V 15:02 dosedají kola Airbusu na letišti v Antananarivu. Rolujeme před letištní halu, kde čtvrtina lidí vystupuje, zbývající tři čtvrtiny jsme nechali na Mauriciu. A pak následují nezbytné formality, pas vytahuji u každého uniformovaného pracovníka, což je asi tak 10x, pravděpodobně je práce baví. A když vidím, že na pásu jede zelený kvádr, tak je jasné, že i můj batoh to zvládl. A zbývá vyřešit už jen poslední tajenku, kterou je průvodce. Vcházím do letištní haly a koukám po cedulkách, které lidé svírají ve svých rukách. A nacházím na jedné z nich své jméno. Chlapík, ke kterému se hlásím, se jmenuje Tony a po dobu trvání mé dovolené se mi pokusí ukázat krásy tohoto ostrova.
Nejdříve je potřeba směnit peníze, to zvládám hned na letišti a za chvíli se ze mě stává milionář. Jedno euro je cca 3.500 Arianů a nejvyšší bankovka kterou zde mají je 10.000. Fasuji tři bloky peněz, které rozhodně do peněženky nedáte.
Tony mě vede ke svému mikrobusu značky Mercedes a cestování pokračuje.
Projíždíme zacpaným Antananarivem, zkráceně Tanou. Jezdí se tady na srdce, míjení kamiónů na D1 v pruhu 2.2 m je jen slabý odvárek. Tady jako bonus máte chodce, rikše, motorkáře, ale co je zde překvapivé, že se moc netroubí. A když stojí jeden pruh, tak se udělá další nebo se to vezme v protisměru. A že nemůžou auta v protisměru projet, to nikoho netrápí.
Je tu pod mrakem a kolem 28 stupňů, končí zde období dešťů, tak nějaký ten déšť se dá ještě očekávat. To se potvrzuje večer cestou do Antsirabe, kdy leje jedna radost. Po nějakých pěti hodinách od letiště odpadám do postele v hotelu.
Nejnovější komentáře