Vracím se zpátky do Soulu a opět se vezu v sedačce KTX. Nevím jestli ty lidi přitahuji nebo mám jen smůlu. V prázdném vagóně sedím skoro sám a v tu dobu přichází starší paní. Dochází k mé sedačce, pět minut kouká na lístek jestli opravdu sedí vedle mě a když číslo zůstává nezměněno, pokládá ostentativně svých pět tašek na zem a znechuceně si sedá. Věřím, že kdyby ji nebylo hloupé si odplivnout tak to udělá. Ale proč si kazit den. Cesta příjemně utíká a za necelé tři hodiny se ocitám na hlavním vlakovém nádraží v Soulu.
Mé ubytování se nachází ve čtvrti Gangnam a někteří si říkají, že tento název už slyšeli. Je to tak, jedná se o skladbu Gangnam style a mají zde i sochu vedle které hraje tento song. Samozřejmě lidé se to snaží napodobit a jako památku si zde natočit video. Je vtipné je pozorovat.
Hotel nacházím a vyjíždím do šestého patra. Něco tu nehraje, přesněji hraje a to dost hlasitě. Vedle probíhá stavba a zbíječky jedou na plný výkon. Tak čtyři dny zde rozhodně nedám. Jdu se tedy pozeptat na recepci jestli jde s tím něco udělat. Po pěti minutách ťukání do počítače mi mění pokoj na desáté patro a okno na druhou stranu. To už je mnohem lepší.
Prvně mé kroky vedou na noční Lotte tower, nyní šestá nejvyšší budova světa. Z výšky pěkně vidíte Soul a je to opravdu velké město. Žije zde přes deset milionů lidí, celá ČR v jednom městě. A je krásné jak tu mají moderní architekturu, která se mísí s historickou. To si prostě jen tak jdete mezi vysokými domy a najednou budhistický chrám nebo hanok, což je tradiční korejský dům.
Na jihu mají také hory a tam stoupám až do výšky 375m na vrchol Ongnyeobong. Zadarmo to není, dáte si dva kilometry po schodech nahoru a stejnou cestou se vracíte. Vypadá to na oblíbené místo Korejců, protože jsou jich zde davy. Dát si to každý týden, tak budete ve formě cobydup.
DMZ – demilitarizovaná zóna mezi Severní a Jižní Koreou. Nejstřeženější hranice světa a jak tu s oblibou tvrdí, že je to nejstřeženější ekosystém na světě, kde už přes 70 let není žádná lidská činnost. Jedná se o 250km dlouhou linii v šířce čtyř kilometrů. K tomu ovšem nemuselo nikdy dojít, kdyby……. Začátkem 20. století Japonsko anektuje Koreu a stává se z ní jedna z prefektur. Ve druhé světové válce se přidává na stranu Německa, které válku prohrává. A následuje porcování medvěda, Sever si bere Sovětský svaz a Jih Aliance. Tolik v kostce. Cvičně si to rozdají v Korejské válce 1950 – 1953, která končí příměřím. Což znamená, že formálně jsou stále ve válce.
Z různých míst koukáme dalekohledem jak si na Severu žijí, připadám si jako v Zoo. A protože Sever by chtěl pořád válčit, tak si vykopali pár tunelů přes “území nikoho” až na jih. Jeden z těchto tunelů navštěvujeme. Jedná se o pořadové číslo 3. Byl vybudován pro severokorejské vojáky, tak mi více jak 40 cm přebývá. Na hlavě elegantní žlutou přilbu, která mne nejednou zachránila od zranění na hlavě, jdu ve štrůdlu skloněn vpřed, abych po několika stovkách metrů jsem koukl do okýnka v betonových dveřích a opět v předklonu se mohl vrátit zpět. Fotodokumentaci ovšem nemám, protože všechny věci si musíte zamknout ve skříňce před vstupem. Když jsme navštívili všechny plánované zastávky, tak se vracíme zpět do Soulu.
Co je zde ovšem úžasné, tak je Street food, pouliční jídlo. Trochu mne limituje, že neumím korejsky a to ani písmo, ale ruce nohy jsou mým nejlepším pomocníkem. A že je zde co ochutnávat.
Nejnovější komentáře