400km do Jindabyne

Fantastické. Přesně tak jsme si to představovali, tak to má být (Karle). Po včerejší motorkářský ne zrovna zdařilé etapě jsme s obavami, ale za hezkého počasí sedli ráno na motorky a vyrazili směr Lake Entrance, kam jsme po deseti kilometrech dorazili s úmyslem posnídat. Již tradičně jsme k tomuto účelu použili Subway, Jiří tradičně „dlouhou“ variantu se vším možným, já kratší verzi na snídani v ceně s kávou, kterou ve zdejších provozovnách Subway dělají opravdu výtečnou. Po zdařilé snídani a pořízení pár dokumentárních fotografií a video záběrů jsme pokračovali směr Cann River s očekáváním podobně nudné cesty jako včerejší den. Nic takového se nekonalo, cesta byla vskutku jedinečná, více než široká dvouproudová cesta se pozvolně klikatila celých 140 km do Cann River, s minimálním provozem ubíhala velmi svěže a bez nutnosti ubírat plyn v zatáčkách jsme ji celou proletěli  s průměrem někde nad hranicí stovky. Po pravdě po deseti kilometrech jsem byl nucen vyvolat technickou zastávku a vedle čerpací stanice v zařízení tomu určeném se neprodleně zbavit otravy z mexického jídla. Být to o dvě zatáčky později, nevím jak by to dopadlo… V Cann River jsme doplnili (prozřetelně) palivo a vydali se směr Jindabyne po již ne tak široké, ale i přesto stále pohodlné krouticí se silnici, ze které jsme měli po cca 80 km odbočit doleva. Odbočku jsme úspěšně minuli, ale na omyl jsme přišli v rámci stání na červenou z důvodů opravy silnice, kdy Jirka překontroloval naši pozici na GPS. Vrátili jsme se tedy k odbočce a vyjeli jsme na docela dost úzkou cestu, která se po pár metrech změnila ve štěrkovou. To nás neodradilo a pokračovali jsme dál, naštěstí štěrkový úsek nebyl příliš dlouhý a následoval asfalt nebo něco jako asfalt, co se mírně drolilo, ale svižně se po tom jet dalo. Cesta se klikatila neobydlenou oblastí, kde kromě zažloutlé trávy a polosuchých stromů nic nebylo. Ono značka ukazující, že dalších 89 km není čerpací stanice, která byla ihned za odbočkou, všemu napovídala. Cesta ubíhala a jak jsme se později shodli, začali jsme mít pocit, že je něco špatně. Napřed padlo podezření na to, že se nám uvolnili tkaničky a jak vlají ve větru způsobeném naši vytříbenou jízdou, narážejí do bot. To se nám ani jednomu nepotvrdilo na základě krátké kontroly v rámci chvilky při jízdě po rovince mezi zatáčkami. Pak jsme nabili dojmu, že zřejmě od předního kola odskakují kamínky z ne zcela uváleného asfaltu, ale to by jsme neschytali do noh na rovince. Po pár desítkách kilometrů už stačil i letmý pohled na boty, nohy od kolen dolů a u těch vyšších motorkářů 🙂 i na ramena a hned bylo vše jasné. Ze silnice na nás bezhlavě (a následně i bez těla) útočili jakési kobylky, minimálně osm centimetru dlouhé, které si nebraly servítky s rychlostí našich rozjetých lokomotiv s modrobílými vrtulemi v logu a snažili se nás za každou cenu zastavit. Nepovedlo se, čest jejich památce. A nebo raději ne, protože dostat ten sajrajt z kufrů, bot, kalhot a u těch vyšších motorkářů z bundy, nám zabralo docela hodně času a ještě teď večer odlepujeme z různých částí výbavy a motorky žluté sr..ky. Vnitřnostmi kobylek vyzdobeni jsme dorazili do Discovery Holiday Parku v Jindabyne, kde jsme našli útočiště v chatce pro minimálně pět lidí s kompletním vybavením. Jirka si vzal dvoulůžko, já tří-lůžko (viz foto). Skvělé na ubytování je i internet zdarma, který ale dnes zrovna nefunguje a pak tu máme možnost navštívit saunu, vířivku a vyprat si, až na ten malý nepodstatný problém s odpolední opravou přívodu vody, který způsobil nefunkčnost všech těchto zařízení až do rána. Po částečném zušlechtění jsme vyrazili do Shopping centra v Jindabyne (něco jako půlka Lídla) a nakoupili večeři a snídani. Vrátili jsme se zpátky do luxusní chatky a protože byl ještě čas a nacházíme se uprostřed Sněžných hor, vyrazili jsme směrem k nejvyšší hoře Austrálie (Mount Kosciuszko 2 228m), ke které vedla odbočka hned před naším ubytovacím parkem. Než jsme stačili zahřát pneumatiky na opět velmi příjemné cestě, čekala nás překážka v podobě mýtného. Velmi vlídná důchodkyně nám sdělila, že dál už jen za šest dolarů na hlavu a ať jedeme opatrně a někam to nenaboříme. Tak jsme ji poděkovali a vyrazili jsme do klikatých cestiček přes hory a už jsme se viděli zaparkování někde na vyhlídce na nejvyšší horu (podobně jako „u nás“ při vyjížďce na Grossglockner). Po necelých 40 kilometrech jsem tuto vidinu vzdali a i přes super klikatou cestu jsme se otočili zpět (přece jen jsme toho dnes nalítali dost). Později jsme na informační tabuli zjistili, že cesta je sice přes sedmdesát kilometrů dlouhá, ale vede napříč Sněžnými horami a k nejvyšší hoře vedou jen treky a díky povodním (zřejmě ne těm z nedávné doby) ještě ne všechny a za použití lanovky by byl nejkratší trek šest kilometrů. Vzhledem na náš vyzdobený motorkářský oděv a zapadající slunce jsme se s vidinou pokoření nejvyšší hory Austrálie rozloučili a vrátili se do naši „luxusní“ chatky. Dnešek jsem si opravdu užili jízdy na motorkách a je v pomysleném žebříčku australských dnů namotorkach.eu zařazen na třetí místo hned za oba dny strávené na Great Ocean Road. Dnešní skóre činí fakt super úžasných, epochálních, grandiózních 471 vymazlených kilometrů, au moje záda.