Ráno začalo příjemným vstáváním do slunečného dne. Netrvalo dlouho a před domem se zjevil náš starý známý, který nás dovezl bez problémů na Ruzyňské letiště, kde si dával velký pozor na to, aby zaparkoval na odletovém terminálu, bez ohledu na všechny zákazy. Ještě jednou díky. Překvapivě to byla nejpohodlnější a nejpohodovější část naší cesty.
U odbavovací přepážky jsme požádali zástupkyni Fly Emirates, jestli je možné zabukovat dvojsedačku. Odpověděla, že do Dubaje máme místa již zarezervována a do Melbourne nám nějaké zabukovala sama. Říkame si, je to fajn, Karel to má pod kontrolou. Po celní kontrole, přišel na řadu rentgenový scan, Milan na poprvé prošel, aniž by něco vytahoval nebo snad zdělával pásek. To u mě to bylo „lepší“, sundal jsem vše kovové co jsem měl, a už jsem pípal, tak si mě tam celník pěkně objel a mohl jsem si jít vyzvednout věci k rentgenu. Minule to byly gumycuky, tentokrát se nelíbil externí zdroj. Uznávám vypadá to jako roznětka. Po vysvětlení o co se jedná jsme si sedli do malé „boardingové“ haly. Po chvíli slyšíme hlášení, že naše letadlo bude cca o půl hodiny opožděno. Což nám nikterak nevadilo, protože na letiště v Dubaji jsme měli 10 hodin. Po nastoupení do letadla Airbus 330, který má sedačky 2-4-2, jsme byli nepříjemně překvapení tím, že sice sedíme v dojsedačce, ale ta je přidělána k ještě jedné. Správně, byla to čtyřsedačka. Po šesti hodinách přistáváme skoro na čas v Dubaji. Je 0.35 místního času a prohlídka dubajského letiště mohla začít. Jedná se o moderní budovu, které má cca na délku 2 km a má 3 podlaží. Nakukovali jsme do obchodů, rozměnili jsme si dirhamy a trošku i zašopovali. Po nekonečných necelých 10 hodinách se vydáváme na „svůj“ gate, který byl, alespoň podle nás ve staré budově, která sice měla koberec místo všudypřítomného mramoru, ale nějak tam chyběl dostatečný počet sedaček. Přes umělou zaměstnanost, která spočívá v tom, že na pas a letenku vám koukne asi 5 lidí, jsme se ocitli na runvaji, na které jsme nasedli do autobusu a ten nás vezl kdovíkam. Po cca 5 minutách jízdy, na odlehlé stojánce jsme se nalodili do Boeingu 777-500 a jak jsme se těšili na 4motorák, tak jsme si mohli nechat zajít chuť. Překvapení se opět nekonalo, seděli jsme opět na 4sedaččce, což nevadilo, protože tento Boeing má rozložení 3-4-3. Já jsem seděl do uličky a mám pocit, že mám vážně široká ramena, neboť když kolem šla obsluha tak do mě vždycky drbla, což na spánku moc nepřidá. Dalších 6 hodin letu a čekal nás technický stop v Kuala Lumpur. V letadle nám vysvětlili, že si máme vzít věci a jít na gate 22. Podle tabule technický stop měl trvat 1 hodinu, větší vtip jsme už dlouho neslyšeli. Pro letadlo, kde je nějakých 300 lidí fungoval jeden rentgen a jedna paní za přepážkou nám čísla sedadel na letenkách přeškrtla. Jak Milan poznamenal, že jaké místo si vybojujeme takové budeme mít. Zde bych rád ještě zmínil jací jsou Malajci kouzelníci. Milan vyskládal, tentokrát všechny kovové věci, včetně hodinek do boxu a než projel rentgenem, tak hodinky zmizeli. Se slovy jestli se nenajdou, tak mě žena zabije, vysvětloval Malajcům, že mu zmizeli hodinky. Ti na sebe nejprve nevěřícně koukali, pak se koukli do boxů a když tam nic nenašli, považovali věc za vyřízenou. Naštěstí se hodinky objevili, jak leží na zemi, jak se tam dostali ………….. Přes optimistický čas jedné hodiny jsme letěli za dvě. A to už nás čekalo „pouze“ 8 hodin letu.
Kdo zná „zábavná centra“ v sedadlech letadel, tak mě vytuhlo aniž bychom se odlepili z Dubaje a asi aby mi to nebylo líto, tak Milanovi pro změnu z Kuala Lumpur.
Když připočteme i auto, ocitáme se po 38 hodinách na Melbournském letišti.
Nejnovější komentáře