Noční můra z Elm Street

Děsivý nápis je jen odkazem na adresu ubytování, kde jsme dnes zakotvili po celodenní jízdě – Elm Street, Lebanon. A jak jsme se sem dostali? Inu ráno jsem vstali v St. Louis a kolem osmé jsme se vypotáceli z hotelu do nadzemních garáží, kde jsem měli zaparkované motorky. Nabalili jsem věci do již zmiňovaných kufrů motorek a chtěli jsme vyjet. Protože výjezdu bránila závora, zašel jsem s potvrzeným lístkem o zaplacení z hotelu na recepci garáží, kde mě mladá a jak je tady zvykem docela korpulentní černoška pořád něco vysvětlovala, že s motorkama musíme vyjet pravou závorou a ne levou. Netušil jsem, jaký je v tom rozdíl, ale stejně jsme chtěli doprava, tak jsem nasedli a sjeli k závoře. Jaké to překvapení, když se závora neotevřela, rozlítly se dveře a černoška bežela k nám. Bláhově jsme si mysleli, že nám běží otevřít závoru, ale ona nic a horlivě nám ukazovala místo mezi koncem závory a obrubníkem, že jako tudy se máme s těma našema krávama vejít. Sama by tam nenasoukala ani půl zadku. Nu což, tak jsme se tam prostě vešli a již jsme vyrazili. Ale jen deset metrů na parkoviště, aby jsme počkali, až k nám milostivě dorazí signál z GPS, abychom se vymotali ze St. Louis.

To se nám nakonec podařilo, díky Jirkovi, který nakonec ignoroval navigaci a vyjel po Interstate 44 co nejdále z města, kde jsme se po pár křižovatkách zase napojili na naši Historical Route 66.

Zde malá vsuvka k navigaci. Používáme, tedy spíše jsme používali navigaci Sygic v naších chytrých mobilech. Jirka si dal tu práci, aby všechny trasy převedl z dostupných podkladů právě do formátu Sygicu a mohli jsme nerušeně cestovat. Ovšem Sygic je úplně k ničemu, protože ignoruje Vaší aktuální polohu a neustále se Vás snaží navádět na počáteční bod trasy, tak že i když máte za sebou x průjezdových bodů, pořád tvrdošíjně naviguje na počáteční bod trasy. Navíc z neznámých důvodů v USA nepřibližuje křižovatky, a že jsou tu některé fakt složité, tak že se podle něho prostě jezdit nedá a používáme ho jen jako statickou mapu, když se nám cesta nezdá, abychom zkontrolovali, zda jedeme správným směrem. Jedeme podle značek Route 66, které až na výjimky jasně navigují. Občas sice zmizí nebo chybí v důležité křižovatce, ale po čase na ně narazíme a nebo právě za pomoci navigace identifikujeme, kudy se vydat, abychom se zase napojili.

Zpět k cestě, protože dnes to bylo především o cestě bez důležitých zastávek a atrakcí. Hned před Eurekou byla cesta přerušena kvůli opravě mostu. Naštěstí před mostem byla informační kancelář, malé muzeum a obchod se suvenýry v jednom, který provozovala velmi milá postarší paní, která nám ochotně vysvětlila, jak se zase na Route 66 napojíme a tak jsme nakoupili pár drobností, shlédli muzeum a vyrazili.

Zde opět vsuvka, pro představu, jak zatím cesta probíhala. Illinois i výlet do Wisconsinu (Milwaukee) byly o rovinaté krajině a dlouhých rovných cestách. Route 66 v Illinois je asi na úrovni naší D1 co se kvality týče, takže v některých částech Harleje poskakují, tlumiče na doraz, jak mezi Brnem a Humpolcem. Od St. Louis, nebo spíše právě od Eureky se vše rapidně změnilo a je to jak půjčit si u nás Harleje a jet se projet na Vysočinu. Kopce, zatáčky, občas sjezd na dálnici a zase výjezd, ale ježdění je fakt super a od toho tady jsme.

Zpátky k dnešní cestě. Jedna plánovaná zastávka bylo muzeum voskových figurín ve Stantonu, věnované Jesse Jamesovi a vedle něho muzeum hraček. No hádejte, dorazili jsme tam, ale jedno bylo zavřené a druhé taky a na prodej. Potkali jsme tam ale tlupu asiatů, které jsme před tím viděli už ve Springfieldu a dali jsem se do řeči. Projíždějí celý svět s velkým karavanem a mimo jiné obrazili celou Evropu včetně Moravska. Tři číňané, jedna číňanka a jedna thajka. Všechno neustále fotili a natáčeli a byli mladí a vysmátí a na otázku, co to tak stojí se jen zazubili, že je to dost drahé. Poklábosili jsme, již tradičně zneužili pár nul a jedniček na paměťových médiích a vyrazili dále.

Když se nám ztratila Route 66, zastavili jsme na čerpací stanici, nabrali benzín, doplnili tekutiny, zorientovali se podle nenáviděného Sygicu, vyfotili starý poutač a zase vyrazili. Podotýkám, že dnešek byl ve znamení docela vedra na květen, bylo 78 Fahrenheita ve stínu a třeba mobil ponechaný na slunci nebylo možné udržet v ruce, a to jsme pořád ještě severněji z celé cesty.

Za nedlouho na to nás přemohl hlad, protože jsme snídani odbyli kávou (Jiří čokoládou) a buchtou ve Starbucks. I přes doporučení sličné čerpadlářky, se kterou Jiří konverzoval na téma Where to eat?, jsme nakonec skončili u tradičního Subway, kde jsme se posilnili akční nabídkou a vyrazili dále.

Udělali jsem krátkou zástávku u jednoho stylového servisu, kde nás nadchnul jeden nápis (viz foto) a po 1923 mílích dorazili do motelu Americas Best Value Inn. Nakoupili jsme nějaké tekuté zásoby v podobě malých one shot drinků a pravého amerického Budweiseru a uchýlili jsme se na pokoj.

Tím bych mohl dnešní příspěvek skončit, ale na četná přání čtenářů našeho webu (děkujeme Láďo), ještě pár slov o tom, jak že se řídí Harlííí. No je to fakt kus americkýho železa. To se pozná po zařazení především jedničky, což doprovází zvuk podobný úderu kladiva v kovárně. Jak nás v Harlííí zběhlý kamarád z Prahy poučil, vítejte ve světě bez vyvažováku, což v praxi znamená, že když se stroj nastartuje, nebo s ním stojíme na neutrál, je vibrace taková, že napojit mu šejkr na řídítka, jsme mistry světa mezi barmany. Manipulace na místě je tragická, navíc má docela velký rejd, tak se snaží se neustále v malých rychlostech zavírat a je třeba být více než opatrný. To stejné třeba při odbočování do svého pruhu při rozjezdu z křižovatek, kdy není lehké stroj stočit a raději si najíždíme i do dalších pruhů, ale je to jen o zvyku a o tom, že zavírání se dá přemluvit plynem, ale je třeba to natrénovat. Máme za sebou přes 1200 km a pomalu to dáváme.

No a když už se to rozjede, tak to je o něčem jiném. Na cestování je to fakt skvělý stroj, tempomat, rádio (to ale jen s otevřenou helmou), krouťák skvělej. Maximálně tak do 70 mil, pak už není tak stabilní a navíc, milý čtenáři inženýre si bez problému spočítáš, jaká že ta hmotnost s rychlostí přes 70 mil je vlastně v pohybu a pak už to neřídíš ty, ale řídí to tebe.

Zase při brždění se to houpe jako každé americké vozidlo a i přes komfortně naladěný podvozek to na hrbolech jde na doraz, až má člověk strach, že se to celé rozpadne. Nárazy od podvozku zase eliminuje skvělé pohodlné sedlo a mít spolujezdce (raději spolujezdkyni), tak ten si to musí v pohodlí s opěrkou na zadním kufru vysloveně užít. Klakson troubí a stěrače to nemá. Tolik k Harlííí. Zítra máme před sebou více jak 400 km do Tulsy, tak zase dáme vědět, jak to dopadlo.