Ráno balíme a vyrážíme z motelu tak, abychom byli v 8:30 v maorské vesnici Whakarewarewa, kterou máme pět minut o motelu. Jsme mezi prvními návštěvníky a hned vyrážíme do vesnice a jejího přilehlého okolí. S ohledem na minulou návštěvu se tu nic nezměnilo a když docházíme na konec cesty vesnicí, kde má cesta pokračovat do vedlejšího parku, jak slibovala včera slečna na recepci, zjišťujeme, že se propojení nekoná a pořád se jedná o dva parky, dva nesvářené maorské klany, ale i dvoje vstupné, dvojí parkování, a hlavně další čas navíc, se kterým jsme nepočítali. Nic se nedá dělat, dokončujeme prohlídku a přejíždíme do vedlejšího parku, kde nás u vchodu chlapík v oranžové džísce informuje, že s osobákem musíme zaparkovat jinde, tak že dalšího půl kilometru navíc. Ok, parkujeme a jdeme pěšky ke vchodu do Te Puia, další maorské, i když ne žijící (protože narozdíl od té první v ní maoři nežijí), vesnice, která je sice uměla, ale co do geotermální aktivity má prim v podobě čtyř aktivních gejzírů, přičemž ten největší Pohutu kdysi proudil do výšky 30 metrů, teď tak do poloviny, protože se využíváním termálních jevů k vyhřívání a výrobě energie v příbytcích místních Maorů odrazilo na tlaku vody v podzemí. I tak je to opět úžasná podívaná, počasí jak z katalogu, co víc si přát, snad jen se po čtyřech hodinách nespálit, pozdě, spáleno jest, co nebylo zahaleno.
V mírně časovém skluzu vyrážíme směr jezero Taupo a po cestě se zastavujeme v předposledním parku Waimangu Thermal Valley. Na parkovišti narychlo obědváme zásoby z místního Countdown (Tesco, Lidl, Kaufland a Billa dohromady ve 100x lepší kvalitě) a vyrážime na procházku úžasným údolím. Na recepci stejně jako před osmi lety na dotaz odkud jsme, zmizí recepční ze zorného úhlu pohledu, a když se po chvíli vynoří, drží vítězoslavně překlad letáku do češtiny. Vyrážíme nádherným údolím s tím, že plán je dorazit na jeho konec k jezeru Rotomahana, odkud je vidět Mt. Tarawera, ze které je doslova vyrván obrovský kus díky ničivé erupci, která v roce 1886 zničila rozsáhlé okolí a vlastně způsobila vznik tohoto parku. Problém je v tom, že z konce údolí jezdí každou hodinu autobus, který vozí ty, co dokázali dojít až nakonec zpět na začátek, a my potřebujeme stihnout autobus v 15:00. Vynecháváme tedy části „Hiking“ a držíme se jen „Walking“ a i tak ke konci dosahuje naše průměrná rychlost chůze 6,4 km/h. I přesto se stihneme kochat vším, co park nabízí a že toho je, od jezírek, tradičně stoupající páry, vařících potůčků, gejzírů vody, nádherné flóry i výpravných bodů po cestě, ke kterým jsme dostali překlad, a devět minut před třetí jsme u jezera. Pak už jen cesta zpátky autobusem po štěrkové cestě místy s kopci snad do pravého úhlu a jsme zpátky na parkovišti, na kterém jsme nedávno improvizovaně obědvali a vyrážime, už fakt dost uchozeni a výrazně opáleni na poslední zastávku do nejvyhlášenějšího geotermálního parku Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ten se kupodivu také moc nezměnil, jen vzhledem k pozdější hodině byl de facto prázdný a prohlídka o to příjemnější. Barevnost výtvorů přírody je tedy nadále žlutá (síra), purpurová (mangan) a zelená (arsen), to vše servírované v různých variacích jezírek, propadlých kráterů, bublajících potůčků, to vše zabaleno do úžasného treku a zakončeno nejvyhlášenějším Champagne Pool, fascinujícího jezírka v kráteru obarveného po krajích do barvy šampaňského, no možná až moc sytě okrového šampaňského. Počasí nádherné, co více si může člověk přát? No nové nohy, protože ty současné už nefungují a máme před sebou ještě přes hodinu cesty pod jezero Taupo do Turangi.
V Turangi přijíždíme do motelu Sportsman Lodge, který se fakt nepovedl. Paní majitelka nás provede zařízením, jak bachařka ve vězení se zvýšenou ostrahou. Kdyby nemluvila tiše, vypadalo by to asi takto. „Das ist faše cimr, nicht šrádlo, nicht pití na cimr, da ist klosett und duše, hir ist kihlšrank oder kuchyň, das ist pro fšechny, und hir cimr na sábavu.“. Po rozbalení tří kufrů na zemi a sklopení polorozpadlého stolku na zdi se v podstatě nemůžeme v cimře otočit, aniž by jeden z nás nespadl do postele, nevypadl ze dveří nebo nepropadl okýnkem v nudloidní koupelně, ve které je sprchový kout naproti záchodu a uprostřed je asi tak velké umyvadlo, že se do něho stěží při praní vešly jedny fusky. Rozpažit v koupelně znamená vysklít okno a vyrvat nedoléhající posuvné dveře z kolejnic, to celé okořeněné všude přítomným hmyzem různých rozměrů a druhů. Dat ist škandál!!!
Hořce polkneme s tím, že nemůže být vše pořád perfektní, vypereme, protože v tomto čučáku budeme dvě noci, a vyrážíme pěšky (tento den se fakt hodně chodilo) do nebližší restaurace, kde nám pan recepční sdělil, že jako sorry, ale vaříme do 20:30, jasně že bylo 20:45. Tak jdeme do centra, které není naštěstí daleko, ale tam zjišťujeme, že Turangi je opravu díra a vše kromě čerpací stanice a Burger Kingu má již zavřeno. Znechuceni se vracíme na celu, vytahujeme železné zásoby a srkáme rýžové nudle Pho zalité horkou vodou. Pak se chystáme ztrestat několik lahví piva a sedmičku vína, ale vysílením nakonec odpadáme a z původního odvážného nápadu zůstanou jen dvě otevřená nedopitá piva a dvě skoro mrtvoly v posteli.
Nejnovější komentáře