Ráno vstáváme brzy, z plného hotelu snad jako první, a jedeme smět Hobbiton, kde máme být v 10:30. Po cestě zastavujeme v Otorohanga, kde si při jejím průjezdu všimneme otevřené restaurace Ronnie’s Cafe & Bar, tak že otáčíme a po chvilce se odehrává kulinářský zážitek v podobě Ronnie’s Famous Eggs Breakfast a Eggs Florentine, doladěný 2x Flat White.
Notně posilněni pokračujeme do dnešního primárního cíle a jak se blížíme, je nebe šedivější a šedivější a nakonec na místě docela slušný chcanec. Přijeli jsme ale s předstihem, tak doufáme, že se to do odjezdu na atrakci uklidní (a cpeme se navrch ještě zde objeveným pečivem scone s máslem a dvakrát short black, tedy malé silné kafe). A proč čekáme na odjezd na atrakci? Tak tedy jak to tady vlastně vypadá.
V září 1998 objevil Sir Peter Jackson Alexandrovu farmu během hledání lokací pro Pána prstenů za pomoci vrtulníku. S majitelem se dohodli a v březnu 1999 započali práce na lokaci, u kterých pomáhala i novozélandská armáda, která vystavěla 1,5 km příjezdové cesty k lokaci. Celý Hobitín byl postaven ze dřeva a polystyrenu, osázen stromy z nedalekého okolí, ale i z Taiwanu. Most byl postaven z lešení a polystyrenu, došková střecha hospůdky Zelený drak z rákosu kolem farmy, některé stromy z ocely a silikonu. Po dokončení se v lokaci filmovalo tři měsíce. V roce 2009 se celá lokace znovu přestavěla pro film Hobit a to z permanentních materiálů, kromě jednoho stromu byly všude nasázeny za umělé stromy skutečné a v roce 2011 se v lokaci natáčelo pouhých 12 dní. Díky poslední přestavbě zůstala Krajinka zachována a dnes funguje jako masové rýžoviště novozélandských dolarů a z blízké farmy, ze které se stala základna pro návštěvu Hobitína, odjíždí každou čtvrthodinu plný autobus turistů, které dopraví na začátek trasy, kde se jich újme jeden z průvodců a po bezmála dvou hodinách do turistů u Zeleného draka nalijí trochu piva, které je v ceně, a zase je naženou do autobusu, který je vyplivne zpátky na záladně. To je celé, a evidentně to funguje a hlavně, pro příznivce obou sérií je to povinnost, protože je to fakt super zážitek.
Autobus nás nabral přesně v 10:30 a vyrazili jsme za hudby z filmu, proslovu pana režiséra, pak majitele farmy (vše z monitoru v autobusu) a následného vtipného komentáře řidiče. Vyplivl nás na začátku cesty, kde se nás ujala sympatická rozměrnější průvodkyně, která pořád vystupovala ce stylu „když jsme tady natáčeli“, ačkoliv v té době sotva nosila aktovku na zádech. Počasí se docela umoudřilo, šedá zůstala, ale bez kapek. Prolítli jsme po všech zastávkách, fotili co se dalo, vyslechli si pár zajímavých poznatků, identifikovali jediný umělý strom, došli do hodpody, dostali pivo a rozloučili se s Hobitínem.
Dále vyrážíme směr Rotorua, jejíž centrum i okolí je známo geotermální aktivitou. Máme v plánu šest lokací a tak míříme hned k té nejbližší – Hells Gate. Od minulé návštěvy (http://www.namotorkach.eu/?p=140) se nic nezměnilo, procházíme kolem různě velkých bublajících jezírek s vodou a bahnem, míjíme nejteplejší vodopád na jižní polokouli Kakahi, obdivujeme stromy obarvené sírou, navštěvujeme rozsáhlou pláň plnou geotermálních aktivit v podobě páry a vroucí vody.
Hned po ukončení prohlídky, docela již vyčerpání, míříme do Whakarewarewa, žijící maorské vesnice, kde se na recepci vlídně slečny ptám, zda ještě stihneme prohlídku. Pokyvuje a říká, že se to stihnout dá a to včetně gejzírů. Na to se ptám já, jak to, vždyť gejzíry jsou v Te Puia?! Slečna mě tvrdí, že se oba parky spojily a je již jen jeden. Jsem potěšen touto informací a na základě toho rušíme pro tento den další park, s tím, že to stihneme druhý den a jedeme se ubytovat do motelu Apex on Fenton. Přátelská recepční nám vysvětluje, kde se nacházíme a kde je centrum a kam se jít najíst, nic co bychom nevěděli a přesto nám vnucuje slevu do nějaké restarace, kterou s povděkem přijímáme. Když ji oznámíme, že chceme jít na jídlo pěšky, nechápavě se na nás dívá s tím, že je to přece bez mála tři kilometry (to ani chudák nevěděla, že náš denní průměr už olizuje 20 km). Víme, kam chceme a protože bydlíme na Fenton street, stačí jít rovně od motelu a za pár kilometrů jsme na Eat Streat (fakt se to tak jmenuje, není to překlep). Zjišťuji, že od poslední návštěvy se tato část Rotoruy výrazně změnila a ulice s restauracemi dostala výrazně jiný look. Marně hledáme restauraci Stonegrill, ve které jsem kdysi ochutnal jídlo výjimečné způsobem servírování. Nakonec zjišťujeme, že hledané je na místě, jen přejmenované a že se kulinářský zážitek konat bude a i slevu od recepční využijeme, protože je do stejné restaurace. Napřed ale vyrážíme do kilometr vzdáleného městského parku – Kuirau Park, který je volně přístupný a jde v podstatě o jezírko vařící vody, ze kterého stoupá pára prosáklá sírou, celé obehnané stromy a křovinami. Vůně (časem si prostě zvyknete) síry je tu všudepřítomná, v parku pak ještě více intenzivní. Po nasátí atmosféry i síry se vracíme do restaurace podél stejnojmenného jezera Rotorua a zasedáme k jídlu v podobě kusu syrového masa servírovaného na rozpáleném kameni, míru propečenosti si udělej každý sám. K tomu nějaké omáčky, přílohy a naše oblíbené místní pivo IPA. Po zkonzumování platíme a odmítáme použití 10% slevy s tím, že to bylo tak výtečné, že si zaslouží cenu plnou. V jedné z vedlejších restaurací ještě ochutnáme další druh piva IPA a již za tmy se vracíme opět několik kilometrů do motelu, kde v podstatě odpadáme.
Nejnovější komentáře