Jeden den je na San Francisco málo a tak jsme to omezili na ty nejprofláknutější atrakce. Ráno v 7:15 jsme na lačno vyrazili z hotelu směr Pier 33, kde jsme měli být půlhodiny před vyplutím spoje na Alcatraz. Za hodinu a čtyři kilometry jsme v představě malé bárky a maximálně desítek lidí dorazili do přístavu, kde těch lidé bylo na dvě stovky a místo bárky byla přistavená třípatrová loď. Vyměnili jsme voucher za lístky a poslušně se zařadili do fronty podobně kroucené jako na imigračním při příletu do USA. Ale naštěstí to probíhalo výrazně rychleji, zvláště když jsme odmítli společné foto, kdy vás vyblejsknou se zeleným pozadím (tím myslím ten lajntuch za vámi, ne zelený zadky) a pak za vás naroubují fotku ostrova a za dva exempláře pak chtějí nesmyslných 22$, a za půl hodiny, přesně na čas v 8:45 jsme vypluli a za zhruba patnáct minut jsme přistávali u kdysi nejpřísněji střežené federální věznice (1934-1963). Do povědomí lidí se Alcatraz dostal hlavně díky dvěma filmům – prvním byl Útěk z Alcatrazu, který rekonstruoval předposlední útěk z věznice v hlavní roli s Clintem Eastwoodem a druhý je komerční trhák líbivý na oko a jinak zcela nesmyslný a to Skála (Connery a Cage). Že Connery nemohl nikdy zdrhnout jsme si ověřili, protože všechny páky pro otevření jsou zabedněné až na jednu a ta je za sklem. Možná ale páky pro otevření cel zabezpečili až po shlédnutí filmu, aby jim Connery příště nezdrhl.
Zpátky k přistání. Loď se pomalu zbavovala cestujících a my jsme toho využili a zakoupili si něco k snídani v bufetu na lodi. Předražený sandwich jsme pak z úctou jedli velmi pomalu, protože každé sousto bylo alespoň za čtvrťák. Jako poslední jsme opustili loď , prodrali se davem, který poslouchal koktavého speakera v uniformě, který dav informoval, jak to na atrakci chodí a vyrazili jsme vzhůru z přístaviště rovnou do největší budovy zvané Cellhouse, kde jak název napovídá, byly právě cely a samotky. U vstupu se nám žoviální správce snažil vnutit sluchátka pro audio tour a i když jsme ho ujistili, že naší řeč určitě nemá, poslal nás za kolegyní, která se nám snažila sluchátka narvat na uši. Po několika zopakování, zda je to nezbytně nutné, pochopila, že ty sluchátka fakt nechceme a mohli jsme jít dál. Tím, že jsme předběhli dav v přístavu a nebyli jsme řízeni jako ovce podle hlasu ve sluchátkách, se nám naskytla možnost být ve všech dostupných částech ostrova první nebo mezi prvními a tak jsme si vše náležitě a v klidu vychutnali – cely, samotky, jídelnu, office, návštěvní místnost, knihovnu, kontrolní místnost, kancelář ředitele a pak to stejné venku, tedy zbytky domu ředitele, nejdéle fungující maják na západním pobřeží USA, vodní věž, starou a novější budovu, kde muklové pracovali, sklad a zbytky klubu důstojníků z dob, kdy Alcatraz nebyl vězením, ale vojenskou pevností. Ve správní budově jsme unikli filmu o historii věznice a celého ostrova a skoro v prázdné lodi jsme se vraceli zpět na pevninu.
Pak jsme zamířili na sever a prošli jednotlivé mola až jsme uzřeli ponorku a šli ji blíže zvěčnit. Vedle ní byl vstup do Museé Mécanique, kde byly k vidění desítky herních automatů od historických až po ty modernější (PacMan :)) a podobně a to nám učarovala natolik, že jsme s kapsami plnými čtvrťáků přes půl hodiny pobíhali a hráli co se dalo – a ono se dalo, protože všechny ty archaické stroje byly funkční. Nejvíce jsme oba naházeli do různých variací na pinball. Dostatečně vyřáděni jsem pokračovali dál do ulice Taylor, kde byl naším cílem poslední obchod Route 66. Nabízel to stejné jako ty předchozí a tak jediné, co nás oslovilo byly desítky replik různých plechových tabulek, ale vědomi si váhového limitu v letecké přepravě jsme mohli jen koukat.
Kousek od obchodu byla konečná Cable Car, těch známých historických tramvají (ale jedná se vlastně o pozemní lanovku) a vzhledem k tomu, že se jednalo o jednu ze dvou jednosměrných linek, na kterých se musí na konečné vůz ručně otočit na malé točně, nemohli jsme si tuto atrakci ujít a než vůz otočili, byli jsme majiteli lístků na jednu jízdu a už jsme se soukali do vozu. Sice je možné různě viset na stupínkách kolem vozu, ale my jsme si sedli dovnitř a po chvilce čekání na zaplnění cestujícími se vyrazilo. Uprostřed přední části stroje šlapal jeden z obsluhujících na jakýsi pedál a tahal za dvě obrovské páky a vzadu mu pak z kopce pomáhal další mašinfíra a střídavě točil vší silou pákou, zřejmě tak vůz dobržďoval, nebo spíše aretoval na lano, které je v zemi mezi kolejemi a vůz pohání. Byl to koncert a jízda po neskutečně prudkých ulicích San Francisca byla opravu ojedinělým zážitkem, který si mohou obyvatelé užívat už od sedmdesátých let 19. století. Dojeli jsem až na konečnou, kde bylo neskutečné množství lidí, čekajících na svezení. Prostě jsme to vyhmátli a ušetřili spoustu času. Vrátili jsme se již známou trasou z předchozího večera do hotelu (bubáci ve dne nebyli v tak hojném počtu, tak že jsme to zase vzali přes zakázanou oblast).
Po chvilkovém odpočinku a on-line zaplacení poplatku za Golden Bridge jsme sedli do auta s jasným cílem, přejet přes Golden Bridge, pak se po něm projít a z okolních vyhlídek se pokochat a napráskat co nejvíce digitálních otisků. To se celé podařilo na výtečnou a spokojeně jsme se zase přes most vraceli zpět za účelem zdolání Russian Hill, legendární klikaté cesty z prudkého kopce dolů (hráči hry Driver ví, o čem je řeč). Nenáviděný Sygic se tentokrát nemýlil a na konci Lombard Street jsem vyjeli na Russian Hill a sjeli world crookedest, tedy světově neklikatější, ulici dolů za cvakání fotoaparátu desítek turistů po obou stranách ulice. Tím byla mise San Francisco splněna a vrátili jsme se do hotelu na skok, abychom vyrazili do Japonské čtvrti, kde jsem povečeřeli nikoliv suši, ale kupodivu indické jídlo. Se zaplněnými žaludky a další porcí kilometrů v nohách jsme se vrátili finálně do hotelu na závěrečnou noc v USA.
Zítra po poledni místního času již sedáme do letadla směr L.A. a z L.A. pak na náš „stařičký“ kontinent a do naší malé zemičky a proto se obávám, že toto je poslední „on-line“ příspěvek. Za všechny hrubky, překlepy a chybějící znaky se tímto omlouváme, přece jen to smolíme jen na mobilu. Děkujeme všem čtenářům, kteří si našli čas a sdíleli s námi naší cestu, nebo alespoň jednou zanechali svoje reakce u článků a snad někdy příště v jiné zemi, na jiném kontinentu, při cestách za poznáním světa a sebe sama.
A možná to nebylo úplně jasné, ale moc nás mrzí, že jsme u toho nemohli být a tak tedy Vše Nej, Láďo, k Tvým narozeninám….
A pro ostatní na vysvětlenou, Láďa měl krásných 43 let…
Nejnovější komentáře