Ráno jsme vstali tak nějak normálně, ale s vědomím, že nás čeká možná nejdelší etapa. Jiří ohleduplně našel nejbližší Starbucks, ve kterém jsme symbolicky posnídali tvarohový koláč a samozřejmě kávu a čokoládu a vyrazili za nejbližším bodem dnešní etapy.
V roce 1974 dostala část umělecké skupiny Ant Farm nápad zakopat čumákem dolů deset automobilů značky Cadillac uprostřed pole. A tak vzniklo umělecké dílo zvané Cadillac Ranch, které se dochovalo až dodnes (pravdou je, že v roce 1997 bylo přesunuto o dvě míle, ale to není podstatné). Auta byla postupně přemalovávána na různé barvy, např. po smrti jednoho z autorů byla všechna auta přemalována na černo. Aktuální barva je zelená, ale zelenou jako základ je třeba vytušit, protože kolem aut se válí hromady sprejů a každý kdo přijde se může barevně vydovádět, i Jiří to vyzkoušel :). Obešli jsme všech deset aut několikrát, nafotili co se dalo, nechali se vyfotit a pokračovali v cestě.
Cesta byla velmi podobná té včerejší, po čtyřproudové Interstate 40, s rovnými dlouhými úseky, tempomat na 65 mílích, jsme uháněli dále a dále na západ. Po hodině a půl u města Adrian, stále ještě v Texasu, jsme sjeli z dálnice na kousek R66, která vedla městem a hned na konci města nás čekal významný mezník naší cesty. Dorazili jsem k tzv. Midpointu, oficiálnímu středu R66, tedy místa, ze kterého je to do Chicaga i LA stejně daleko, tedy přesně 1139 mil. Netušíme, podle jaké verze R66 to je počítáno, ale kdo by se zabýval maličkostmi. U Midpointu je stejnojmenná stylová kavárna, kde jsme tradičně posnídali a posilněni vyrazili zpět na dálnici směr západ. Za půl hodiny jsme dorazili na hranici Nového Mexika a nebojácně postavili motorky do odstavného pruhu za účelem pořízení digitálních otisků. Tím jsme se rozloučili s Texasem a po novomexické dálnici uháněli dál.
Poutač na automuzeum nás přinutil sjet z dálnice do města Santa Rosa a Jiří v roli navigátora trefil umístění napoprvé. Přivítala nás výřečná paní s tím, že o autech věděla prd, ale znala cenu vstupného a to z nás hned vycucla. V prostorné hale bylo na třicet amerických aut různého typu a doby a rozhodně to stálo za to. Když jsme se blížili ke konci prohlídky, kapky deště dopadající na střechu muzea nás donutili vyběhnout ven a zkontrolovat stav. Ano, pršelo a to docela vydatně a nebyl to poslední déšť tohoto dne.
Ono s tím počasím v Novém Mexiku se to má asi tak. V zásadě je zde krásně, blankytně modrá obloha, sem tam bílý mráček jak v titulcích od Simpsonů. Krajina je v podstatě rovná, žlutá vysušená tráva, sem tam nějaký keřík. Mezi tím vším plují gigantické černé mraky, ze kterých až na zem sahají proudy vody a vypadá to, že chybí jen málo pro založení tornáda. Na to je na(ne)štěstí země ještě příliš studená. Vskutku parádní podívaná, v případě, že se takový mrak nachází mnoho mil od vás. Horší je to, když se dostanete do jeho blízkosti. První útok jsme v pohodě přečkali právě v muzeu aut a po pár minutách jsme mohli zcela v suchu pokračovat. Ale druhé setkání bylo o to horší. Dvacet mil před dnešním ubytování v Alburquerque nás dálnice, která se nezvykle začala vlnit nahoru i dolů a místy i docela zatáčela, nemilosrdně poslala do středu takového mraku. Přes kapky na helmě i štítu nebylo vidět, přes množství vody na silnici nebylo vidět pruhy a do toho se přidaly kroupy, které při nárazu na haryky skoro přeřvávaly zvuk motoru. Jiří svědomitě zavelel pomalou jízdu, já bych se tomu snažil ujet, ale kdo ví, jak by to v tom množství vody dopadlo. Jakmile se situace trochu uklidnila, sjeli jsme z dálnice na předměstí a pokračovali už za sucha dalších třináct mil do motelu.
Motel je velmi pěkný, za příplatek pět dolarů jsme dostali ubytování v přízemí a před vchodem máme motorky. Jídlo jsme si obstarali v pizzerii Little Caesare a po zkonzumování nemalých porcí jsme dnešní den zakončili. Zítra nás čeká také poměrně dlouhá cesta na hranici s Arizonou, do města Gallup, ale o tom až v příštím článku.
Nejnovější komentáře