…Ten den měl být tím nejlepším dnem jeho života, den pro který žil, den, pro který tvrdě trénoval, jeho den. Ráno nastoupil v nové roli kapitána letky a vedl dopolední cvičení. Bylo jasně vidět, že má zkušenosti a schopnosti, které ho k nominaci na tuto pozici dostali a jeho letka ho evidentně uznávala a fungovala na každý jeho povel. Naladění celé letky na myšlenkovou vlnu kapitána bylo velmi důležité, a právě v tomto vynikal, dosahoval úspěšnosti 99%, což bylo výjimečné, protože standard byl kolem 85%. I proto byl zvolen jako jeden z nejmladších členů letky za kapitána, a byl na to patřičně hrdý. Nevěděl však, že je to jeho poslední den života.
Kolem poledne, kdy četnost střetů s nepřítelem vrcholila, narazila jeho letka na dvojici nejčastějšího druhu vetřelců, kteří se objevovali znenadání, ve svých ohromných lodích a po vylodění byli nesmírně útoční. Znal je velmi dobře už z výcviku a věděl, jak s nimi bojovat. Myšlenkami postupně řídil nálety na jednotlivé části gigantických vetřelců a jeho schopnosti předvídat jejich pohyby zdařile řídily úniky jeho letky z útočných výpadů vetřelců, a úspěšnost náletů tak byla velmi vysoká. Postupně a bez minimálních ztrát dokázala jeho letka přistávat na těle vetřelců a postupně z nich odebírat to jediné, za co mělo smysl bojovat, ten nektar, který měli v tělech, a tak moc znamenal pro jeho lid. Během několika náletů, kdy v bojových formacích útočili v několika náletových formách, nebyla sice úspěšnost vytížení nektaru nijak vysoká, ale měli vetřelce pod kontrolou a mohli dále plánovat a získávat to, co potřebovali. Pak ale nastala fáze boje, kdy vetřelci ustupovali, pod tlakem jeho letky, což bylo dobré z hlediska účinnosti útoku, ale z hlediska vytěženosti nektaru to nevypadalo nijak dobře.
Vetřelci byli postupně zatlačeni působením celé letky do své lodě, ale výtěžnost nektaru byla mizivá. Protože patřil mezi nejlepší letce, stáhl ostatní z akce a sám se rozhodl zaútočit bez ohledu na to, že se boj měl odehrávat v lodi vetřelců, která byla zapovězena, a jen málo z těch, kteří se dostali dovnitř, přežili, a mohli o tom vyprávět.
Začátek jeho útoku byl snadný, obrovská křídla lodě vetřelců byla otevřena, a tak se bez problémů dostal dovnitř lodě a celou jednotku, vzhledem ke složitosti manévru, nechal čekat venku. Přistál na obrovské ploše a chystal se promyslet další krok, když v tom se ozval děsivý zvuk vytvořený obrovským pahýlem vetřelce, pohybujícím se prudce směrem k jeho místu přistání, který tak dobře znal z dob průpravy, a tak automaticky zareagoval a vzlétl na opačnou stranu, aby unikl útoku. Bohužel nepočítal s rychlostí reakce vetřelce, a tak zemřel rozdrcen o nesmírně hornatý a tvrdý povrch mimozemské lodě.
„Dobrý, dostal jsem ho“, říkám, když jsem rozplácl komára na sedačce, co vlétl na poslední chvíli do auta. A rychle pryč. Toto jezero už stačilo. Opouštíme jezero Rotoroa, které je sice nádherné, ale jen z auta, jakmile vylezete ven, stovky komárů začnou bezhlavě útočit a za jakoukoliv cenu z vás chtějí vysát všechnu krev. Jezero jsme navštívili po cestě z Nelsonu do Greymouth, zatím bez snídaně, v roli řidiče Maki. Uháníme od jezera a plánujeme zastavit po sto kilometrech od Nelsonu, kde se podle zkušeností nabitých z minulých let nachází taverna Owen River, která nabízí skvělé snídaně v klasickém stylu. Po sto kilometrech skutečně narážíme na tavernu a natěšeni jdeme dovnitř. Ti z nás, co jsou tu po druhé v životě konstatují, že se od poslední návštěvy nic nezměnilo, jen ten vrchní je nějakej divnej. No nebyl to jen vrchní, Kim Sim, ale i jeho předražená nabídka, která nás odradila a vybíráme si jen předem připravené tousty a flat white, který nás utvrzuje v tom, že flat white od asiata již nikdy. To není xenofobní poznámka, to je holý fakt, umí vařit z toho, na co jsou zvyklí, ale s čím zkušenost nemají, to jim prostě nejde a baristé z nich rozhodně nikdy nebudou.
Trošku posilněni pokračujeme bez dalšího plánu směr Greymouth, když po cestě narážíme na park The Buller George Swingbridge, který nabízí divokou jízdu po řece ve člunu, překonání nejdelšího zavěšeného mostu na Novém Zélandě v délce 17 metrů, několik treků a přejezd ze druhé strany zavěšeného mostu ke vchodu sedačkou na zavěšeném laně. Člun se nabízí až za hodinu a na to nechceme čekat, tak si jen kupujeme vstup na treky, který zahrnuje i přechod mostu a k tomu jízdu sedačkou zpět. Přecházíme po zavěšeném houpajícícm se mostě bez potíží a vyrážíme jen na krátký trek, který vede zpět k sedačce, ten prodlužujeme o 20 minut nádherným trekem k giant stromu, cesta byla fakt kouzelná, giant strom stál za prd, i když úctu si zasloužil, odhadované stáří měl 300 let.
Po návratu k sedačce jde první na řadu Maki a zanedlouho je vypuštěna na druhou stranu, kde bez problémů přistává. Já jsem na řadě hned po ní a podstupuji stejný způsob přepravy stejně jako Maki bez potíží. Obsluha sedačky to celé natáčí na foťák a nabízí nám video včetně flashky ke koupení, což nakonec přijímáme a spokojeni s celou atrakcí odcházíme a pokračujem dál směr Greymouth.
Po pár kilometrech se zastavujeme v Berlins Cafe & Bar a kupujeme si kávu. Další zastávku děláme u výhledu na řeku Buller v rest stopu Lower Buller a za další hodinu parkujeme v Punakaiki a jdeme na krátkou obhlídku Pancake Rocks – tedy palačinkových skal. Pak už jen 38 kilometrů do motelu v Greymouth, ubytování, nákup v Countdown a na doporučení vlídného recepčního návštěva restaurace Australasian Bar & Restaurant, kde hned od začátku víme, že je obsuha zmatečná a nebude to bez problémů. Mají ale každý den na něco akci a tak si dopřáváme dnešní nedělní akci, 300 gramový rumpsteak s hranolkami za 15 dolarů. Dáváme si k tomu točené a začíná mazec, když se nás servírka ptá, zda už jsme dostali jídlo. Nedostali. Aha, tak to je problém u nás, vydržte. Přichází manažerka a omlouvá se, že v tiskárně v kuchyni došel papír a tak se naše objednávka nerealizovala. Jestli si počkáme, no ano, počkáme. Ok, pití je na účet podniku. Ok, tak si poroučíme další pivo a po deseti minutách máme jídlo na stole. Byla to delikatesa, dlouho jsme tak výborně udělaný rumpsteak neměli. Dojíme a dopijeme a skutečně platíme jen 30 dolarů za dvě porce. Do motelu to máme asi 30 kroků a s plnými žaludky ještě sedíme před pokojem a pozorujeme stmívání, které se tu odehrává kolem desáté večer.
Nejnovější komentáře