V sedle motorek jsme strávili 15 dnů a dnes nás čekal den poslední, etapa jen 170 mil, za to poměrně náročných. Vyrazili jsme o něco později a o to více uháněli co to dá po I40. Ve Victorville jsme sjeli za účelem snídaně ve vyhlášeném Emma Jean Bollan Burger Café, ale podobně jako u jiných atrakcí, bylo zavřeno. Tak že jsme snídali o pár mil dále v Popeyes, což je místní konkurent KFC, který nabízí kuře dle receptu z Louisiany a snad prý i vyhrál v přímém soupeření právě s KFC. Nutno dodat, že kuře bylo fakt výtečné. Protože nás tlačil čas, najeli jsme zase na náš druhý domov, interstate 40, která se s blížícím Los Angeles neustále rozšiřovala co do počtu pruhů. V San Bernardinu jsme sjeli na původní Route 66 a směřovali do Pasadeny. Po necelé hodině jsme ujeli asi 30 mil, protože Route 66 vede městy, nalepenými na sebe a je to samá světelná křižovatka. Asi jako, když by se na D1 mezi Brnem a Prahou, každých 60 metrů prdnul semafor (a to myslím zcela vážně). Z časových důvodů a také proto, že neustále stání na světlech způsobovalo, že nás griloval motor zespodu a slunce z vrchu, rozhodli jsme se v Uplandu uhnout z Route 66 a najet na I10, která má stejný směr jen je bez semaforů. No i na té jsme stáli, v pěti proudech, občas v sedmi při připojování nájezdů, se to hrne nepovolených 70 mil a více, ale také to občas skoro ve všech proudech stojí. Zajímavé je, že levé dva pruhy jsou vyhrazeny po zazobance, říká se jim FasTrack a pokud máte jejich krabičku v autě nebo na motorce a jste ochotni platit kolem dolaru za míli, jedete v pohodě mimo zácpu. Tímto zařízením nás chlapci z Eaglerideru nevybavili a tak byla jízda stylem brzda plyn opravdu zážitek. Po cestě nás zdraví chlápek na motorce s nápisem Hells Angel na zádech, čehož si ceníme. Nakonec jsme sjeli z I10 na I1 a zní pak také odbočili a objevili se na jednom z oficiálních konců Route 66, tedy na křižovatce ulice Lincolnova a Olympic bulváru, kde začíná Pacific Coast Highway a tedy končí Route 66. Jenomže končit jen křižovatkou, navíc bez jakékoli značky, se nikomu nelíbí a tak existuje ještě komerční zakončení Route 66 na molu v Santa Monice, kde jsou i poslední obchůdky se zaměřením na Route 66 a také značka konce Route 66. Že sem R66 nikdy nevedla nikoho nezajímá a každý cestovatel proto musí svou pouť po Route 66 zakončit právě tady. No ale my jsme na to čas neměli, tak že jsme kolem mola jen projeli, vyfotili si motorky v Santa Monice a mazali směr půjčovna, aby byly motorky vráceny dle dohodnutého času.
Eaglerider jsme našli bez problémů, kontrola motorek také dopadla na výbornou a naše depozity nám prý budou vráceny, ale protože je neděle, tak až zítra. No uvidíme. Pak přišlo drobné rozčarování – jednak jsme museli vybalit věci z motorek a narvat je zpátky do cestovních kabel, což jsme museli dělat u motorek na zemi a to nebylo zrovna příjemné, a pak jsme očekávali, že nás kluci ušatí alespoň hodí do hotelu, který je necelé dvě míle od půjčovny. Nehodili, ale ochotně nám zavolali drožku. Přitom při vyzvednutí motorek pro Vás rádi zajedou do vzdálenosti 10 mil. No, mají co zlepšovat. Taxík dorazil po deseti minutách, řidič snad nebyl ani z této planety, náš hotel neznal a nemohl ho najít ani na navigaci, tak jsme ho nakonec museli navigovat sami. Ujet 1,7 mil rovně a pak zatočit na křižovatce v pravo a popojet 0,2 míle nakonec zvládl na výbornou a i z dýškem jsme byli hned o deset dolarů chudší.
Dneškem jsme završili sedmnáct dnů na motorkách, kdy jeden den jsme na ně nesedli (Grand Canyon). Najeli jsme 3 405 mil (5 448 km), někdy fakt nudných a rovných, jindy nezapomenutelných. K nejsilnějším cestovním zážitkům patřily určitě výlety do Monument Valley, a Death Valley, pak také včerejší jízda z Kingmanu do Oatmanu a večer po kalifornské poušti při západu slunce. Viděli jsme drtivou většinu vyhlášených míst na Route 66, potkávali zajímavé lidi kolem cesty. Poprvé v životě (a snad ne naposledy) jeli na motorkách Harley-Davidson a i přesto, že jsou těžké a houpavě a špatně brzdí a ani moc nejedou, jsme si je oblíbili a zaslouží si náš obdiv, co vše a v jakých podmínkách musely vydržet. Díky Harliííí.
Protože nás okolnosti (dostupnost a ceny letenek) donutili přidat si pár dnů, nekončíme a pokračujeme dále, ale už ne na motorkách, ale autem. Po zušlechtění našich ugrilovaných tělesných schránek v hotelu Best Western Inn, jsme se neamericky vydali pěšky do 30 minut vzdálené půjčovny automobilů – Dollar. Tu jsme bez problémů našli a zařadili se do fronty čekajících na odbavení. Nebyla nejkratší, ale agentů, kteří auta půjčovali bylo více než dost a tak jsme se po cca 20 minutách dostali na řadu, zařídili vše potřebné, odmítli nabízené auta Mustang a Dodge Charger za příplatek a odcházeli z půjčovny s tím, že si máme v části S na přilehlém parkovišti vybrat jakékoliv auto a s ním odjet, že klíčky jsou ve voze. Tak co tu máme, Chevrolet Captiva, Ford Escape, Jeep Liberty. Vyber si, řídíš, říká Jiří, tak beru poslední volbu a nasedáme do Jeepu V6 3,7 litru. No na to, že jsme chtěli střední SUV to není špatné. U výjezdu z půjčovny se závorou nám chlapík spároval naši objednávky s vybraným autem a už vyrážíme do ulice LA.Tradičně zápasím s chybějící spojkou a po pár prudkých zastavení na fleku si to šineme zpátky dvě míle k hotelu, kde naproti v Panda Expressu plníme žaludky nudlemi a chutným kuřetem na pomeranči a hovězím na medu. Pak padne rozhodnutí dobít Santa Monica Pier a tak jedeme co to dá, aby jsme stihli západ slunce v Santa Monice. Přijíždíme včas, ale západ není bohužel vidět, protože slunce na obzoru zalézá za mraky. Do toho začíná má noční můra zvaná molo v Santa Monice, protože na zaparkování čekám 15 minut, Jiří mezitím fotí, dokud je nějaké světlo. Když se dostanu na řadu chce po mě ten pitomec 15 dolarů, i když tam má ceduli jak kráva, že hodina stojí jen tři, nehádám se a strčím mu je do chřtánu. Pak vyrážíme na obhlídku mola, necháme se vyfotit u značky s koncem Route 66 a zahlédnu The Cofee Bean kavárnu a neváhám dát si dobrou kávu. U objednávky říkám své jméno, které Vám tady napíšou na kelímek a objednávku a pak si počkáte, než Vás zavolají. Po bez mála dvaceti minutách čekání, když už jsou obsluhování i lidé, co přišli po mě se ptám, co to jako má znamenat a dostávám odpověď , že na mou objednávku nějak zapomněli a že se moc omlouvají a jestli si ještě počkám nebo mě mají vrátit peníze. Dej sem kafe, ale nerozumíme si (no taky všichni mezi sebou mluví španělsky) a pitomec mě cpe zpátky drobné. Vřele nedoporučuji, loučím se s kavárnou spolu s pár ryze českými slovy, které zde nelze publikovat a rozmrzený ze ztráty času na parkovišti a kavárně lezu zpět na molo za úplné tmy. No zase z druhé strany jsou atrakce na mole hezky nasvětlené, procházíme molo a zanedlouho sedáme do nachvílinašeho Jeepu a jedeme do hotelu. Aby Jiří zmírnil mé utrpení, dohledá na nenáviděném Sygicu nejbližší Starbucks a tak si ještě pár mil zajíždíme a spravujeme si chuť čokoládou a konečně i kávou. Zítra nás čeká volný den v LA, který hodláme náležitě využít. Jiří naviguje a o tom, kam nás navedl a co jsme viděli zase zítra v jeho příspěvku.
Nejnovější komentáře