A jedeme

Tedy jeli jsme již včera, ale teprve dnes jsme začali ukrajovat první kilometry Route 66. Než se tak stalo, museli jsme však nabalit věci do motorek. Jak se ukázalo, boční kufry našich Harlíííí (oni to tak domorodci vyslovují) jsou doslova k ničemu a něco do nich dostat je složitější než ježek v kleci. Naštěstí vrchní kufr je dost velkorysý a pobere nevídané množství věcí a ten to zachránil. Dali jsme sbohem našemu prvnímu motelovému zařízení, které nám poskytlo noclech na tři noci a vyrazili. Ne na Route 66, ale do osvědčeného podniku Rolling Lanes na snídani. Potěšilo nás, že zřejmě manažer, sotva že nás spatřil, zvolal „Je dobré Vás zase vidět, chlapci“ a než jsme si sedli, už bylo kafe nalité. Jirka neodolal a zvolil skoro to stejné co včera (ale pro upřesnění, včera to byla Eggs Florentina) a sice Eggs Benedict a já jsem zkusil něco nového v podobě jednoho volského oka, tří párečků a tří lívanců (vše na jednom talíři), které jsem si (rozuměj ty lívance) nechal nakonec a zalil je javorovým sirupem.

Vydatně posilněni jsme za slunného počasí vyrazili konečně na cestu z Chicaga do Springfieldu, hlavního města státu Illinois. Po cestě jsme zastavovali na různých místech označovaných jako Historical Places, i když historická i jakákoliv podoba je hodně diskutabilní, ale to k této cestě prostě patří a na to jsme se mimo jiné těšili. Než se dám do výčtu historických míst, je třeba zdůraznit, že řada těchto míst již nefunguje, nebo je zavřená a nabízená ke koupi, o čemž ale všechny dostupné prameny mlčí a fabulují, jak dobré je tam a tam zastavit a dát si něco dobrého a poklábosit s majitelem čerpací stanice apod. a přitom v reálu se nic takového nekoná buď proto, že otevírací doba je od poledne do 16:00, tak že když jedete od rána do večera, nemáte šanci vše stihnout a nebo proto, že již dané zařízení nefunguje.

První zastávkou byla vyhlášená cukrárna Reach & Creamy v Joliet, restaurovaná v roce 2007 do původní podoby, která měla nabízet skvělou zmrzlinu a na jejíž střeše tancují (no netancují, mají štronzo) Jake a Elwood „The Blues Brothers“. Ty figuríny tam a i všude jinde dále, sice jsou, ale i s nápisem „Sorry we’re closed.“. Tak že nic, ale náladu nám spravil blízký autoservis s auty jak vystřiženými z Cars.

V Joliet jsme dále hodlali navštívit prý vyhlášené muzeum Route 66, ale ouha, otevřené až od 12:00 a čekat bez mála dvě hodiny jsme si nemohli dovolit. Tak jsme alespoň vyfotili atrapy starých benzínových pump rozeseté po městě (jen dvě z pěti) a uháněli jsme dál.

Po cestě jsme narazili na čerpací stanici na postarší manželský pár jedoucí také na Harlííí, který ale měl vzadu dvě kola a tam jsme krátce poklábosili a pochválili si navzájem stroje.

Další zastávkou byla restaurace Launching Pad, u které stojí „socha“ Gemini Giant. Jak tvrdí dostupné prameny, restaurace z roku 1960 původně nabízela jen nápoje a zmrzlinu, nyní ale nabízí kompletní menu. Jenže ouha, nyní nenabízí nic, protože je na prodej a je na ní stejný nápis jako na Reach & Creamy. Přitom vevnitř je stylově zařízena a je fakt škoda, že není v provozu. Alespoň že ta socha tam stojí.

Krátce jsme se zastavili v Bloomingtonu, kde nás zaujali vystavené vozy Corvette, jejichž hrdí majitelé posedávali za auty a nechali si od čumilů hladit ego. Kromě toho ale na blízkém parkovišti bylo k vidění i více jiných krásných aut. Když jsme parkovali motorky, všimli jsme si, že už se prolátlo, že jedeme napříč USA, protože jsme narazili na tabuli, co nás vítala (viz foto).

V Gardneru jsme navštívili historickou věznici s dvoucelou z roku 1906, která fungovala do konce padesátých let. Docela malinká stavba. Vedle pak byla restaurace vytvořená z pojízdné jídelny, Riviera Restaurant.

V Dwightu jsme si prohlídli naštěstí otevřenou Ambler’s Texaco Gas Station z roku 1933 a kousek dál v Odell zase modrobílou Standard Oil Gasoline Station, obě dnes sloužící jako historické zastávky na Route 66.

Pak jsme dorazili do typického středozápadního města Pontiac, kde jsme navštívili Route 66 Hall of Fame and Museum, kde se nás velmi ochotně ujal starosta Robert T. Russell a vysvětlil nám, co vše můžeme vidět ve městě a o čem jsou všechna muzea. Nejvíce však hovořil o expozicích věnovaných umělci, který se nesmazatelně zapsal do historie Route 66 svojí tvorbou a tím umělcem byl Bob Waldmire. Jak starosta několikrát zdůraznil, Bob nikdy nepracoval a nic nevlastnil, kromě auta, ve kterém žil a se kterým cestoval po Route 66. V muzeu je vidět jeho první auto, Hippie dodávka VW, která sloužila jako předloha pro stejné auto ve filmu Cars a za budovou muzea je pak k vidění jeho poslední auto, tedy přesněji autobus, přestavěný umělcem na obytňák. Po městě jsou k vidění obrovské malby na stěnách domů, které jsme ale všechny nestihli, protože jsme ještě prolétli muzeum maleb právě na zdi, muzeum vozů Pontiac a protože nás opustilo slunce, a nebe i čím dál větší vítr nevěstili nic dobrého, rozhodli jsme se pokračovat dále.

V malebném městečku Atlanta jsme chtěli navštívit místní malé muzeum Route 66 a především vyfotit druhého obra ze tří na Mother Road, sochu vysokého Paula (Tall Paul), která dříve sloužila jako reklamní poutač na Hot Dogy v Ciceru a pak byla přesunuta právě do Atlanty z čistě obchodních důvodů, aby se lidé jedoucí po Route 66 zastavili, sochu vyfotili a něco koupili nebo pojedli. To by ale nesměli pitomci v Atlantě ve čtyři odpoledne všechno zavřít. Foto jsme pořídili a pod hrozbou čím dále horšího počasí jsme raději razíli dále.

Již za lehkého, ale vytrvalého, deště jsme zastavili krátce v Broadwellu u Pig-Hip Restaurantu, kde měl být zábavný majitel, který vám něco prodá, něčím vás rozveselí, pohostí a nebo tak nějak. Zábavný evidentně byl už nápisem „Otevřeno nonstop, kromě když je zavřeno“ a samozřejmě tam nebyl.

To už bylo počasí tak špatné, že jsme se rozhodli už nikde nezastavovat a dojet až do hotelu s příznačným názvem Route 66. Ono už skoro nebylo ani kde zastavovat a ani ne moc mokří, díky strojům, na kterých jedeme, jsme dorazili v sedm večer do stylového (nádherně přepláceného kýčem) hotelu, kde jsme se ubytovali, pak vyrazili na fast food večeři a zakončili tak docela náročný den.

[Show as slideshow]