Ráno s povděkem opouštíme naše nekomfortní ubytování a bez snídaně vyrážíme směr hlavní město Wellington. Po 63 kilometrech Maki zastavuje ve Waiouru, plníme nádrž a dáváme si snídani. Jak je zde zvykem, po objednání snídaně se hned platí a skládáme se na placení z peněženek a omylem místo dvou pětidolarovek vytahuji dvě pětieura. Asijský zaměstananec protestuje, ale eura poznává a ptá se, odkud jsme. Asi jsme ho natolik rozhodili, že nám potom donesou dvě stejné tradiční All day breakfast snídaně, ačkoliv máme každý objednaného něco jiného a flat white v jeho podání chutná jako melta se sušeným mlíkem. Každopádně máme naplněné žaludky i nádrž a pokračujeme dále. Máme v plánu zastávku v Paraparaumu, kde je k vidění soukromá sbírka největšího sběratele aut na Novém Zélandu, sira Len Southwardse, který již bohužel zemřel (2004), ale zanechal po sobě sbírku více jak 400 automobilů a motocyklů a celé muzeum na ploše 600 hektarů. Kromě toho je k vidění i první motorový člun Redhead, se kterým v roce 1953 sám sběratel překonal jako první rychlost 100 mil za hodinu, samozřejmě, že na vodě. Odbočku na muzeum díky slovenským soudruhům ze Sygicu přejedeme, ale chybu si uvědomujeme a Maki otáčí Tucsona zpět a parkujeme před muzeem, které je sice trošku omšelé (stojí tu už od roku 1979), ale obrovské a na vyzáž budovy ihned zapomínáme, když nás u vchodu vítá Dodge Viper RT10 v červené. Kupujeme si lístky a hned u vchodu nás zatýká mistní údržbář, mechanik, leštič a nevím co ještě, a deset minut živě diskutujeme, tedy spíše posloucháme jeho monolog o autech, Novém Zélandu a o jeho rodokmenu, který sahá až k nám do Česka. Ukazuje nám jeho nejmilejší exponát, Cadillac cabriolet, který kdysi patřil Marlene Dietrich, naproti němu je k vidění Cadillac speciál z roku 1950, který patřil gangsteru Mickey Cohenu, opancéřovaný s neprůstřelným sklem, na kterém jsou patrné zásahy po kulkách. Nacházíme další a další automobilové skvosty například DeLorean DMC-12, Porsche 356, Ferrari 3, 80 GTSi, Shelby GT 500 KR, samozřejmě první ze sběratelových aut, Ford T hned ve třech provedeních, a další značky úžasných aut z období počátku minulého století do dnes, např. Rolls Royce, Ariel, Chevrolet, Jaguar, Mercedes, Triumph, Buick, exkluzivní Cord a kupodivu i jeden zachovalý Trabant. Procházíme expozici v obrovské hale a obdivujeme krásu aut a především um lidí, kteří je kdysi bez vyspělých technologií stvořili. Prohlídkou haly nekončíme, o poschodí níže je další hala, ve které jsou další a další skvosty, včetně newyorského taxi, „fantomasova“ citroenu, české stopy v Austrálii v podobě levného teréního vozu Trekka, vozidla z filmu Spáč (1973) Woodyho Allena a další řady značek a typů aut. Nad hlavní halou v ochozu, kde jsou vystaveny motorky, nacházíme i jednu plochodrážní Jawu a legendární skútr ČZ 175, přezdívaný prase. Na konci prohlídky kupujeme předražené tričko a dvoje náušnice, jako podporu muzeu, a vyrážíme na poslední dnešní část cesty, do hotelu Trinity ve Wellingtonu.
Do hotelu přijíždíme odpoledne, recepční zná někoho, kdo má předky v Česku a umí říct se špatnou výslovností „Dobře“. Řešíme problém s parkováním, protože hotelové parkoviště je plné a my nemáme zajištěnou rezervaci, nakonec dle doporučení recepčního parkujeme za rohem hotelu u kostela na parkovišti na 120 minut, které má toto omezení do šesté odpoledne a od osmé ráno, tak jsme nuceni auto ještě jednou večer přeparkovat. Na střeše hotelu je pohodová restaurace pod čirým nebem, tak dáváme po dvou IPA pivech a pak vyrážíme na jednu z TOP 3 „must see“ lokalit ve Wellingtonu. Hned na začátku cesty se posilníme v přilehlém Food parku úžasným buritem z Quiquiriquí a ochutnáme místní vyhlášenou zmrzlinu. Lanovkou pak jedeme z hlavní shopping ulice Lambton Quay do oblasti Kelburn, kde se nachází místní překrásná, zdarma přístupná, botanická zahrada, která kromě rozmanité flory nabízí i naprostý klid a pohodu. Zahradou částečně proběhneme a pak zase zpět mezi hlučné ulice downtownu. Procházíme po nábřeží a chlad způsobený zapadajícím sluncem nás donutí vrátit se do hotelu a hodit na sebe jednu další vrstvu. A vyrážíme se podívat na Tripod a po cestě zpátky zapadáme do running sushi baru a ládujeme se obsahem různě barevných talířků (co barva, to jiný počet dolarů za talířek). S japonským obsahem žaludku, a chudší o několik dolarů vyrážíme na vyhlášenou Cuba Street, která je stejně smradlavá a o ničem, jako přes osmi lety, a tak nakonec končíme v útulné Little Beer Quarter, dáváme si IPA a obdivujeme výzdobu včetně českých pivních tácků.
Nejnovější komentáře