Den 9 Nelson

Tradičně začíná den probuzením, tedy ránem kolem osmé, kdy většina evropanů má zrovna začátek pátečního večera. Nesnídáme, ale rovnou vyrážíme na vyhlášený THE NELSON MARKET SATURDAY, který je necelých pět kilometrů od motelu, a nacházíme ho bez problémů, parkujeme opodál a vrháme se mezi stánky rozprostřené na velkém parkovišti uprostřed města. Stánky nabízejí obrovský výběr zboží, jídla, umění. Procházíme stánek po stánku, kde se dá něco ochutnat, tam Maki zastavuje, konverzuje a tak poznáváme pár prodávajících, všichni jsou příjemní, vstřícní, atmosféra perfektní i navzdory tomu, že je šedivá obloha a vypadá to, že každou chvíli se na nás vylijí hektolitry vody. Nakonec ani nekápne, kupujeme si něco k snědku, samozřejmě kávu, pár drobností z místních zdrojů (výjimečný otvírák, speciální vařečku, několi druhů místních sýrů, čerstvou bagetu) a po dvou hodinách se vracíme k autu. Nedá mě to a ujídám z bagety, která mě zaskočí, a tak málem končíme s výletem na udušení pečivem. Na základě doporučení recepční z motelu vyrážíme na Botanic Hill, který je podle triangulační metody středem Nového Zélandu. Tušil jsem, že se takový bod spojený s vyhlídkou na město nebude situovat 0 metrů nad mořem. Moje tušení se po pár metrech potvrdilo a zanedlouho jsem opět přemlouval nohy, aby pochopily, že chci opravdu chodit do kopce. Marně a až na samotný vrchol trpím jak sáňky v létě, ale nakonec se do centra Nového Zélandu vyškrábu. Koukáme na Nelson a celý Tasmánský záliv a nebýt šedivé oblohy, mohlo to být dokonalé. Cesta zpátky je už bez poblémů, chvilku koukáme na kriketový zápas probíhající pod kopcem na hřišti a pak jedeme do Countdown nakoupit. V rámci nákupu přihazujeme i jeden Pinot Noir z místní provenience a u pokladen si vybíráme postaršího malého asiata. Chyba, ten pitomec nerozezná tváře a stáří bělochů, stejně jako to my nerozeznáme u nich, a tak je Maki označena za „asi pod dvacet let“ věku a chtějí po ni pas. Tomu je samozřejmě dobře v motelu a když argumentuji, že je to jedno, že to kupuju já (mně už dvacet tak nějak nikdo nehádá), je to marné, ani máváním českým řidičákem nepomáhá, buď pas nebo nic. Místní pán za námi se baví a nabízí, že nám to víno koupí, to pokladní striktně odmítá, prostě fraška. Nakonec nakoupíme bez vína, které si kupujeme později naproti motelu v liquer shopu, kde nikdo věk Maki neřeší. Jedeme do motelu, kde naplníme ledničku zásobami a vyrážíme do nejpodivnějšího muzea na světě, NATIONAL WOW® MUSEUM & NELSON CLASSIC CAR GALLERY. 4,2 kilometrů na druhou stranu, než byl market, u letiště v Nelsonu se nachází zkráceně WOW, což je zkratka pro World of WearableArt, tedy svět nositelného, nebo k oblečení určeného, umění. V kombinaci se sbírkou aut, především Cadillaců, je to přinejmenším úchylné. WOW je totiž úplně mimo chápání, v podstatě jde o to vymyslet co nejšílenější model oblečení a ten nacpat na model(a/ku) a nechat ho v tom chodit. Místo živých modelů jsou zde samozřejmě figuríny, ale skoro co model, to podivnost. Nemá smysl to popisovat, to je potřeba vidět. Podivnosti spojené s WOW pak nahrazuje sbírka aut, pravda menší než v Southward Car Museum, ale přesto opět unikátní, včetně nahlédnutí do restaurátorské, či renovační garáže. A tak se zase necháme učarovat různými modely aut z různého období. Kromě klasiky a především Cadillaců jsou to i výjimečné vozy jako Smart, Lada Niva, samozřejmě další DeLoreain a žlutý Cord. V muzeu strávíme skoro dvě hodiny a pak už jen do motelu, pěšky do thajské restaurace, kde jsme si opravdu pochutnali a zpátky, kde někteří vytuhli, jiní se propsali až do dalšího dne a tím konečně dohonili zápisky z cest k aktuálnímu dni.