Ještě než shrnu dnešek, malý návrat ke včerejšku, přesněji k ubytování na periferii v motelu Deluxe Inn. Názvem se nenechte zmást, nemá s luxusem nic společného, ale jako ubytování standardní, čisté, vyhovující. Ale lokalita byla více jak zábavná. Pokoj jsme měli v prvním patře takového toho ubytování pavlačového stylu, kdy se do pokojů leze po ochozu kolem celé budovy. Když jsem se šel podívat na pokoj, z přízemí na mě volal zpola oblečený svalovec, zda nemám nějaké peníze. Vysvětlil jsem mu, že mu nerozumím a ignoroval ho. Pak jsem se vrátil k motorce pro věci a zastavilo u mě auto, ve kterém seděla jako spolujezdec tlustá černoška a srkala shake a řidič na mě spustil, že jako jestli nemám peníze, že nemá na benzín. Někteří amící zřejmě žijí v představě, že chodím do továrny vydělávat peníze, abych mohl sponzorovat jejich nádrž. Odpálil jsem ho s tím, že mám jen kartu. Ráno, když jsem zase balil věci do kufrů motorky přišla značně zbědovaná, samozřejmě obézní, běloška a jestli bych ji nezavezl k jejímu autu, že tam má své dítě! Nedošlo jí, že jsem na motorce, tak jsem jí to vysvětlil a šla pali. Za minutu byla zpátky, jestli bych neměl peníze na taxi, neměl. Do třetice se zjevila, že mě dá mobil a snubák, který ale neměla, když ji svezu na motorce kam potřebuje. Poučil jsem ji, že bez helmy to není bezpečné a konečně dala pokoj. Podotýkám, že toto se děje jenom mě a Jirkovi se to nestává. Asi si na něho přes jeho výšku netroufnou 🙂
Dnes nás čekala taková odpočinková etapa, jen 131 mil. Měli jsme pár waypointů, ale po předchozích zkušenostech jsme moc nedoufali, že jsou k něčemu. Přesto jsem zkusili hned první ještě ve městě Tulsa. Jednalo se o restauraci, kde jsme hodlali posnídat a kupodivu byla v provozu a přímo na R66. Stylová R66 se zaměřením na lokomotivy a vše kolem nich. U stropu a na ochozu jezdili soupravy a vydávaly autentické zvuky parních lokomotiv. Obsluha byla milá, vybrali jsme ve stejném stylu jako vždy (vejce, slanina, hash brown, tousty, káva, čaj). Při placení se neměli k tomu, vrátit drobné, ale počkal jsem si tak dlouho, až jim to došlo a nakonec těch pět dolarů vrátili. O to jsem jim zkrátil dýško.
Pak jsme vyrazili směr Oklahoma City. Cesta se zase změnila, tentokrát se jednalo o velice dlouhé úseky rovné silnice, naštěstí alespoň v mírně zvlněném terénu, tak že se po nájezdu na kopec nebo výjezdů z občasné zatáčky vždy zjevil další kus cesty v délce mnoha mílí, který, pokud bylo vidět na jeho konec, končil zase kopcem nebo zatáčkou. Strojům to ale vyhovuje a tak nám cesta vesele ubíhala v příjemně zamračeném počasí.
V Chandleru se nám v zatáčce zjevilo Route 66 Interpretive Center, které jsme samozřejmě přejeli, protože ty bestie nezastavíte na fleku, tak že jsme to otočili a zanedlouho nás postarší paní vítala v rozlehlé budově z pískovce, dala nám uvodní informace a již jsem okukovali vystavené exponáty, především dokumenty a fotky a také multimediální pásma na několika obrazovkách, ke kterým se dalo sednout do originálních sedadel vyrvaných z různých aut, nebo i lehnout na improvizovaná lůžka. Součástí expozice byla samozřejmě i „navalprachy“ část, kde jsme, jako vždy, nechali pár drobných, aby naše cesta měla i sociální rozměr a všichni z ní něco měli.
7 mil za Chandlerem jsme tentokrát nepřejeli, ale o to intenzivněji brzdili, u Seaba Station, bývalé DX čerpací stanice z roku 1921, která byla ve 30 letech změněna na servis a fungovala až do roku 1994, kdy se z ní stalo motocyklové muzeum. I přesto, že není nějak extrémně velká se do expozice vešlo poměrně hodně strojů a najdou se tu i unikáty, jako třeba nerozbalený jeden kousek z 2000 vyrobených strojů při pokusu o znovu zrození značky Excelsior-Henderson z přelomu století, Triumphy starší než Jiří 🙂 a nebo třeba naše ČZ.
O několik mil dále jsme zastavili v městečku Arcadia, kde je k vidění obrovská zrestaurovaná dřevěná stodola (Round Barn), na kterou je celá Oklahoma hrdá. S ohledem na rozměry a prostor, který nabízí, je třeba smeknout před původním stavitelem z roku 1898 i před těmi, kteří celé dílo zrestaurovali v roce 1992. A již jsme se blížili k Oklahoma City a protože už jsme měli dost obědovečeří ve fast foodu, při prvním zmínce o steaku jsem obraceli motorky přes čtyři pruhy a zaparkovali před MacKie McNear’s Steakhouse a nacpali jsem si pupky až k prasknutí – mleté šťavnaté maso ala hambáč, hranolky a velká pečená brambora, saláty všeho druhu a nakonec puding a zmrzlina a jahody a želé. No těžko se nám lezlo na motorky. Za dalších 13 mil jsme dosupěli do Oklahoma City do motelu, dali se do kupy a šli to jídlo rozchodit po okolí. A to je pro dnešek vše, zítra nás čeká pořádná porce mílí, tak se na to jdeme vyspat.
Nejnovější komentáře