Ráno stále bubnuje déšť na střechu, divné, že mu na to nestačila celá noc (vsuvka – co mi to jen připomíná 😉 modří již vědí). Začíná se vkrádat myšlenka, jestli pojede loď. Bágl opět na ramenou a jdu se odhlásit. Na recepci se ptám, jestli jede loď, odpověď byla kladná. Přesouvám se na molo kde již speedboat čeká. Je to stejný typ, akorát má sedačky za sebou, ten první měl i na kraji. Kapitán se mě ptá, kam jedu dále. Říkám mu, že do Taman Negara a on, to asi ne. Ptám se proč? Protože z Kuala Besut tam nic nejede, je po sezóně. Aha. Naštěstí má alternativy. První nočním vlakem, druhá nočním busem, ale z Kuala Besut je potřeba vzít taxi. OK. Říkám si, že jsem mohl jet až odpoledním, ale co už.
Kapitán nás posílá na loď, nahazuje motory a vyrážíme. Nevím, jestli to bylo tím, že je nás tam víc nebo je klidnější moře, ale cesta ubíhala svižně a bez žádných rázů. A kdyby ve třetí čtvrtině nechcíply motory, bylo to v pohodě. Žádný problém, kapitán vytáhl rezavý nůž, chvíli s ním něco dělal v motoru a jelo se dále. Za půl hodiny promočeni, přistáváme v Kuala Besut. A jako na zavolanou se mě tam hned ujímá nějaký chlapík s autem. A kam mám namířeno? Taman Negara. Hm, to bychom mohli stihnout ranní bus do Jerantutu. Pokud pojede. Hned vám to přidá na klidu. Za hodinu jsme v nějakém městě, odkud skutečně jede ranní bus mým směrem. Na autobusovém nádraží se střídají luxusní patrové busy, ale v 10.30 zjišťuji, že takový tam nejede. Je to takový lepší bus, ve kterém je docela kosa, protože tam klima funguje naplno. Místní jsou ve svetrech a přikryti dekou. Myslím na svoji mikinu na dně batohu, ale za nějaký čas si tělo zvykne a zjistím, že je v busu vlastně příjemná teplota. Na obrazovce, která je jen vepředu, se pouští místní hudba, která má karaoke texty, zato reproduktory jsou po celé délce, abyste si mohli vychutnat kulturní zážitek. Po hodině textů o lásce, také o čem jiném, když tam nějaký nagelovaný chlápek zpívá a drží ženskou za ruku, nasazuji špunty do uší a pouštím něco rozumného. S jednou pauzou se za šest hodin dostáváme do Jerantutu.
Ale je potřeba pokračovat stále dál. Na moji otázku Taman Negara, je odpověď, v pět jede. Tak to je skvělé. Ovšem nic netrvá věčně. Před pátou se dozvídám, že bus je broken. Plán B je tedy minivan. S dvojicí z Chile nasedáme do dodávky, ale cesta netrvá moc dlouho, vlastně jen asi 500 metrů, když dojedeme na pobočku firmy vlastnící autodopravu, kde je i ubytování. Tam nám vysvětluje nějaký manager, že cesta do parku je mokrá a kluzká, proto je nebezpečné tam jet. Nedá se nic dělat, ubytováváme se zde a ráno vyrazíme do Taman Negara.
Nejnovější komentáře