Canberra II

Dnešek byl tak nabitý zážitky, že ani nevím kde začít. Jednoduše to vezmu popořádku. Včera večer jsme zhodnotili naši návštěvu Canberry za nedostatečnou a to především z důvodů zavřených památek. Navíc jsme z regionálního plátku vyčetli, že jižně od Canberry je velmi zajímavá instituce, kterou rozhodně musíme navštívit. Ráno jsem se rozhodli přivstat a vyrazit směr jih Canberry. Stejně jsme vyráželi jako vždy v osm hodin :).

Canberra Space Centre

Tou zajímavou institucí je vesmírné centrum asi 50 km od našeho ubytování v oblasti Tidbinbilla (ono je jedno jak se oblast jmenuje, ale ten název je fakt cool), které je jedno ze tří (spolu s podobným zařízením v USA a Španělsku) svého druhu na světě. Ačkoliv není na mapě a ani navigace o odbočce nevěděla, podařilo se nám centrum najít bez bloudění. Při příjezdu k vesmírnému centru umístěného v uzavřeném údolí nás ohromila nejvyšší z antén, Deep Space Station 43, která vévodila celému komplexu a stala se oblíbeným cílem našich objektivů. Z parkoviště před oficiálním vstupem jsme se vydali cestou pro návštěvníky, evidentně tento den jako první a zanedlouho jsme vstoupili do nevelkého vesmírného muzea, která nás uvítalo rozevřením posuvných dveří, bez jakéhokoliv dohledu s nápisem, foťte vše co chcete. Vstupné veškeré žádné. Hned v první místnosti byl v uzavřené vitríně k vidění největší zdejší klenot, kámen z měsíce. Kromě toho zde byl zachycen vývoj kosmonautiky a výzkumu vesmíru od prvních pokusů s raketovými motory, přes Gagarina, Sojuz-Apollo, dobytí měsíce, až po současné rakety a satelity, z kterých některé byly ovládány právě z tohoto centra. Expozice zahrnovala i ukázky stravy kosmonautů (v značně pokročilém stádiu), audiovizuální projekci i malé kino, ve kterém se promítaly dokumenty s tématikou výzkumu vesmíru. Co nás nesmírně potěšilo, vedle expozice byla kavárnička trefně pojmenovaná Moonrock Café, ve které kromě kávy a čokolády (hádejte kdo měl co) dělala příjemná paní i snídaně, tak že jsme výtečně posnídali tousty se slaninou a vejci, to vše s výhledem na Deep Space Station 43. Jen pro představu, anténa váží něco kolem 3000 tun, je 70 metrů vysoká, základy má 11 metrů pod zemí a jedná se o největší anténu jižní polokoule. Talíř antény se skládá z 1 272 hliníkových panelů a pokrývá plochu 4 180 čtverečních metrů, docela síla ne? Po snídani a pořízení nezbytných digitálních otisků jsme opustili Canberra Space Centre a vyrazili zpět směr Canberra.

Botanic Gardens

Včera už jsme nestihli navštívit botanickou zahradu, která zrovna zavírala a tak jsme si jako další cíl stanovili právě Australian National Botanic Gardens. National je tu skoro všechno, inu jsme v hlavním městě. Díky Báře, která nás protáhla co by baťůžek za Jirkou po městě, jsme se už v Canbeře orientovali a bez problému jsme i bez navigace trefili na parkoviště botanické zahrady. Vstupné zde bylo řešeno pouze poplatkem za parkování, který jsme ale úspěšně ignorovali, protože je třeba zaplacený lístek z automatu viditelně umístit na palubku, kterou na motorkách nemáme. Vzhledem k časové tísni jsme se rozhodli projít pouze hlavní cestu, čímž jsme návštěvu omezili na naprosté minimum. Díky zdejšímu ročnímu období zahrada zrovna nekvetla a tak to byla spíše procházka se zaměřením na stromy a keře, ale i tak zajímavá. Hned ze začátku jsme prošli po dřevěném chodníku části deštného pralesa, který zachycoval rostlinstvo od Tasmánie po Queensland. Následovala skvěle upravená Rock Garden, pak les eukalyptů, regionální flóra Sydney a přes různé keře a stromy po klikaté cestě jsme se vrátili na začátek, mrkli do návštěvnického centra a zpět na parkoviště za dalším cílem.

Parliament house

Canberra je poměrně mladé město navržené amerických architektem, které má z hlediska centra v podstatě dvě části. Na severu je řekněme tradiční městské centrum s obchody, kancelářemi apod. a na jihu je oblast sídla parlamentu a ambasád. Obě části jsou rozdělené umělým jezerem (no spíše vodní nádrží s vodou průzračnou asi jako na brněnské přehradě). Severní část s jižní je spojena mostem (jedním ze dvou, které jsou vedeny přes jezero), který na obou stranách ústí v kruhový objezd. Na severní části je to malý Venom circle a na té jižní je to obrovský State circle, uprostřed kterého je situován parlament na vyvýšenině hrdě nazvané Capital Hill. Plán byl jednoduchý, přejet ze severní části na jižní, obkroužit Capital Hill a pokračovat za dalším cílem. To se napoprvé povedlo, ale při cestě za další prohlídkou jsme přeci jen zakufrovali a objevili jsme se opět před oním velkým kruháčem. Inu to musí být znamení, řekli jsme si, a rozhodli jsme se tedy navštívit parlament. Najeli jsme na vnitřní okruh kolem Parliament house, který nás svedl do podzemního parkoviště (zdarma). Při parkování co nejblíže vstupu pro návštěvníky, z důvodů časové úspory, k nám přijel federální policista na horském kole a dal se s námi s úsměvem do řeči (odkud jste, pěkné motorky, odkud jedete a kam máte namířeno, jo tam si zajeďte, úžasná cesta), bez jakéhokoliv náznaku moci, povyšování a důležitosti, prostě opak těch našich důležitých paňáců. Z podzemního parkoviště jsme vyšli přímo před vchod do parlamentu, pořídili pár snímků honosného vchodu a zamířili dovnitř. Jak se na takové zařízení patří, začátek znamenal projít detekční bránou, což jsme sice absolvovali bez problémů, ale mě si tam „zatkli“ a vzali si vzorek z kamery, bundy a ruky a nechali ho vyhodnotit, zda jsem si v poslední době nehrál s výbušninou. Nehrál. A tak nás s úsměvem vpustili dovnitř. Ve vstupní hale nás oslovila paní, zda chceme jít s průvodcem nebo sami a na základě naší odpovědi nás vybavila mapkou a stručným úvodem kde co najdeme. A tak jsme prolezli celý parlament. Byly jsme v Great hall, obrovské hale, které vévodí tapisérie 20×9 metrů, kterou dělalo třináct lidí dva a půl roku a jedná se o jednu z největších na světě. Znázorňuje eukalyptový les. Navštívili halu, kde zasedá parlament (čítající něco kolem 150 poslanců, na co my jich máme tolik při velikosti naší země nechápeme), velmi podobnou, ale ve vínové barvě vyvedenou zasedací místnost senátu (pro 76 senátorů, no comment). Prošli jsme návštěvnické prostory, ve kterých jsou obrazy jednotlivých prime ministrů, fotky současné vlády i opozice, tématické písemné materiály, výňatky ze zákona apod. Vše je samozřejmě zdarma, dostupné i pro vozíčkáře, přímo v parlamentu jsou k dispozici toalety, restaurace, místnost pro přebalení dětí, obchod s dárkovými předměty, no prostě jsme nevěřícně koukali. Celý parlament je moderně pojatý, vzdušný komplex budov a nad parlamentem je na ocelovém jehlanovém základu vztyčen stožár do výše 86 metrů a na něm je obrovská australská vlajka (12,8m x 6,4m, jak se oficiálně uvádí přibližně tak velká jako londýnský double-decker (poschoďový autobus) z boku), která je díky tomu viditelná snad ze všech koutů Canberry. Návštěva parlamentu byla opravdu silným zážitkem, ale nebylo času nazbyt a vyrazili jsme dorazit další z nedokončených prohlídek.

Australian War Memorial

Opět díky Báře jsme věděli jak se k budově muzea věnovanému Australským a Novozélandským vojákům padlým ve všech možných válkách dostat a tentokrát jsme to už trefili a nezůstali zase stát před parlamentem. Čekali jsme, že uvnitř najdeme pár psaných informací, fotek a také jsme věděli o existenci seznamu všech padlých v podobě jmen na zdi, Roll of Honour. Zdi byly dvě a ne jedna a když si člověk uvědomí ten počet jmen, tedy vyhaslých životů (přes 102 tisíc), jde z toho mráz po zádech. Z tohoto pohledu bylo naše očekávání naplněno a počítali jsme s pokračováním v cestě do oblasti Jervis Bay. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme při odchodu zavítali ještě do informačního centra a zjistili jsme, že z informačního centra je možné (a opět zdarma, jen u vstupu je možné dobrovolně dát libovolnou částku do kasičky, což skoro každý, včetně nás, učinil) vstoupit v podstatě do podzemí, kde je situována expozice nevídaných rozměrů, rozdělená tématicky na první světovou válku, druhou světovou, poválečné incidenty od Vietnamu přes Afghánistán, Irák až po mírové mise. K tomu obrovská část věnovaná letectvu, další nemenší část věnována poctě ANZACu (Australsko Novozélandské vojenské jednotky), menší část věnována dětem (Discovery Zone) a možná ještě další, které jsme přehlédli plus minimálně dvě, které se zrovna připravovali. Něco tak rozsáhlého jsme nečekali, projít vše a shlédnout i doprovodná videa není za méně než den reálné. K tomu všude spousta informací, faktů, fotek, dobových dokumentů, zvukových záznamů, ukázek zbraní, oblečení, vybavení, lodí, vozidel, letadel, modelů všeho druhu, výjevů bitev v různém měřítku, prostě úžasná záležitost. V rámci prohlídky se dostanete třeba do zákopů v noci a pozorujete palbu světelnými náboji nepřítele s autentickým zvukem, nebo jsme se najednou ocitli na kapitánském můstku reálné vojenské lodi Brisbane (celá čas lodě s můstkem je umístěna vedle muzea a v rámci prohlídky se do ni spodem vejde), kde je místo oken promítáno ponuré noční moře a v „oknech“ se odráží posádka a reaguje na povely kapitána. Letadla byla kapitola sama pro sebe, od zřejmě replik dvouplošníků ve skutečné velikosti, přes esa druhé světové války až po bombardéry, vrtulníky z Vietnamu, děla, uniformy, náboje, samopaly, kulomety, pušky, munici a dokonce i torpédovanou průzkumnou ponorku, vše v reálné velikosti. Pokud vám někdo někdy řekne, že Canberra je nezajímavé město a není v ní co vidět, nevěřte mu. A to jsme nestihli Národní galerii portrétů, Muzeum australské demokracie a Starý parlament, Královskou mincovnu, Národní filmový a zvukový archív, Národní galerii, Národní zoo a akvárium a pro úplnost Národní archív, Národní knihovnu, Národní vědecké a technické centrum, Hlavní soud, Australsko Americký památník a kdo ví co ještě (a to jsem schválně vynechal církev). Na hlavní město jeden den nestačí.

Heslo dne
Není důležité kam jedete a kdy tam máte být, ale kudy pojedete a kdy vyrazíte.