Ráno nás vítá déšť. Je zamračeno a prší. Hm, moc pozitivně to nevypadá, ale jsme v horách a tam se počasí může změnit každou chvíli. A i zde, po půl hodině, se počasí umoudřilo a můžeme vyjet. Předtím se však zastavujeme u pojízdného krámku, kde se připravuje buď rýže anebo bageta s vajíčkem. Pravděpodobně majitelka nám zručně připravuje snídaně. Co je zde zvláštní, tak pečivo se zde nerozkrajuje, ale stříhá nůžkami, stejně tak i zkracování párků. Nasyceni vyrážíme na další etapu. Dnes je velice krátká a nebyl by to Tomáš, kdyby nám ji neprodloužil.
Po šesti kilometrech se dostáváme na křižovatku, kde odbočujeme doprava. Je to sedmikilometrový kopec, kde klesáme o 450 metrů níže. Nachází se zde most, u kterého necháváme kola a vydáváme se po svých do vesnice, kde žijí Hmongové. Procházíme kolem jejich stavení, což jim neunikne a zvou nás dovnitř. Michal nám představuje místního nejvyššího, se kterým si podáváme ruce. Po přátelské konverzaci pokračujeme dále do soutěsky. Cesta, která k ní vede je taková úzká pěšinka, následovaná brodem a potom cestou po kamenech. Když k ní dorazíme, děláme pár fotografií a vracíme se stejnou cestou zpět.
Kola jsou stále u mostu a proto, co jsme si sjeli, si můžeme opět vyšlapat. Je to podobné jako na Mallorce, kdy sjedete Sa Calobru, abyste si ji mohli vyjet. Překvapivě se kopec šlape dobře, když se jel dolů, vypadal prudší. Po sedmi kilometrech, kde je spousta serpentin, se opět ocitáme na křižovatce, kde zabočujeme doprava na hlavní, po které jsme již jeli a směle pokračujeme do sedla Ma Pí Leng. Tentokrát to není takový extrém, jsme ve slušné výšce a nejvyšší bod je kolem 1.250 metrů. Po nějakých 20 km a 800 výškových metrů, které jsme najeli od mostu, jsme na vrcholu a přes nějakou vlnku sjíždíme do města Dong Van, kde budeme spát.
Pravděpodobně majitelka? To nebylo poznat, zda je to ženská nebo chlap? 🙂
🙂 Ženská to byla, ale nevím jestli ji ten stánek patřil nebo ne.