Cokoliv bylo dříve napsáno o velikosti a umístění chrámů v Tchaj-peji, nechť laskavý čtenář zapomene. Ne, že by to nebyla pravda, ale existují i ohromující chrámy s velkou rozlohou i skvělým umístěním, jen naše neznalost tvrdila něco jiného. Ale postupně. Počasí se dnešního rána rozhodlo, že svět bude šedý a mokrý. Po dalších snídaňových experimentech jsme se rozhodli toho špatného počasí využít a sehnat si na další dva dny auto, abychom mohli vypadnout z města a vidět i něco jiného. Měli jsme vytipovanou půjčovnu, asi půl hodiny cesty metrem, a pár stovek metrů pěšky, ale když jsme k ní dorazili, tak byla zavřená, na rozdíl od tvrzení Googlu, že je otevřena do 21:00. Ok, tímto to nekončí, o kousek dál byla další půjčovna, otevřená a uvnitř jeden zaměstnanec, co umýval auta. Tak jsme ho oslovili, a on docela ochotně zareagoval a nabídl nám Toyotu Yaris Cross. Plácli jsme si, složili depozit a zaplatili dopředu půjčovné. Na WhatsApp nám došla smlouva a zítra o půl desáté si máme vyzvednout auto. Tak snad do rána pobočku nepřestěhují.
Počasí pořád nic moc, ale spíše mrholilo než pršelo, tak že to bylo vlastně v těch 24 stupních příjemné, a tak jsme prozkoumali okolí půjčovny a vytyčili tři cíle. Prvním byl, jak taky jinak tady, chrám Xianse, který vznikl v roce 1751 v době působení dynastie Qing. Přes různé přestavby a úpravy byl nakonec v roce 1984 přestavěn do původní podoby. Architektura je směsí tradičních čínských stylů, obsahuje složité řezby, barevné nástěnné malby a zdobené střešní dekorace v podobě různých výjevů z historie, prezentovaných malými vyřezávanými postavičkami. Co je hodně zajímavé, je to, že se nachází na území Nové Tchaj-peje, tedy části Tchaj-peje, která se staví zcela znovu a je tak doslova obklopen moderní architekturou vysokých věžáků, hotových nebo rozestavěných. V tuto chvíli to byl ten nejhezčí chrám, který jsme navštívili. To jsme ještě netušili, co přijde.
Druhým cílem byla kavárna CoffeeDay, která se na Googlu pyšní maximálním počtem hvězd a pro nás milovníky kávy tedy nutnost. V jednom z dostavěných nových věžáků byly v přízemí posunovací dveře, kterými jsme vstoupili do úzké nudle, kde byl bar, za kterým se na nás usmíval zřejmě majitel, který neuměl anglicky. Ale nějak poznal, že nejsme místní, a tak nám nabídl menu v angličtině, objednali jsme si a on ukázal na úzké schody, ať jdeme dál nahoru. Tam byla místnost na stejném půdorysu jako ta spodní, pár stolků a roztodivná výzdoba, zahrnující modely letadel z první světové, trapné anglické polštářky se psy v uniformě, až po masky z Benátek. Za chvíli po těch schodech donesl první část objednávky, americano, ve velkém keramickém hrnku, zazubil se a zase odešel. Po pár minutách se to opakovalo s vrchovatým cappuccinem, s nádherně vytvořenou dekorací v pěně. Do třetice se zjevil a donesl dvě, ale dokonalé, čokoládové sušenky. Káva sice byla drahá, ale výborná, sušenky z hořké čokolády luxusní, prostředí netradiční, zase další skvělý zážitek.
Třetím cílem byl nedaleký New Taipei Metropolitan Park, tedy zábavní park na 424 hektarech, s 31 unikátními skluzavkami, a umělým kanálem, na kterém se odehrávají každoročně závody dračích lodí. Přes park vede široká a vysoká lávka, po které jsme přešli na druhou stranu parku, kde je stanice metra. Stihli jsme pořídit pár snímků, ale více nám horšící se počasí nedovolilo. Metrem jsme jeli pár stanic, a netušili jsme, že se za chvíli zúčastníme ilegální aktivity.
Jako bývalý kuřáci, kteří před léty přešli na zahřívaný tabák, snad i zdravější variantu, nebo spíše méně škodlivou, než klasické cigarety, máme různé zážitky z cest. Už jsme jednou dokonce jeli přes hranice do Slovinska na nejbližší čerpací stanici, když nám v Rakousku došli náplně do IQOS zařízení. V Singapuru jsme měli dost zásob, tam jsme to neřešili, ale tady se zásoby tenčí a tak jsme je chtěli doplnit. Google nám prozradil, že je tu pár firem, které zařízení IQOS opravují, ale nikde se náplně neprodávájí ani oficiálně nenabízí. Tak jsme jednu opravnu vyhledali, mléčná okna, neprůhledné dveře, drze vstupujeme a celé zařízení se tváří jako prodejna luxusní kosmetiky. Chvilku váháme, ale milý chlapík se k nám vrhne, co že bychom potřebovali. Tak vytahuji na ukázku krabičku, jestli by neměl něco takového. Malou chvilku si nás zkoumavě prohlíží, pak ale pozná, zase netušíme jak, že nejsme z taiwanské celní správy a kývne, že něco takového by mít mohl a ať jdeme za závěs na konci místnosti. Trochu zmatení tedy jdeme k závěsu a za ním jsou schody do patra, po kterých vylezeme do místnosti s nabídkou asi 20-ti různých variant krabiček, které sháníme. Dá nám ochutnat a rozpovídá se, že je v Taiwanu i Číně užívání zahřívaného tabáku ilegální a můžete za to být i pokutováni. Že ale existuje neoficiální klub IQOS, a pro členy klubu a zahraniční kupce pašují z Japonska náplně i zařízení IQOS, akorát to tedy cenově tím pádem vychází hodně draho. Když už nám takto otevřel, tak si kupujeme tři pašované krabičky asi za dvojnásobek ceny u nás, ať uděláme útratu, a pobaveni celou situací provozovnu opouštíme. Teď už chápeme, proč není reklama, nejsou nabídky a provozovny se tváří jako prodejci kosmetiky.
Jdeme kousek pěšky do nedaleké tržnice, kde je Shuangcheng Street Night Market a nebo taky food court. Jedná se o nejstarší night market v Tchaj-Pej, který sice není největší, ale i tak přes sto stánků nabízí každý den až do půlnoci především jídlo, ale i nějaké cetky, oblečení a další věci, co byste na trhu očekávali. Ochutnáváme zde proslulou jarní rolku s tofu a pak si sedneme na něco pořádného u jednoho ze stánků. Dva vietnamské hovězí vývary s nudlemi, připravené a konzumované na ulici pod deštníkem, za mírného deště, obklopení vůněmi ze všech stánků, projíždějícími skůtry mezi stánky, to je prostě kouzlo street foodu, dokonalé. S plnými pupky spokojeně odcházíme zpátky na stanici metra a jedeme na kraj města do nejsevernějšího okresu Beitou.
Beitou je nejhornatější a nejvyšší z okresů Tchai-pei, s širokým údolím, kterým protéká několik řek, z nichž stoupá vydatná pára díky místním geotermálním aktivitám. Historie oblasti je poměrně rozsáhlá a zajímavá, ale ve zkratce, skoro jako všude na Taiwanu byl největší rozkvět za vlády Japonska, kdy vznikly první lázně využívající geotermálních aktivit v údolí. V minulém století zaznamenala oblast velký rozmach, vyhlášené podniky a kluby s prostitutkami, což se následně utlo během osmdesátých let zakázáním prostituce a celá část spadla pod správu Tchaj-peje. Místní ikonická zastávka železnice, která zde stojí dosud jako připomínka starých časů, vzala za své, když až sem dosáhlo metro a železnice přestala mít význam. Právě ze stanice metra vyrážíme směr termální prameny, ne přímo do nich, ale k návštěvě v kopcích a lesích ukrytého chrámu, ano, zase chrám. Počasí nás ale nešetří a je docela chcanec. Chvilku se schováváme, ale pak nám dochází čas a jdeme do kopce, co nám síly stačí. Odbočujeme na kamenné schody vedoucí lesem a po chvíli jsme u nevelkého, ale o to hezčího Puji chrámu.
Chrám Puji, je jedním z mála dochovaných buddhistických chrámů z japonské éry na Taiwanu. Byl postaven v roce 1905 z darů železničářů a byl známý jako Tesshin-in. Dnes je chrám zasvěcen Guanyinovi, který je místně považován za strážného ducha horkých pramenů. V roce 1998 byl chrám označen jako oficiální historické místo. Japonská estetika chrámu je zřejmá v klidné jednoduchosti a střízlivém designu. Uctívání v japonském stylu pokračuje v chrámu dodnes. Když k chrámu dorazíme, tak se místní mniši zrovna převlékají do civilu s tím, že se už zavírá, ale ať si klidně pořídíme snímky, že není problém. Japonský styl je opravdu jednoduchý, a tak kromě vlastní budovy a jedné velké místnosti uvnitř vlastně není co fotit. Ale i tak jsme rádi, že jsme navštěvu stihli a v dešti se vracíme kolem řeky zpátky. Z řeky je cítit, jak je pramen horký a v dešti a nečasu je to příjemné zahřátí. Po cestě údolím zpět míjíme pěkný rozsvícený dům s lampiony na terase v prvním patře, a tak nám to nedá a k domu se vracíme.
Jedná se o Muzeum horkých pramenů, které je umístěno v zachráněné budově v tudorovském stylu, která má cihlovou a dřevěnou fasádu a střechu z černých tašek. Muzeum je zdarma, a tak jdeme dovnitř. U vchodu dva postarší pánové regulují pohyb lidí. Co to proboha vyvádějí, pomyslíme si, ale pak nám dojde, že postupně vpouštějí lidi tak, aby si stačili vyzout boty, přejít k botničkám, kde další dvě zbytečné zaměstnankyně vedou lidi až k nějaké volné botničce, ze které si návštěvník vezme přezuvky a místo nich dá svoje boty. Toto celé je “skvěle” organizováno, tak že návštěvníci chvílemi netuší, co se po nich chce a pobíhají jak Mr. Bean mezi vchodem a botničkami.
Hlavní zradu ale vidím já v představě sundání bot po celém dnu. Ta představa byla docela živá. První bota dole a nejbližší regulčík se kácí k zemi a v nekontrolovaném třesu mu z úst vystřikuje bílá pěna. Druhý, který toto vidí, se dává na zoufalý, ale marný útěk, a po dvou krocích upadá ještě ve stoje do komatu. Druhá bota. Obě dámy u botniček padají zároveň a strhávají na sebe i botničky, pár návštěvníků, co nestihli opustit vstupní část domu zvrací navzájem po sobě a končí také v křečích na zemi. Prostě apokalypsa v přímém přenosu. Ale nakonec se nic nestalo. Zřízenci jsou zjevně zvyklí a navíc vybaveni rouškami. Tak že se toho biohazardního odpadu zbavuji a měním obuv za slušivé trepky a probíháme historií celé lokality z pohledu využití Horkých pramenů ve velmi pěkně zpracované expozici, která nás provede celým domem, včetně původního bazénu v suterénu. Při odskočení na záchod měníme apartní trepky za plastové, určené jen pro WC (což minimálně pro dámské arabské záchody dává smysl), a pak zase zpět do těch procházkových, mají to vymyšlené. Nakonec zase výměna, když si na konci prohlídky beru svoje křustky a vracím trepky do botničky, použije zřízenkyně nějaký sprej a vyšplíchá celou botničku. Chápu její činnost, obouvám si boty a pokračujeme dále.
Na konci údolí jsme zpět u stanice metra, vedle které je již zmíněná bývalá nádražní zastávka i s kouskem nástupiště a jedním dobovým vagónem, vše zdarma přístupné. Projdeme tedy zase část historie a pak už zpět na metro a směr hotel. Po trase máme ještě poznámku o dvou chrámech, už neprší a je tma a chrámy jsme za tmy ještě neviděli, tak to zkusíme. Sice jsme už dost utaháni, ale není to od metra tak daleko, tak se na ty ztracené chrámečky zajdeme přece podívat. Omyl přátelé, jsou oba obří, nádherné, u jednoho obrovská zahrada s umělým jezírkem, druhý obehnaný zdí má několik nádvoří, oba procházíme a jen žasneme. S výhodou pozdní doby a s minimem návštěvníků a navíc s úžasným osvětlením. Nevíme, kam se dívat dříve, jasné dva nej chrámy, co jsme zde a možná vůbec viděli a ještě kousek od sebe. Pro pořádek, prvním byl Konfuciův chrám z roku 1879, který byl v roce 1930 zbořen a znovu vystavěn, jak jinak, v japonském období. Druhý, který si s tím prvním v ničem nezadá, je chrám Dalongdong Baoan, z roku 1804, také přestavěný za vlády japonců, od roku 2003 je v dědictví UNESCO. Děláme úžasné fotky, procházíme oba chrámy několikrát, a ne a ne odejít, až hlad dává pokyn a my se přesouváme na protější ulici, na které za plného provozu aut a skůtrů probíhá Dalong Street Night Market. Prostě stánky po stranách ulice, mezitím čílý silniční provoz, do to spousta lidí, co si objednávají jídlo u stánků. Pohoda. Neodoláme a u jednoho stánku si do kovové misky kleštěmi nabíráme různé pochutiny pečené na špejli. Až máme vybráno, prodejce stáhne všechno ze špejlí do sáčku, přidá dvě špejle, ať to máme čím jíst, řekne částku, kterou mu zaplatíme, a tím se stáváme šťastnými majiteli sáčku dobrot. Dlouho nám to štěstí nevydrží, protože jen se uklidíme z té rušné ulice, obsah sáčku změní své působiště a skončí v našich útrobách.
Teď už je čas opravdu dorazit do hotelu, po cestě z metra doplnit zásoby pivka, probrat možnosti vyprání na recepci, následně vyjet do osmého patra, odkud jsou schody na střechu, kde je vybudovaná místnost s pračkou a sušičkou, nakrmit pračku 60 dolary a vyprat týdenní prádlo. Než se dopere, vyrážíme ještě do japonského fast foodu naproti hotelu a vydatně povečeříme. Pak přesun vypraného do sušičky a rychle sepsat, co že se to dělo tento den. A už se těšíme na zítřejší výlet autem.
Nejnovější komentáře