Yosemite

Ráno jsme pohrdli instantní kontinentální snídaní a hned vyrazili na cestu. Cílem byl národní park Yosemite, ke kterému jsme to měli na zdejší poměry poměrně blízko, kolem sta kilometrů. Před vjezdem do parku jsme podruhé doplnili nádrž našeho velmi žíznivého auta a za chvíli jsme už byli o tradičních dvacet dolarů chudší. Po odpovědi na otázku odkud jsme, jsme kromě účtenky, prospektu a mapy parku dostali i slovo ahoj s americkým přízvukem a vydali se poznávat krásy parku. Podobně, jako v tom předchozím, to je o najetí mraky mílí, až dostáváme pocit, že to celé provozují místní čerpací stanice. Jakmile jsme se dostali do vlastního údolí po projetí nedlouhého tunelu a před tím těch mnoha mil, objevil se opravdu dech beroucí pohled na údolí, až kýčovitě doplněný o jeden z vodopádů. Postupně jsme pak putovali až na samí konec údolí a zastavovali u různých výhledů na krásy zdejší přírody. Na konci údolí je takzvaná Yosemite Village, což kromě kina, kde se promítá film o parku a poštovní stanice není nic jiného, než několik navalprachy zařízení, podobně jako všude. Za touto jistě ziskovou vesničkou pak vedla cesta k druhému vodopádu, který právě nad vesnicí padá z velké výšky okraje všude kolem tyčících se skal. K místu dopadu, až na úroveň dna údolí, kam se voda dostane třetí kaskádou to bylo čtvrt hodiny příjemnou procházkou. I když byl dnes klasický kalifornský pařák, teplota v parku byla pod dvacet stupňů a tak se nám šlapalo v pohodě. U dopadu vodopádu to vypadalo jak na setkání paparazzi, desítky lidí s objektivy různých zařízení namířenými na stejné místo. I my jsme se přidali a po dostatečné dávce převodů zachycených obrazů do nul a jedniček jsme se vydali zpět na parkoviště a vyrazili směr San Francisco.

Cesta byla ze začátku příjemná, dokud jsme nevyjeli z národního parku, pak už byla jen dlouhá a úmorná. Zastavili jsme u bezejmenné restaurace a posilnili se čtvrtlibrovým hamburgrem a pokračovali dále. Asi sto kilometrů před San Franciskem si za volant sedl Jiří a po hodině a půl nás bezpečně dovezl až před hotel. V recepci se nás ujala postarší asiatka naučeným profesionálním přístupem. Hodila na recepci mapu a fixkou začala zaškrtávat, kde že se co nachází a kam se máme zajít podívat. Také propiskou zaškrtala část jedné ulice s tím, že tam nemáme raději chodit. Bylo kolem deváté a my jsme chtěli ještě dnes něco vidět ze San Franciska a tak jsme se vydali k méně známému mostu Bay Bridge, který měl být nasvícen hromadou led světel a každý večer přehrávat světelnou show. Samozřejmě jsme vyrazili přes tu zaškrtanou oblast a to bylo něco. Na všech reklamních letácích a propagacích San Franciska nějak zapomněli na Eddy street, na jejímž rohu s Polk street jsme ubytováni, protože to co jsme na ní potkali a čemu jsme se museli vyhýbat bylo neuvěřitelné. Bratislavská ulice večer je proti tomu sbor vídeňských chlapců. Žebráci, fetoši, ožralci, houmelesáci, to vše z drtivé většiny v černé verzi, smrad, bordel, no něco neuvěřitelného. Po přežití Eddy street a 3,5 kilometrech jsme se objevili u přístaviště s výhledem na most. Ale bylo již těsně před desátou a most jen tak v klidu poblikával, žádná světelná show se nekonala. Trochu zklamáni, ale spokojeni s výhledem na noční přístav jsme se vydali zpět a zase přes tu odpornou ulici, kde se do nás pár individuí pustilo, ale přešli jsme je bez povšimnutí a dali nám pokoj. Už jsme také chápali, proč většina domů má u vchodových dveří mříže a proč se do hotelu dostaneme jen výtahem, k němuž nám cestu dálkově otvírá ta milá recepční. Výtah nás vyvezl do třetího patra, kde jsme po pavlači došli k pokoji. Máme zde nádherný výhled právě na tu ohavnou ulici a tak na sebe nenechalo divadlo dlouho čekat a kolem půlnoci za nebývalého řevu se to uprostřed ulice mydlilo hlava nehlava. Až kolem jedné to přijeli rozpustit městští policisté a pak už se dalo v klidu spát.