Nejsou koše. Prostě ne, ačkoliv se všude něco prodává do ruky, ať už pití nebo jídlo, po zkonzumování to není kam vyhodit a klidně půl hodiny i více trvá, než se nějaký veřejný koš objeví.
Nejsou popelnice. To souvisí s výše uvedeným. Tady svoz komunálního odpadu funguje tak, že do ulic vyjedou popeláři a za stálého doprovodu opravdu vlezlé elektronické kakofonie (song “Oberem vás o prachy” od Family Frost, kdo pamatuje, je proti tomu melodická balada) pomalu popojíždí a lidé vybíhají s pytlema odpadu, které předávají popelářům. Několikrát jsme to zažili a zvláště po ránu je to fakt otravné.
Nejsou štětky. Tím nemyslíme nejstarší řemeslo, ale ty u toalet. V lepším případě je toaleta doplněna malou sprchou, tam budiž, ale většinou prostě nejsou. Je samozřejmě možné, že hajzlíky čistí důmyslné prkénko, které umí vyčistit i zespodu uživatele, ale nikdy jsme nepřišli na to, jak to funguje.
Nejsou čtvrtá patra. Na Taiwanu, stejně jako v Číně, nejsou čtvrtá patra a to z prostého důvodu. Znak pro čtyřku je možné i číst jako smrt a čtyřka je považována za to nejnešťastnější číslo. Pak tedy čtvrté patro chybí nebo je nahrazeno patrem 3A.
Datová simka je nutnost. Rozhodně na Taiwanu pořídit datovou simku, dokonce to mají tak udělané, že je opravdu jen datová bez možnosti volání. Za pomoci Googlu je pak možné překládat, dohledávat a hlavně najít přepisy z čínštiny do angličtiny a pomocí nich se pak orientovat, protože přes ty čínské znaky to opravdu nejde. A navíc je to velmi levné.
Ohleduplní řidiči. Měli jsme dvakrát auto na dva dny a nezaznamenali jsme ani jeden problém, že by na nás někdo troubil nebo gestikuloval, i když jsme občas v rámci navigace udělali nějakou botu, přejeli na poslední chvíli z pruhu do pruhu, prostě pohoda. I ve městech s velkým provozem nebyl problém, a když je třeba se někam dostat, stačí dát blinkr a pomalu si stát za svým, ostatní se podle toho vždy srovnají a je jedno, jestli se jedná o auto nebo skútr.
Dodržování pravidel a ukázněnost ve frontách. To je až k neuvěření. Na červenou se skoro nepřechází, pokud se někde vytvoří fronta, typicky u eskalátorů, nikdo se nikam netlačí z boku jak u nás, ale každý jde a zařadí se na konec fronty, i kdyby měl jít o dvacet metrů navíc. Prostě v klidu a spořádaně.
To souvisí i s tím, že taiwanci jsou velmi vstřícní a ochotní lidé. Příklad za všechny, stojíme na křižovatce, čučíme do mobilu a rozhodujeme se, kterým směrem jít. Asi jsme vypadali docela zmateně, a tak jeden taiwanec se svým skútrem sjede na kraj silnice a ptá se nás, zda nepotřebujeme poradit. Když s díky odmítneme, usměje se na nás, kývne hlavou a odjíždí. Ono vlastně jen stačí se na nějakého místního obyvatele podívat a 9 z 10 se na vás usměje a kývne hlavou. Tedy pokud zrovna nečučí do mobilu, což tam dělají všichni a stále.
Docela nás překvapilo, jak prořídlo obsazení ulic a chodníků v Kaohsiungu oproti Tchaj-pej. Ten úbytek lidí tam je znát a je to i vidět na ulici.
Mimochodem fakt vtipné semafory. Jednak se často zobrazuje odpočet, za jak dlouho dojde ke změně, a pak pro chodce je zelený panáček animovaný a poslušně ťape a s blížícím se koncem odpočtu přidává na intenzitě, až nakonec vlastně běží.
Slušné a většinou čisté záchody zdarma a všude, i tam, kde by to člověk nečekal. A hlavně všude zdarma. No občas v turecké variantě, ale co.
Metro je výborně značené, dá se v něm skvěle orientovat, všechny stanice jsou hlášeny v angličtině. U některých stanic před příjezdem soupravy hraje hudba, nebo se alespoň rozblikají varovná světla. Většina stanic má automatické dveře, které se otevřou, až vlak zastaví, tak že žádný tlak vzduchu jako v Praze, žádný zvuk přijíždějící soupravy, prostě po zastavení otevře dveře souprava a dveře otevře i nástupiště. Jo a v celém metru se nesmí jíst a pít. A je to, nikde není nic vylitého, rozkydlého, žádné obaly od jídel, žádný nepořádek, žádné koše 🙂 Jako vody se napít člověk může, to jo.
Není bílé víno. Příznivci bílého vína, to si tu běžně nekoupíte. Asi existují specializované obchody, ale v normálních řetězcích se dá sehnat jen rýžové a červené.
Není pečivo. V tom smyslu pečiva, jak ho známe my. Mají nějaké varianty z kynutého těsta a pak znají tousty, ale tím to končí. Rohlíky, veky, bagety, chléb, ne, nic z toho. Když už je někde bakery, tak je to většinou listové těsto nebo kynuté.
Ještě větší tragédie je, že vůbec neznají sýry a šunky, ale žádné, salámy vůbec nehrozí a občas mají párky, ale ty se jíst nedají.
V hotelu vám každý den dají půllitrovou petku vody na osobu, zadarmo, skvělé. Prostě ví, že je třeba v tom jejich počasí doplňovat tekutiny.
A nakonec skútry. Ty jsou všude, kam se člověk podívá. Stovky značek, většinou maloobjemových 50ccm nebo 125ccm. Jezdí na nich staří, mladí, v kraťasech i oblecích, odvezou na nich bez problémů několik propanbutanových bomb, celou rodinu, prostě cokoliv. Na každé křižovatce mají vpředu vyhraněný prostor, kam se postupně na červené sjíždí proplétáním mezi auty a na zelenou pak vyráží třeba třicet skútrů najednou a řítí se k další červené. Všichni se na silnici vzájemně respektují a za celou dobu jsme nezaznamenali jediný incident, pád či havárii.
Pokud jste ještě nebyli, je čas tu zemi navštívit. Jen je třeba vyhnout se období tajfunů, které třeba za nás už nemělo být, ale měnící se počasí se projevuje i tady. Je třeba s tím počítat, ale rozhodně by to od návštěvy nemělo odradit.
Nejnovější komentáře