Přeskakuji vstávání a snídani, protože nic poznamenání hodného se neudálo. V 7.45 už sedíme v mikrobusu a jedeme severozápadním směrem. V devět hodin přijíždíme k prvnímu bodu našeho itineráře a to ke krápníkové jeskyni Hang puong. Tentokrát nás čekalo o něco méně schodů než naposledy. Přecházíme jen malý kopeček, pak dále po betonovém chodníčku mezi rýžovými políčky až ke vchodu do jeskyně. Tato je o něco lépe nasvícená a většina zajímavých krápníků má vlastní lampu, která je osvětluje. Procházíme jeskyní a kocháme se tím, co dokáže příroda stvořit. Cesta vede dokola a po nějakém čase se opět vynořujeme na venkovním světle. Opět stejnou cestou zpět, až na parkoviště, kde na nás čeká řidič.
Nasedáme a popojíždíme asi 5 km k vodopádům Ban gioc. Zde odevzdáváme pasy, abychom neutekli na druhou stranu do Číny. Scházíme dolů k vodopádům, kde plníme datové karty. Řeka, na které jsou vodopády je přirozenou hranicí mezi Čínou a Vietnamem. Když uděláme společné foto, vracíme se zpět k autům pro kola a už je to opět na nás. Má to být pohodových 70 km.
Prvně jedeme kolem hranic a nakukujeme do Číny, dále nás pak silnice odvádí zpět do vnitrozemí. Cesta je taková horší asfaltka a kilometry pěkně ubíhají. V první větší vesnici zastavujeme na trhu a nakupujeme nějaké to ovoce a nápoje na cestu. A pokračujeme dále, vesnice střídá vesnici. Po cestě je větší město jménem Thanh nhat, kterým jen projíždíme. A odtud už nám začíná blátivý povrch, který se s námi loučí až před naším hotelem. Místy jsou tak hluboké koleje, že ani nákladní auta nejsou schopna projet. A na tomto povrchu stoupáme a sjíždíme dvě sedla. Na suchém povrchu by si člověk i jízdu z kopce užil a odpočinul by si, ale na této klouzačce žádná sláva. Po 70 km se před námi objevují světla hotelu. Trápení se blíží ke konci. A máme štěstí, že kousek před hotelem nám dobrý Vietnamec se zahradní hadicí čistí kola. Opět je máme barevná a aspoň o pět kilo lehčí. Teď už jen na večeři a relaxovat.
Nejnovější komentáře