Ráno jsme v sedm bez snídaně vyrazili pěšky do 2,6 km vzdálené půjčovny Thrifty, vyzvednou „něco jako Toyotu Corolu“. Že máme naproti hotelu půjčovnu Hertz a hned vedle ní Avis asi někomu záměrně uniklo a nebo myslel na naše zdraví a nechal nás po ránu projít.
Rozpoluplně jsme se cítili při nutnosti doplatit full insurance auta za nemalou částku, z druhé strany jsme nedostali malé auto, ale v tu chvíli pro nás ještě vítaný Hunday Tucson, tak se to dalo nějak zkousnout. Vyrážíme na první kilometry docela prázdným ranním Aucklandem, první křižovatka a už se místo blinkrů stírá stěračemi (nejen že v rámci ježdění vlevo přehodili volant na druhou stranu, ale ještě prohodili stěrače a blinkry). Ještě štěstí, že jsem dva měsíce trénoval s automatem a levá noha nehledá spojku. Šťastně jsme dorazili k hotelu, kde podle plánu Maki vybíhá zaměstnat recepci s dotazem, zda můžeme chvilku stát před hotelem a já vybíhám pro kufry do jedenáctého patra (jasně že výtahem). Kupodivu neměla recepce s chvilkovým stáním problém (podle pronajimatele mají problém se vším), za což zjevně vděčíme správně volbě vyjednavače s recepcí, nakládáme kufry a vyrážíme, stále ještě bez snídaně, směr Waitomo.
Po 33,5 kilometrech jižne od Aucklandu zastavujeme na snídani u restaurace s netypickým názvem Autobahn Cafe, stejně jako skupina místních motorkářů, kteří nám dávaji zakusit, jaké to je jezdit plechovkou a závidět. Naštěstí hlad a hlavně očekávání vychválených snídaní typu All day breakfast nám dává na motorkaření zapomenout a objednáváme si 2x Eggs Benedict a Flat white. Vynikající snídaně i káva jsou zkonzumovány obratem a razíme dále. Po necelých 100 kilometrech zastavujeme v malé vesnici Whatawhata, kde se v Backyard Bar and Eatery posilňujeme sladkým Almond slice a měníme se v řízení. Začátek jízdy se tak neobejde bez vtipných momentů stírajích stěračů a skoro jízdy vpravo, ale po chvíli se vše ustálí a Maki nás bezpečně doveze do 69 kilometrů vzdáleného Waitomo, kde zastavujeme u i-SITE Visitor Information Centre. Máme půl hodiny čas, než začne naše prohlídka Waitomo Glowworm Caves, tak odpočíváme a před prohlídkou se přesunujeme do půl kilometrů vzdáleného vstupu do atrakce.
Prohlídka začíná vpuštěním asi třicetičlenné skupinky do areálu, kde u vchodu do jeskyně čekáme na průvodce. Tím je, patrně arabského původu asimilovaný chlapík nevelkého vzrůstu šlapající si na jazyk do té míry, že se jeho rádoby vtípkům směje asi pět lidí, ostatní mu totiž nerozumí. Vpouští nás dovnitř, kde sejdeme po několika schodech do větší podzemní místnosti, kde nás na několika zastávkách poučuje o tom, co je stalaktit a stalagmit (ke stalagnátu se neodstal). Pak máme lekci v představivosti, kiwi provozující bungee jumping, vlasy Boba Marleyho apod. V zásadě nic zajimavé a místní krápníky vypadaji uměle a nejsou tak barevné a vlhké jako v Moravském krasu. Na konci místnosti nás donutí se sehnout tak na úroveň jeho pasu, tedy velmi nízko, a my si všímáme, že stěny konce místnosti nesahají až na zem a pod nimy jsou ony svítící larvy. Když na ně vzápětí rozsvítí plné světlo, jsou vidět místo larev nitky obalené slizem, které larvy vypouští.
Na vysvětlenou, jedná se o larvy speciálního druhu novozélandských světlušek, které na světlo lákají potravu, která se chytá právě do lepkavých nitek. Nezřídka tak spořádají i vlastní dospělé jedince, než se z larvy vyhlube po devíti měsících světluška velikosti našeho komára. Na základě spouštění vláken si světlušky vysloužily název Arachnocampa, což v překladu znamená pavoučí červ.
To už začíná být zajímavé, ale tím prohlídka první místnosti končí. Přesouváme se do další místnosti, kde je nám vysvětleno, že larvy potřebují tmu a klid, jinak nesvítí a tak pokračujeme potichu po spoře osvětlených schodech, které vedou k loďce, do které usedáme a v maximálním kolektivním tichu pokračujeme po vodě do další místnosti, ve které je strop skutečně pokrytý tisicovkami larev a vypadá jako noční obloha. Spolu se skoro absolutní tmou jde o úžasný zážitek, trvající asi pět minut, pak nás průvodce bezslyšně řídící loď za pomoci provazů natáhnutých po jeskyni vyparkuje ven z jeskyně a vystupujeme.
Vyrážíme se ubytovat do nedalekého hotelu Waitomo Caves, který byl postaven na začátku devatenáctého století a vypadá jako z volného pokračování jednočlenné rodiny Normana Batese (Psycho). Jeho stáří nám připomíná recepční s úšklebkem, že v té době se výtahy nestavěly a že máme pokoj v prvním patře. Bereme kufry do teplejch a šplháme do schodů a v prvním patře bloudíme, hledajíc pokoj 23. Potkáváme uklízečky, které se nás ptají na číslo pokoje, když jim ho řekneme, smějí se, že máme štěstí a vybrali jsme si správný (tím myslely již uklizený). Haha. Z pokoje bylo cítit léta, které už odsloužil, ale byl čistý a v pohodě.
Neleníme a vyrážíme autem na blízké atrakce v okolí. K první dorážime asi po 35 minutách. Krátký desetiminutový trek nás zavede k vyhlídce na vodopád Marokopa Falls, který je ohromující, až neskutečný. Provádíme otisk do digitální formy a vracíme se k autu. Z parkoviště vidíme poutač na dva kilometry vzdálené občerstvení a necháme se zlákat. Bohužel, občerstvení je zavřené a na prodej. Vzhledem k tomu, že jsme jen kousek od pobřeží, zkoušíme jet do Marokopa, kde mají být pláže s černým pískem. Skutečně tam po 20 minutách dorážíme a i černé písky vidíme, ale přístup k nim ne a protože nás tlačí čas, jedeme směrem zpět do Waitomo a zastavujeme u lákadla Piripiri Cave Walk. Vystoupáme několik schodů nahoru a pak zase dolů a jsme u jeskyně Piripiri, do které za pomocí světel z mobilů sestupejeme asi po třiceti schodech a zjišťujeme, že dál regulérně nevede a plazit se nám nechce. Tak obracíme a pokračujeme na další zastávku Mangapohue Natural Bridge, což je asi dvacetiminutový loop track soutěskou nad vodou přes lávky a zavěšené mosty až k místu, kde propad skály vytvořil kamenný přírodní most přes soutěsku. Gigantické a dechberoucí, za mostem vede loop přes louky a kopce s nádherným výhledem a stopami po zkamenělých ústřicích, zpět na začátek treku. Docela unaveni se vracíme do Waitomo a zastavujeme u Waitomo General Store, kde si kupodivu přes název nic moc nekoupíte, ale dobře se najíte. Jejich lamb burger je ta nejlepší forma burgeru, kterou jsme měli tu čest na tomto světě ochutnat. Zlákáni místní nabídkou piv jedeme k hotelu a vracíme se pěšky na ochutnávku místních moků. Když se začíná stmívat, kolem půl deváté večer, vyrážíme do hotelu a odpadáme.
Nejnovější komentáře