Na to, že nás čekala docela dlouhá štreka, tak jsme si užívali nočního života Las Vegas, ale to už vše víte. Ráno pomohla studená sprcha a těšení se na snídani. Vždyť přece máme volňásky do místní vývařovny. Sláva dnes funguje, ale lidé tvořící frontu před vchodem nás odradili. Tak vyjíždíme na lačno, že se najíme cestou. Po pár mílích necháváme Las Vegas ve zpětných zrcátkách a jedeme se pokochat místní atrakcí Hoover dam. Do cesty se nám však dostává odbočka na Starbuck a protože Milan jezdí na kafe nebylo co řešit. Zde nám při tisknutí účtu dokonce i zazpívali 🙂
Po kafi a horké čokoládě a nějaké té sladkosti dojíždíme k přehradě. Před příjezdem se kontrolují všechna vozidla, ale na nás na motorce jen mávli ať jedeme dále. Je to zde opět komerční, parkoviště za 7 dolarů, upomínkové předměty …. Projíždíme po hrázi a za ní parkujeme na nějakém parkovišti, kde se neplatí. Jsou věci, které se zde špatně chápou. Možná ty placené byly na lepším místě. Děláme pár momentek a vracíme se na místo ze kterého je možné vyjít nahoru na most a na přehradu se pěkně podívat seshora. Opět nějaké to foto, nafocení hranic Nevady a pokračujeme dále na jih do města Kingman.
Toto je ta rovná nezáživná cesta, ale za hoďku jsme na místě. Zde najíždíme opět na R66 a protože ráno byla jen nějaká buchta, tak zastavujeme na malý gáblík přímo na R66 u Mr. D’z. Místní nabídka byla lákavá a neodolali jsme R66 bacon cheese burger, ať je to trochu stylové. Hranolky jsme vyměnili za cibulové kroužky, ony to byly spíše kruhy a zeleninový salát. Takto posilněni přejíždíme na druhou stranu silnice kde je muzeum R66. Za 4 dolary procházíme vrchním patrem kde je vměstnána celá historie Route 66.
Trochu nás tlačí čas, tak pokračujeme dále. Najíždíme na původní R66 a několik desítek kilometrů se po ní vezeme. Haryci poznávají něco co ještě s námi nezažili. Serpentiny. A že jich bylo. Dalo by se říct nepočítaně. Sice povrch nebyl nejkvalitnější, sem tam popraskaný, sem tam spáry vyplněné asfaltem, ale to nám nevadilo. Hodně zatáček bylo vraceček, což s takovým autobusem vyžaduje trochu snahy, ale Harlííí se s tím poprali statečně. Takto si představujeme celou Route 66 🙂 Ale protože se jedná o Highway, která by měla být co nejpřímější, tak to zde považujeme pouze za výjimku.
A jak tak jedeme, čekají nás Ghost Town, čili města duchů. První zastávka je v Oatmanu a tady to mrtvě rozhodně nevypadá. Jedna hlavní ulice, na které jsou stylové obchody a spousta lidí. Jak Milan poznamenal, že toto je typický Vidlákov. A jede se dále, ještě pár mil a loučíme se s dalšim státem Arizonou. Pro nás zatím nejhezčí část Route 66.
A je tu slunná Kalifornie. Najíždíme pro nás známou West I40 a přibližujeme se po ní k Essexu, rádi bychom jeli po R66, ale když zde není. Dálnice má vyjeté koleje od trucků, tak zde trochu plaveme, ale nic tragického to není. Essex už vypadá docela opuštěný a vracíme se zde opět na Route 66, po které pokračujeme do Amboye, kde funguje Roy’s benzínka. Čas se neúprosně blíží k večerním hodinám a protože stále jedeme na západ, tak vidíme i západ slunce. Dojíždíme na konec místního úseku R66 do Ludlow, napojujeme se na West I40 a o půl desáté přijíždíme do města Barstow kde jsme ubytováni. A to je pro dnešní den vše.
Nejnovější komentáře