Taiwan, den třetí

O čem si dnes přečtete. Pojedeme autem, hodně toho nachodíme, uvidíme něco nečekaného, zachrání nás 7 eleven, budeme ochutnávat, dáme si meníčko, užijeme si smrad a zrušíme zítřejší cestu. Ranní plán vypadnout kolem půl deváté se samozřejmě nepovedl. Počasí nás donutilo připnout nohavice a z kraťasů tak udělat kalhoty a dokonce vytáhnout mikiny. A tak jsme po dalším snídaňovém experimentování vyráželi s půlhodinovým zpožděním. Ještě po cestě v metru jsme psali do půjčovny, že jsme na cestě, ať s námi počítají. A skutečně, náš dočasný čtyřkolový parťák stál před půjčovnou, připraven vyrazit. Po zevrubném prozkoumání zjišťujeme, že se jedná o Yaris Cross v té, ale úplně nejzákladnější výbavě i barvě, tak že nemáme ani klasickou zásuvku USB, jen v nezbytném ohyzdném tabletu je vstup pro připojení telefonu přes USB-C. Chlapík, ten stejný jako včera, nám auto předává a ptá se nás, zda chceme systém přehodit do angličtiny. Tak jasně že chceme, ten rozsypaný čaj fakt nedáváme. Chvilku prolézá menu, pak řekne “bloody machine” a nic nepřehodí a řekne nám, ať si na to přijdeme sami. Ani on se v tom rozsypaném čaji nevyzná. Ok, nevadí, až seženeme správný kabel, rozchodíme Android auto a bude to jedno. I když je zarážející, že nové auto (má najeto necelé tři tisíce km), nemá bezdrátové připojení pro Android auto. Inu základní výbava. Každopádně má to čtyři kola, volant, plyn, brzdu a automatickou převodovku, více nepotřebujeme a vyrážíme. Maki naviguje a první její příkaz je udělat na nejbližší křižovatce U-turn. To nedávám, ale odvážím se na další, a už jedeme správným směrem. Vymotat se z centra města chvíli trvalo, ale jedeme s městem za zády vstříc prvnímu cíli, kterým je Yehliu Geopark.

Yehliu je asi 1 700 metrů dlouhý mys na severu Taiwanu (cca. 40 km od Tchaj-peje), tvořený horou Datun, sahající do moře. Při pohledu shora prý vypadá jako obrovská želva nořící se do moře. Proto se také nazývá „Želva Yehliu.“ Protože skalní vrstva mořského pobřeží obsahuje pískovec a podléhá mořské erozi, zvětráváním a za pomoci pohybu vln se zde vytvářejí zvláštní scenérie, skládající se z mořských příkopů/děr, skal ve tvaru svíčky a skal ve tvaru hrnce a podobných přirovnání. Některá takto vytvořená díla přírody mají představovat například Queen’s Head, Fairy’s Shoe, Candle, Bean Curd, Dragon Head a další. Jako tu představivost musíte mít ale hodně velkou. I tak toto zpodobnění láká davy, ale opravdu davy turistů, kteří jsou ve velkém převáženi autobusy před vstup, kde si pro jistotu u všudepřítomných prodejců nakoupí různobarevné pláštěnky, a v těch pak pózují u jednotlivých pochybných soch vytvořených přírodou. Že ty pláštěnky nepotřebují (pokud by tedy nepršelo), neřeší. Vypadají šťastně, narozdíl od nás, když se mezi nimi musíme prodírat. Je tu ještě socha Lin Tien Jane na památku jeho statečnosti, kdy se při pokusu zachránit tonoucího studenta sám utopil. Nechci jeho odvahu zlehčovat, ale vlastně nikomu nepomohl a jen zvýšil počet obětí. To je spíše na Darwinovu cenu a ne na sochu, ale to je čistě subjektivní pohled. Poslední nemalá část mysu je přístupná po docela prudkých schodech, kterých není zrovna málo, a to většinu těch lidí v barevných pláštěnkách, nebo těch pipin, co se fotí se šutry a udělají u toho devadesát různých ksichtů, prostě odradí. Podle plánku, který Maki vzala u vchodu, jsme věděli, že je možné vylézt až k majáku na nejvyšším místě mysu a pak dále na vyhlídku, hrdě nazvanou observatoř. Ale bylo to fakt pořád do kopce. Samozřejmě jsme nejvyšší místo pokořili a došli až nakonec mysu, kde nás čekalo nečekané. Přímo pod útesem byla (a pořád je) napůl potopená loď, která převážela jeřáby na kontejnery a tajfun z minulého týdne ji nahnal přímo na mys. I když existuje teorie z médií, že tam byla záměrně navedena, ale to je na další zkoumání a prověřování.

Po opuštění geoparku jsme skočili do nejbližšího 7 eleven ve městě Yehliu, který nebyl daleko od vstupu do atrakce, za jediným účelem, sehnat kabel s koncovkami USB-C. Na Taiwanu je řetězec hustě rozšířen, máme jednu prodejnu asi 50 metrů od hotelu, a vyřídíte zde vlastně vše, co potřebujete. Nakoupíte jídlo, pití, drogerii, elektroniku, zaplatíte parkovné, dobijete kartu na metro a nebo se přímo v prodejně prostě najíte něčeho teplého. A kabel 2xUSB-C, samozřejmě měli, navíc značkový Philips, paní nám ho ochotně odemkla (byl zajištěn proti turistům, tedy vlastně proti krádeži) a my jsme konečně mohli zprovoznit Android auto, aby Maki nemusela držet mobil v ruce. Pravda, má příjemnější hlas než ta pipka v navigaci Google, ale je tu přece na užívání si výletu a ne na navigaci. Než jsme odjeli, prošli jsme ještě místní provizorní tržnici, která tu evidentně vyrostla jen pro ty hordy turistů, co je sem vozí, a něco málo jsme ochutnali, párek v těstíčku, což není nic světoborného, a pak velmi malé rybky, které rozříznou, vyvrhnou, roztáhnou a usuší a pak je smaží na oleji. Máme jich nemálo sebou, tak je budeme konzumovat ještě dlouho. Při příjezdu jsme byli nuceni zaparkovat na placeném parkovišti. To tu probíhá tak, že při vjezdu vám automat vydá žeton a pak vás závora vpustí dovnitř. A než odjíždíte, vhodíte žeton do pokladního automatu, ten si řekne o příslušnou částku a po zaplacení vypadne žeton zpět. Ten pak při odjezdu vhodíte do kasičky u závory a ta se vám následně otevře. Jednoduché, funkční. My měli zaplaceno, a tak nás žeton osvobodil ze sevření parkoviště a vydali jsme se na nedalekou ani ne tak atrakci, jako zajímavost.

Nedaleko Yehliu jsou u pobřeží k vidění pozůstatky tzv. projektu Futuro house. Jedná se o kulaté, prefabrikované domy navržené finským architektem Matti Suuronenem na konci 60. let. Tvarem připomínají létající talíř. Tyto a další varianty plážových domů, až na výjimky opuštěné a zdevastované, jsou zde k vidění a jedná se o docela profláklé místo, nebyli jsme jediní, kteří fotili a procházeli tyto pozůstatky dobré myšlenky, které doba a čas nepřáli. Historie celého projektu Future house je k dohledání víte kde, pokud máte zájem.

Další zastávkou na severním pobřeží je vodopád Shifen. Jde o vodopád nacházející se v okrese Pingxi, na horním toku řeky Keelung. Celková výška vodopádů je 20 metrů a má 40 metrů na šířku. Pozemek obklopující vodopád byl dlouhou dobu soukromým pozemkem a soukromá společnost vybírala od návštěvníků vstupné. V roce 2014 oddělení cestovního ruchu města New Tchaj-pej získalo pozemky kolem vodopádu a vytvořilo městský park a umožnilo vstup do parku zdarma. Otevírací doba parku od 9:00 do 17:30, my dorazili hodinu před zavíračkou. Od snídaně jsme kromě párku v těstíčku a sušených smažených ryb nic nejedli, tak jsme využili toho, že v návštěvnickém centru (které je mimochodem opravdu hnusné) nabízeli nějaké jídlo a objednali si u chlapíka za pultem špagety něco jako carbonara a něco jako kari s rýží, bonusem byl v ceně teplý nebo ledový čaj. Ten stejný chlapík nám jídlo připravil i donesl, a nebyla to zrovna mňamka, spíše takové klasické hospodské meníčko, neurazí, nenadchne, je to teplé, dá se to pokousat a moc to nestojí. S plnými žaludky jsme vyrazili na Shifen Falls Walk, tedy cca 4 kilometrovou trasu k vodopádu a zpátky a co myslíte. Zase hromada turistů, zase pipky s ksichtama, prostě děs. Jediným plusem bylo, že se to na té délce přece jen trochu roztahalo, a tak jsme mohli využít našeho umění focení fotek bez lidí, stojíce v davu. Walk začínal u návštěvnického centra zavěšeným mostem, pokračoval k železničnímu mostu, vedle kterého byl další zavěšený most, na který bylo třeba vystoupat po schodech, po jeho přejití zase sestoupat a pak už jen po rovině do prostoru vodopádu, kde se zase nabízeli cetky, jídlo a pití. Vlastní vodopád ušel, jen ho vyfotit bez lidí byl nadlidský úkol, ale jak je uvedeno výše, už jsme v tom dobří, tak se něco málo povedlo. Po cestě zpátky jsme nakonec neodolali, a zastavili jsme se u stánku, kde velmi milá paní nabízela taiwansku specialitu, bakkwa, sušené vepřové marinované v různých omáčkách. Ochutnali jsme ze tří nabízených variant a jedna nás natolik zaujala, že mi ztěžknul batoh, a tak máme kromě sušených ryb i tunu sušeného vepřového. A když ta milá paní viděla naše nadšení z jejího produktu, tak nás na cestu zpět vybavila zdarma dalšími vzorky, které jsme pak konzumovali při návratu k autu. Když jsme dorazili na parkoviště, už byla vlastně tma. Placené parkoviště zde šlo ještě technologicky dále a při vjezdu nevydalo žeton, ale jen otevřelo závoru a před výjezdem bylo nutné do platebního automatu zadat RZ vozidla a na základě toho pak zaplatit. Jde to i bez těch umělých žetonů. Po dalších čtyřiceti minutách jízdy, po klikatých cestách této oblasti, občas zpomalené toulavými psi a kočkami, které kličkují před autem, a když už to vypadá, že si zadriblují o podvozek, v poslední chvíli uhnou z cesty, dorážíme do poslední dnešní destinace.

Naše “must see” destinace byla Jiufen, bývalé hornické městečko ve strmém kopci, které proslulo těžbou zlata, objeveného za vlády dynastie Qing. Těžba se naplno rozběhla, jako všechno na ostrově, v první polovině 20. století, kdy byl Taiwan pod nadvládou Japonska. Vliv Japonské architektury je vidět dodnes na okolních stavbách, a hlavně na taoistických a buddhistických klášterech. Zaparkovali jsme zkušeně za pomocí žetonu na jednom z mnoha mini parkovišť, kde bylo místo, což vzhledem k pozdní odpolední hodině nebyl problém. A pak jsme začali stoupat po nepočítaně strmých schodech, až k vyhlášené ulici Old street, kde panovala velmi živá atmosféra. Ulice se kroutí mezi domky a zdá se, že nekončí. Najdou se zde obchody s různým sortimentem, a hlavně vám do nosu vlítnou pestré vůně a aroma z každé strany. Kdo vyhledává gurmánské zážitky, tak Jiufen je to správné místo. Dá se zde ochutnat vážně všechno – grilovaní hlemýždi, smažené bedle, sépie, krevetové kuličky, chobotnice, typická naložená vajíčka v sójové omáčce, ale i čerstvé ovoce – dragon fruit, passion fruit, mango, ananas, různé cukrovinky, prostě tisíce chutí. No a ti největší labužníci si mohou pochutnat na vysoce fermentovaném kvalitním tofu, “stinky tofu”, tedy jednoduše smradlavém tofu. Kromě zažití této výjimečné ulice, obzvláště za tmy, kdy hraje všemi barvami, díky pestrému osvětlení, jsme chtěli právě “stinky tofu” ochutnat. Ten nezaměnitelný zápach vás opravdu knokautuje a hned víte, že někde poblíž to musí být. Objednáváme si nepikantní variantu, kterou nám servírují v místní provozovně. Odvážně se pouštíme do zapáchajícího pokrmu a zjišťujeme, že největší podíl na puchu má zelí, tofu není moc cítit a ani nemá extra chuť, a horký nálev, ve kterém je to celé servírováno, je až lahodný, ale těžko ho s něčím srovnávat. Spokojeni s tímto nevšedním zážitkem pokračujeme dále ulicí k druhému milníku, kterým je čajovna, kde si chceme dát vyhlášený „oolong tea“ (je to typ čaje, něco mezi zeleným a černým), který je shromažďován v okolních horách. Čím blíže jsme čajovně, tím houstne počet lidí, až se dav úplně zastaví a my s hrůzou zjišťujeme, že je to právě v obrovské frontě do čajovny. Vzdáváme to a boční uličkou prcháme před davem, vracíme se oklikou zpátky na Old street u nám známe vůně, a míříme trochu zklamaní zpět k autu. “Stinky tofu” jsme dali, čaj třeba příště, i tak považujeme misi za úspěšnou, sedáme do auta a vracíme se do hotelu.

Cesta zpět proběhla bez problémů, až v ulicích Tchaj-peje doprava zhoustla, ale řidiči jsou zde ohleduplní, a když potřebujete změnit pruh, stačí dát znamení a rádi vás pustí. Nakonec zajíždíme do hotelových garáží v přízemí hotelu, kde má jeden zaměstnanec stálou službu, a prostě sedí a čeká, až někdo přijede, dá mu kartičku výměnou za klíče od auta a auto sám zaparkuje. Při odjezdu mu zase vrátíte kartičku a on vám auto vyparkuje. To jsme měli v plánu na zítřek, s tím, že navštívíme soutěsku Taroko na východě ostrova, ale letošní zemětřesení místní treky zdevastovalo, a co zbylo, tajfun z minulého týdne dorazil. Soutěska je prostě zavřená. Tak po již tradiční večerní návštěvě 7 eleven sedíme v hotelu, sepisujeme zážitky a vymýšlíme náhradní plán na zítřek, s jeho naplněním vás seznámíme zase příště.