Dnešní plán byl poměrně jednoduchý, pompézní Pomník postavený na památku bývalého prezidenta Čínské republiky, který máme kousek od hotelu, nějaké chrámy různě poschovávané v ulicích Tchaj-peje a hlavně postmoderní mrakodrap Tchaj-pej 101, který byl v roce dostavění (2003) nejvyšší budovou na světě. Snídani naštěstí máme v ubytování, tak že se kolem půl deváté posbíráme, opustíme mini pokoj v sedmém patře a sjedeme do přízemí, kde nám oproti stravenkám, co jsme dostali při příjezdu, dovolí posnídat. Snídaně je formou bufetu, u třetiny věcí netušíme, co jsou, zda jsou sladké nebo slané, jak se jí, nebo k čemu se hodí, ale máme čas a postupně to prozkoumáme. Po snídani nezbytné navštívení hotelového pokoje a vyrážíme.
Svítí slunce, 24 stupňů a tak se snažíme přes boční uličky ve stínu dojít k pomníku. Když se před námi najednou objeví, je nám jasné, že se již před sluncem neschováme. Památník je prostě obrovský, je obklopený rozsáhlým parkem, boční brány majestátné, a ta největší na konci parku je naprosto gigantická. Za hlavní branou jsou dvě obrovské tradiční budovy, Národní divadlo a Národní koncertní síň. Pak dlouho nic a nakonec již zmíněný památník, na jehož vrchol vede nepočítaně schodů, po jejichž zdolání vejdete do obrovské síně, ve které je až zrůdně obrovská bronzová socha sedícího bývalého prezidenta Číny, Chainga Kai-sheka. Tento prezident byl u moci nepřetržitě v letech 1938-1975 a jeho příběh i historie stojí za prozkoumání. Byl to představitel té Číny, tedy přesně dodnes existující strany Kuomintang, nebo také Čínské nacionalistické strany, proti které se dnes Taiwan staví a nechce ji být ovládnutý, ale ono je to všechno trochu jinak. Dnes právě tato strana na Taiwanu vyhrává volby a vládne, s Čínou jsou v podstatě za dobře a pokouší se pomalými kroky s Čínou sblížit, což se pomalu a jistě daří. Nakonec do této země nás dopravil Čínský národní dopravce. Pod síní s bronzovou sochou prezidenta je pak několik pater, ve kterých je zachycen jeho život a činy, jsou tu artefakty z jeho života, včetně dvou na zakázku vyrobených prezidentských vozů značky Cadillac, a také část věnovaná právě demokracii a změnám na Taiwanu. Ta jediná nebyla opatřena anglickými popisky, ale s google překladačem to nebyl tak velký problém a člověk se leccos dozvěděl. Věnujeme celému památníku tolik času, kolik si z pohledu naší znalosti a potřeby zaslouží, a když památník opouštíme, ještě stačíme zhlédnout prezentaci místní stráže, která probíhá každou hodinu (pochodují, blbnou s puškami a tváří se u toho strašně důležitě).
Opouštíme pomník a rychlou chůzi jdeme k nejbližší stanici metra, kde si dobíjíme karty na metro stejným způsobem jako v Singapuru, tedy za hotové a vyrážíme na dobrodružnou hru, najdi ukrytý chrám. Vystupujeme na stanici Ximen, počasí se umoudřilo a je pod mrakem a občas lehce mrholí, což je jen dobře. Jdeme napřed k historické budově The Red House, která byla postavena v roce 1908 za japonské nadvlády, kdy sloužila jako tržnice, ale od roku 1945 byla využívána pro divadelní účely a sídlil v ní soubor provozující Pekingskou operu. V roce 2000 divadlo vyhořelo a po jeho znovuotevření v roce 2007 je zde dále provozováno pod organizací Taipei Culture Foundation. Budova byla v pondělí zavřená, což jsme trošku i čekali. V 7 eleven kupujeme dvě třetinky místních piv, jen pro zahnání žízně a ochutnání, a jdeme navštívit první chrám.
Když se řekne chrám, očekáváte něco velkého, na samostatném velkém pozemku, obklopené zahradami nebo minimálně zdí. Ne zde, tak to tady až na výjimky nefunguje. Stojíme na křižovatce, ze které má být podle Googlu vidět chrám a ten prostě nikde není. Až Maki upozorňuje na nedaleké lešení, které je postavené mezi dvěma obytnými budovami. To asi ne, říkám na první dobrou, ale když už jsme tady, tak to omrkneme. A skutečně, pod lešením se skrývá vstup do nevelkého dvora, na kterém je Taipei Tainhou Temple. Na rozdíl od Singapuru se může skoro všude, a nikdo vás nesekýruje za čepici nebo odkrytá ramena hanebných návštěvnic. Uchváceni krásou chrámu jdeme nadšeně hledat další podobné. Qingshui Temple je kompletně obestavěný stánky dočasného charakteru, přičemž se vychází z definice, že jednotka dočasnosti je jeden furt. I přes maskování chrám nalézáme, a přes skoro neviditelnou bránu a mezi zázemími stánků se dostáváme k další úžasné tesařské a malířské stavbě. Místní “navšedohlížím” chlápek nás mile přivítá, zahrne nás spoustou materiálů v angličtině a pokyne, ať se jdeme kochat, jak je libo. Pořád nechápeme, jak rychle poznají, že neumíme čínsky :). Maki navštěvuje i zcela přístupné zázemí pro jiné než duchovní potřeby a jdeme dál. Po cestě si u jednoho stánku všimneme, jak místní žena připravuje něco jako palačinku, neodoláme a jednu čerstvě udělanou si kupujeme. Byla na slano s pórkem, společně jsme ji za chůze snědli a došli k dalšímu chrámu mezi domy, před kterým pro změnu stál náklaďák s vysokozdvižnou plošinou. Ten obcházíme a opět objevujeme úžasně vyzdobený chrám, kde před oltářem klečí nějaká mladá dívka a po celou dobu naší prohlídky se usilovně modlí. Ta asi musela hodně hřešit. Plošina nakonec odjela, tak plníme paměti i daty ukrývajícími obrázek vstupu do chrámu a jdeme na další. Po cestě míjíme místní Police department, jehož blízkost nám prozrazují desítky zaparkovaných malých skůtrů s majáčky.
Poslední chrám, který navštěvujeme, je jiná liga. Je součástí Bangka parku, a je obehnaný zdí, má honosný vstup, doplněný z jedné strany jezírkem se zlatou sochou draka, z druhé strany umělými vodopády. Jeho plocha je několikanásobně větší, než jsme zatím viděli a i počet lidí, který chrám navštěvují je až odrazující, stejně tak počet modlících. Jedná se o čínský lidový náboženský chrám Longshan z roku 1783 a jako většina takto starých byl přestavěn za japonské nadvlády. Za druhé světové to koupil a po válce byl restaurován. Evidentně je tento skvost pro místní důležitý, a tak tiše sledujeme cvrkot kolem chrámu, vyrábíme datové soubory a pro dnešek končíme s lovem chrámů. V nejbližší stanici metra, jak jinak než Longshan Temple, mizíme pod zem a spletitou cestou přestupů míříme k nejvyšší budově na ostrově.
Název stanice, kde vystupujeme říká vlastně vše – Taipei 101/World Trade Center. Historii tohoto stavitelského skvostu a všechna nej jsou na internetech, tak že jen o naší zkušenosti. Z metra se vyleze před budovou na úrovni suterénu, kde je food court, který si ještě dnes roli zahraje. Proklouzli jsme do suterénu, který vypadal, jako když v Praze otevřeli Primark, našli jsme výtahy a vyjeli do pátého patra, kde jsou kasy pro vstup do vrchních pater budovy. K naší radosti zde byla minimální fronta, milá dívka za přepážkou nám poskytla všechny potřebné informace, za což obdržela 1200 taiwanských dolarů převodem a po krátkém čekání jsme skončili ve výtahu. V tom zatraceně nejrychlejším výtahu na světě (no ne, už byl také překonán, ale je pořád mezi top 3), který v rámci stoupání dosáhne rychlost až 60 km/h, a tak vás do výšky bezmála 400 metrů vyveze za úctyhodných 35 sekund. Zrychlení a zpomalení jsou ale sotva rozpoznatelné. Výhled na všechny strany, možnost vystoupat o patro výše na otevřenou platformu, kde už ale není možné obejít celou věž dokola, stejně tak jako naval prachy shop, interaktivní dotykové mapy blízkého i vzdáleného okolí, to vše jsme si dosyta užili, a pak stejnou cestou dolů a zpátky do food courtu, protože jsme hlady šilhali. Oslovil nás ramen, a docela neochotná pipka na druhé straně pultu, co anglicky sotva uměla počítat, nám ukazovala na tabuli s nabídkou nějaké čínské znaky, něco jako že jsme paka, když nevidíme, že toto menu je k dispozici v úterý a v únoru. Tak ho nemáš promítat pizdo, jsem si pomyslel, a chtěl jsem ji poslat někam, ale Maki trvala na ramenu, tak jsme hráli úplně blbý a vybrali jsem si z dostupné nabídky. Tradičně vybaveni pípákem jsme číhali kousek od stánku a sice to trvalo, ale jídlo bylo luxusní. S naplněnými žaludky jsme se rozhodli trochu jídlo vychodit a vydali jsme se od kdysi nejvyšší budovy světa po nekonečné ulici Xinyi road směrem k hotelu. Ne, že bychom chtěli urazit celé čtyři kilometry, ale potřebovali jsme se vzdálit dost daleko od budovy, aby se nám vešla celá do objektivu. To se nám podařilo těsně před dosáhnutím další stanice metra, přes kterou jsme si cestu k hotelu zjednodušili.
Na naší domovské stanici jsme vystoupili a oproti našemu příjezdu, kdy v pokročilé hodině bylo okolí hotelu víceméně mrtvé, to tu teď žilo. Byl otevřený i stánek Coco, tedy stánek s několikrát po sobě vyhlášeným nejlepším bubble tea na světě, a tak jsme neodolali a ochutnali. Zvláštní zážitek, pro mě asi jednou stačilo, ale bylo to fakt dobré. U nás nejsou, ale kdyby o to někdo stál, tak v německu řetězec působí, ale pochybujeme, že za cenu kolem 50 Kč za nejdražší variantu. Zase přes 16 tisíc kroků, dnes zbytek dne budeme věnovat odpočinku, možná nějaké pivko ze 7 eleven a zítra pokračujeme. Jeden čtenář si stěžoval na délku příspěvku, že snad od půlky snídaně neměl minule co číst, tak doufáme, že po dočtení sem, mu zaschnul talíř a vystydl čaj.
Nejnovější komentáře