Chicago

Včera to z příspěvku Jiřího úplně nevyznělo, ale při té krátké večerní procházce za potravou jsme docela promrzli. Ona je tu celkem docela dost kosa podpořená větrem. Protože jsem dnes měli v plánu celý den cestovat, neponechali jsem nic náhodě a použili outlastové termoprádlo, na které jsme natáhli civil a vydali se 5,5 kilometru pěšky na stanici vlaku. Variantou bylo část této pěší tůry nahradit busem, ale to jsme ještě ani netušili, jak to s autobusovou dopravou funguje.

Po cestě jsme vydatně posnídali v B&B restauraci, takové té typické, kde si sednete do boxu, hned vám nabídnou kávu, donesou vodu a nabídku snídaní. Dvě fried eggs, opečená slanina a zajímavě řešený hashbrown nás docela nasytili a dojít na stanici vlaku už byla hračka. Zde jsme poklábosili s černoškou v kase, koupili lístky na cestu na Union station a zpět a čekali na příjezd vlaku směr Chicago. Napřed si to přihasil vlak z Chicago, lokomotiva se sedmi dvouposchoďovými vagóny. Za pár minut na to přijel ten náš stejně dlouhý a světe div se, couval, tedy lokomotiva přijela jako poslední.

Pohodlně jsme se usadili do vrchního patra a koukali na okolí. Byl to sice velký vlak, ale courák, tak s náma vymlel snad všechny stanice. Posuďte sami: LaGrange Rd., Congress Park, Brookfield, Hollywood (Zoo Stop), Riverside, Harlem Ave., Berwyn, LaVergne, Cicero, Western Ave., Halsted St., Union Station. Cílová stanice bylo obrovské podzemní nádraží.

Po zastavení zdánlivě poloprázdného vlaku se zněj vynořili stovky lidí a dav nás unášel z podzemního nádraží směr denní světlo. K našemu úžasu jsme se ocitli přímo před hlavní atrakcí – mrakodrapu Willis Tower, nejvyšší budovou USA (442 metrů). Vzhledem k tomu, že vrchol budovy byl zahalen v mracích, rozhodli jsme se vyčkat, zda se počasí neumoudří a později bude z výšky snad něco vidět a vydali jsme se za pomocí českého vydání Lonely Planet na krátkou prohlídku architektonických skvostů centra, přezdívaného Loop.

Začali jsme u monumentální budovy Chicágské burzy, budově ve stylu art deco, kde si chlapíci v oblecích neustále vyměňují obilí (nebo něco takového), Rookery s dílem Franka Loyda Wrighta jsme vynechali, stejně jako návštěvu Art Institutu, poněvadž před ním byla fronta z důvodů končící výstavy Pabla Picassa. Za to jsme čirou náhodou po cestě k Art Institutu narazili na značku, označující počátek Route 66. Vedle Art Institutu je tzv. Millenium Park, docela krásný park s ukázkami moderního umění, který byl ale částečně v rekonstrukci. Hlavní atrakcí parku je asi Cloud gate, přezdívaná pro svůj tvar fazole, což je obrovská skulptura z leštěného hliníku, ve které se vše odráží. Další, neméně zajímavou atrakcí je fontána tvořená dvěma obrovskými kvádry postavenými proti sobě, ze kterých tryský voda a na stanách proti sobě jsou zevnitř promítány měnící se lidské hlavy, které pomrkávají, usmívají se a občas vyšpulí ústa a jakoby vyplivnou proud vody a tím se změní na jakési lidské chrliče. Pokračovali jsme k monumentální skulptuře The Picasso (váha 147 tun), která byla první veřejnou sochou Chicaga. Jak už to u Picassa bývá, představuje něco mezi ptákem, ženou a psem, záleží na úhlu pohledu a představivosti diváka. Rychle jsme vyfotili hotel Burnham, jednu z mála vyškových budov, které dnes již očividně nezapadají do centra mrakodrapů. V nynějsím pokoji 809 prý dříve ordinoval Caponův zubař. Následovala další neobvyklá instalace Monument with Standing beast, ve které jsme neviděli ale vůbec nic. Pak cestou k Chicago River za neustále vydatnějšího deště jsme shlédli Wrigley Building a gotickou Trribune Tower, kde sídlí Chicago Tribune. Zde jsme narazili na oblíbený Subway a oběd byl zajištěn.

Po oběde se počasí na chvíli umoudřilo a tak jsme neváhali a vyrazili do Willis Tower na prohlídku nazvanou Sky Deck. Sjeli jsme do druhého podlaží, kde bylo více než deset mladých obsluhujících, připravených na nápor lidí (běžne se prý čeká přes hodinu). Nápor se naštěstí nekonal a tak jsme se ihned dostali do prostor mapujících historii Willis Tower (dříve Sears Tower, než to Willis Group Holdings zkoupil) a zanedlouho jsme byli ve výtahu, který nás během minuty vyvezl do výšky 412 metrů, tedy 103 patra ze 108 pater, kde se nachází vyhlídka na všechny strany a tři prosklené kukaně Skyledge, vysunuté zhruba 1,3 metru s fasády, ve kterých, když to čas a ostatní návštěvníci dovolí, se můžete kochat ničím nerušeným pohledem do všech stran.

Až jsme se nakochali, vyrazili jsme zase rychlovýtahem dolů a rovnou naproti na hlavní nádraží, kde se Jirka bleskurychle zorientoval na světelné tabuli a dal se do mírného poklusu. Já jsem se tedy vydal za ním v trysku a než jsme se nadáli, vlak směr naše stanice LaGrange byl v pohybu.

Pak už jen 5,5 kilometru zpátky do motelu, odpočinek a příprava na zítřejší vyzvednutí motorek, spojená s modlitbami, tanečkami a jinými obskurními pokusy o udobření si počasí. Tak že zítra se uvidí.