Den 11. – První horská etapa

Dnes máme Velikonoce. Holky stylově dostávají na zadek jídelními hůlkami 🙂

A ode dneška už nám končí přesuny v autě. Budeme se přesouvat po nějaký čas jen vlastními silami. Máme před sebou přes 70 kilometrů a na to je potřeba se najíst. Snídáme hovězí polévku a vyrážíme. Slunce sem tam nesměle vykoukne zpoza mraků, ale to stačí k tomu, aby teploměr ukazoval přes 30 stupňů. Prvních 20 km je jen tak na rozjetí, sem tam nějaká vlnka a cesta pěkně ubíhá. Pak to ovšem přichází, silnice se zvedá a my šlapeme pár kilometrů do kopce, abychom si je opět mohli sjet. To však ještě není to nejlepší, to nás teprve čeká.

Zbývá nám do cíle asi 30 km a silnice se opět zvedá. Zatáčka střídá zatáčku. Vždycky když vidíte na protilehlé stráni zatáčku za roh, tak si říkáte, že už to musí končit. Ale když tam dojedete, vidíte ten samý výjev, jako před pár kilometry. Tak zatnete zuby a bušíte do pedálů stále. Pak se dostanete do výšky nad 1.000 metrů nad mořem, kde je taková mlha, že vidíte jen na pár metrů. To ovšem Vietnamce vůbec netrápí a ani se neobtěžují rozsvítit světla. Pro nás je mlha výhodná v tom, že nevidíme, kam jedeme. Vše jednou končí i toto trápení a po necelých 30 km, kde se nastoupalo přes 1.000 výškových metrů, sjíždíme zaslouženě do města Meo Vac, kde se ubytováváme. Je to na místní poměry luxusní hotel, prý ten nejlepší co nás na našem výletě čeká.

Dáváme sprchu, lehký relax a jdeme se podívat do města, co tam mají dobrého na jídlo. Mají zde tržnici, kde prodávají ovoce, zeleninu a různé druhy masa (i ta co u nás neuvidíte). Zrak nám spočinul na rožnící se maso. Vypadá pěkně a i voní, tak posunky ukazujeme, co bychom chtěli a na váze kolik. Odnášíme si igelitový pytlík s masem, ke kterému přidávají v dalším pytlíku sójovou omáčku, a sedáme si naproti přes ulici. Zde nám donáší tekutiny a nám už nic nechybí. Zkoušíme i cukrovou třtinu, kterou nám před našimi zraky lisují. Není to vůbec špatné. Pak už se jen přesouváme na briefing a spát.