dal krátkou instruktáž k vlastnímu letu. Snažil se být vtipný, tak že například blicí pytlík jsme si mohli nechat jako suvenýr, ale jen v případě, že ho použijeme. Pak jsme se nasoukali do Cesny, prďola, kterého Jiří přejmenoval na Napoleona si sedl dopředu a podle nás nic neviděl. Naštěstí měl jako kopilota sice mladšího, ale dvakrát tak většího kluka, který mu si říkal, co vidí. Zanedlouho jsme se vznesli a asi dvacet minut letěli tak jak Cesny létají, házelo to s námi zleva doprava, občas nějaký ten propad. Docela jsme si to užívali, na rozdíl od některých ostatních. Nakonec to Napoleon zlomil přes křídlo a celkem velmi solidně s tím práskl na okraji Grand Canyon v části zvané West Rim. Ta nabízí tři atrakce, všechny provozované bez výjimky tlustými indiány a hromadou helicopter společností. Čekali jsme, vzhledem k slibům firmy, kde jsme let objednávali, na nějaké prominentní služby, ale ta špatní kopie malého žabožrouta jen odběhla, koupila nám všem lístky a že nás v pět bude čekat na stejném místě a postarejte se o sebe jak umíte. Nevěřícně jsme kroutili hlavou, ale co se dalo dělat. Rozpustil naší skupinu s tím, že my dva máme počkat v miniletištní hale, protože máme let na dno kaňonu vrtulníkem navíc a že si nás za deset minut někdo vyzvedne. Jaké bylo zděšení, když ten někdo měl být zástupce společnosti Sundance, ze kterou jedinou jsme od počátku nechtěli letět, protože se jí už podařilo v kaňonu zabít posádku celého vrtulníku. Po dvaceti minutách se objevil nějaký obézní indoš a hnal nás do dodávky, kterou řídila neméně obezní domorodka. Tak jsme se tam nasoukali, ujeli asi stopadesát metrů a už nás zase hnali ven, tentokrát rovnou k nastartovanému vrtulníku. Nasoukali jsme se dovnitř, pohunci kolem nás připoutali a hned se letělo. Po pár minutách už helikoptéra klesala a sedli jsme na dno kaňonu kousek od řeky Colorado. Zase nás odpoutali a hnali po schodech dolů k řece. Hned jak jsme opustili helikoptéru, už do ni natlačili další pasažéry a hned odlétala. Bylo to jak na běžícím páse a ty helikoptéry se tam točily čtyři a to nepřetržitě. To už jsme byli na motorovém člunu, který opět řídila obézní indiánka, popojela s námi z řevu jednoho motoru asi dvě stě metrů proti proudu, pak se motor ztišil a jel jen na volnoběh a řeka nás unášela zpátky k přístavišti. Nicméně podívané to byla nádherná. Po vylodění jsme asi čtvrt hodiny čekali na přílet helikoptéry, která nás zase vyvezla zpátky na místo, odkud jsme vzlétli a tam nás zase nacpali do dodávky a po sto padesáti metrech jsme byli zase na začátku.

Ono je to tak. že nejbližší atrakce od letiště je vzdušnou čarou asi půl míle, ale američané neumí chodit, tak že se vše objíždí autobusy. To znamená vystát si frontu na autobus a přesunout se k atrakci. Tu si prohlédnou, vystát si frontu na autobus a přesunout se k další atrakci. Naštěstí to čekání nebylo nějak dlouhé. První atrakcí byl Eagle Point, jehož součástí je Skywalk, tedy výhled na kaňon z vysuté lávky, která má podlahu ze skla. Vyčůraní indiáni zakázali na této lávce fotil, ani mobil nebo baťoh si nesmíte vzít sebou. Za to na lávce poskakují dva až tři indoši se zrcadlovkami přepnutými na automat, protože s tím prostě fotit neumějí, a fotí vás ze všech možných úhlů. My jsme zdvořile odmítli se slovy (mými) No thanks, běž s tím do hajzlu a jen jsme se kochali výhledem. Po nabažení byla cesta z lávky jak jinak než do navalprachy části, kde už na nás pokřikoval jeden z mnoha zaměstnanců, ať si jdeme vyzvednout fotky. No chtěli za jednu 30 dolarů, to je minimálně na skalpování na místě. Zase jsme odmítli s tím, že jsme fotky nechtěli a zklamaný zaměstnanec ztratil úsměv a dolary v jeho očích pohasly. Nejsem odborník na fotografii, ale poznám, když je něco fakt špatně a to co tam bylo vidět na monitorech by vyfotila kvalitněji i moje sedmiletá dcera.

A už jsme stáli frontu na autobus, který nás převezl na Guano Point, který kromě nádherného výhledu na kaňon s možností vyšplhání na vyvýšeninu nabízel stejně jako ostatní body i občerstvení, které jsme měli v ceně lístku na autobus. Tudíž jsme pojedli a kromě občasného větru, který třeba mě odnesl zeleninový salát i s platovou miskou, bylo jídlo (hovězí s kaší, zelenina, salát, zákusek) vynikající. Posilněni jsme se vydali prohlédnou vše co Guano point nabízí. Kromě úžasných výhledů, kde ten nej byl bohužel na západ, kde se v tu dobu už nacházelo slunce a tak pokusy o jeho zvěčnění přes nuly a jedničky nejsou příliš valné, jsme také viděli v akci záchranáře, protože jeden asiat zřejmě pózoval tak jak to jen asiati umí a při tom slítl a vypadalo to, že měl něco s nohou a rukou. S vědomím, že je v dobrých rukách záchranářů jsme na něho kašlali a dokončili prohlídku Guano Point a spěchali na autobus, protože se už blížil čas odletu. Třetí atrakci jsme tedy nestihli, ale protože nás Hualapai Ranch moc nelákal (je to rádoby původní indiánská vesnice s tradicemi, jízdou na koni, kovboji a házení lasem) a obézních indošů už bylo dost, ani nás to moc nemrzelo a včas jsme byli na letišti, kde po dvou, třech minutách už byl ten trpaslík a hnal nás do letadla. Tentokrát se vytáhl a po cestě zpět zakroužil nad Hooverovou přehradou a to byla opravu nádherná podívaná. Svým netradičním stylem s tím zase práskl na letišti a dojel až k hangáru, kde jsme nastupovali. Tak nás prohnali až do office, kde nám promítali fotky u letadla, vytisknutá za 27 dolarů, mailem jen za 17. To už jsem si veřejně poklepal na čelo s vědomím, co celá sranda stála a společnost Viator (nezlobte se, ale musím napsat jak se to čte v indiánštině – vychcátor) můžu jen nedoporučit. Tentokrát nás nacpali jen do větší dodávky a za půl hodiny jsme byly v hotelu.

Počkali jsem hodinku než se setmělo a vyrazili dobít poslední baštu Las Vegas, věž hotelu Stratosphere. Jelikož jsme ubytovaní na jihu Las Vegas Boulevaru, tedy Stripu a Stratosphere je na samém severu, šest kilometrů daleko, rozhodli jsme se použít Las Vegas monorail, složitě ale přeci našli jeho konečnou v MGM a za půl hodiny jsme stáli přes věží. Další asi půl hodiny trvalo, než jsme si vystáli frontu a konečně vyjeli do 108 patra. Tam přišlo zklamání, protože vyhlídka byla z půlky uzavřená kvůli soukromé párty. Rozladěni jsme se chystali jet zpátky ale Jiří to nevzdal a našel cestu na otevřený ochoz a tak jsme viděli celé město jako na dlani včetně místních atrakcí na vrcholku věže. Uspokojeni jsme sjeli do přízemí a za zvýhodněných podmínek jako majitelů lístků na věž koupili pizzu a něco k pití a posilněni vyrazili tentokrát po svých zpátky do hotelu. Cesta byla dlouhá a pomalá díky pátečnímu zvýšenému výskytu návštěvníků Las Vegas. Po dobytí Stripu u kasina Belagio jsme shlédli další vodotryskovou šou, tentokrát na motivy americké hymny a pro nás již známou zkratkou jsme se vyhnuli Stripu a doputovali v jednu ráno na hotel. Teď jsou bezmála tři hodiny, tak že fotky až zítra.