Jednoduchý plán, brzo ráno vstát, jít na zastávku SMRTky, která jezdí od pěti ráno a přesunout se na letiště. První krok se zadařil, ve 4.40 mě budí kohout, vstávat se mi ale moc nechce. Dávám ranní hygienu, balím bágl, v pět zvoní telefon se službou ranního buzení. To jen pro jistotu, kdyby mobil odmítl spolupracovat. Loučím se s hotelem a jdu na zastávku, teplota je ráno příjemná. Jak se blížím, tak zjišťuji, že je brána na perón zavřená. Hm, zajímavé. Na stěně čtu, že v neděli jede první vlak 6.32, to jsou dvě minuty potom, co zavírají přepážku. No nic, plán „B“, odlov taxíku. To se záhy podaří a už se uvelebuji na místě spolujezdce na levé straně. Ano, tady se jezdí vlevo. Taxikář vlastníci vůz značky Renault mě pomohl vyřešit další věc, co s přebývajícími penězi. Aspoň je nemusím měnit. V klidu a pohodě přijíždíme k terminálu 1.
Odbavit, odhlásit a tímto se loučím se Singapurem. Nastupuji do nízkonákladového letadla Airbus 320-200 společnosti Air Asia. Sedačky jsou přizpůsobeny asijskému trhu. A to si vedle mě sedla ještě asymetrická žena. Ale tu hodinu co se letělo, se to u okýnka dalo zvládnout.
Přilétáme do Kuala Lumpur. Tady se s tím na imigračním moc nepářou. Mrknout do pasu, ofotí si oba ukazováky, dají štempla a je to. A protože letím nízkonákladovkou musím si vyzvednout bágl a znova si ho naložit. Už je to jen domácí let, tak se ptám u přepážky, kde si mohu „čeknout“ batoh. Kdyby zde přistálo UFO, tak věřím, že paní bude méně překvapená. Ve mě to naopak vyvolalo pochybnosti, že batoh vidím naposled. Vše se nakonec zdárně vyřešilo. Paní se zeptala svých kolegů, co má dělat, pak bušila do počítače a nakonec vyjel čárový kód. Doufám jen, že na mé letadlo.
Opět stejné letadlo a stejná firma. Sedám si k muslimským manželům a pán se se mnou dává do řeči. Prohodíme obvyklé fráze, odkud, kam, co tam. A za hodinu přistáváme v Kota Bharu, což je muslimské město. V letadle se loučíme a já si jdu najít svůj karusel. S překvapením sleduji, jak vyjíždí můj batoh. Beru ho a jdu zjistit, jak se dostanu do města. Z letiště to je nějakých 10 km a autobusy tady nejezdí. A co se nestane, potkávám opět známé z letadla a pán mi říká, že můžu jet taxíkem nebo když chvilku počkám, že mě hodí. Ok, počkám. Za nějaký čas přijíždí zajímavé auto, nemám tušení co je to za značku, ve znaku má takové „P“ lehce položené, a je to taková nákupní taška. Kufr vyplňuje svými zavazadly, řidiče posílá dozadu a mě s báglem dopředu. Po několika kilometrech mě vysazuje na autobusovém nádraží a loučíme se.
Opět díky GPS nalézám hotel, jinak bych zde ještě teď bloudil. Nalézá se na strategickém místě. Vše zajímavé je v blízkém okolí. Navštěvuji Královské muzeum, muzeum války, vyhlídkovou věž, mešitu, trh a jen tak si bloudím v této zajímavé části světa. Déšť mě zahání zpátky na hotel, tak si po cestě zpět kupuji ananas.
Déšť nemá dlouhé trvání, a proto mám v plánu si dát něco dobrého na nočním marketu. Tam kde má být, ale není, vypadá to, že v neděli nefunguje. Na jednom rohu prodává chlapík Pau což vypadá jako kynuté knedlíky, které jsou různě plněny. Tak jich pár zkouším a není to vůbec zlé. A to je tak pro dnešek vše.
To auto bude značka Perodua, druhý největší výrobce aut v Malajsii. Vyrábí samí malý zmetky, tedy nic na tvou výšku 🙂
Díky bro. Já se tam v pohodě vešel i za mnou někdo seděl. Akorát jsem koukal přes stínítko, tak jsem měl svět do zelena 🙂