Ráno jsme moc nepospíchali, protože nás čekala trasa o 100 mil kratší než včera. Zhltli jsme kontinetální fujtajbl snídani, napakovali motorky a vyrazili na pár mil po R66, která jako vždy skončila po pár mílích na dálnici. Tentokrát ale čtyřicítka (ne ta teplota ani blížící se věk spolucestovatele, ale dálnice) nebyla tak fádní jako vždy a nabídla nám poměrně zatáčkovitou cestu přes zalesněné kopce kolem Flagstaffu. Po několika mílích se vše ale začalo vracet do normálu nudné šedi dálnice, ale to už jsem sjížděli na Old Route 66 u města Williams, kde jsme napřed zastavili u motelu, který má bydlení vyřešené pomocí starých vagónů a lokomotiv, pak jsme vzali předražený benzín (za 20 dolarů jsme dostali o půl galonu méně, inu Shell je drahý všude) a nakonec zajeli do centra. Tak nějak jsme si představovali všechna města na R66. Úžasné stylové Route 66 centrum, většinou sice zaměřené na dárkové obchody, ale ta atmosféra neměla chybu a navíc je to místo, ze kterého vyráží vlaky směr Grand Canyon. Pobíhali jsme po městě a ubírali kapacitu našich paměťových karet a i platebních karet a fakt jsme si to užívali.
Po dostatečném nabažení a zaplnění i vyprázdnění různých karet jsme vyrazili dále, zase po Interstate 40 do dalšího vyhlášeného místa, Selingman, které prý sloužilo jako předloha pro Radiator Springs ve filmu Cars. Věc se má asi tak, že na jediné silnici vedoucí středem městečka je pár jak jinak než gift obchodů a to je vše. Faktem je, že jsou stylové (to znamená, že logo R66 je i na hajzlpapíru) a tradičně přeplácané, viz foto. Zase jsme trápili ty karty, z obou typů karet mizely kapacity (datové i peněžní) a po shlédnutí všech vyhlášených zajímavostí jsme vyrazili dále, tentokrát opravdu po původní R66.
Zapomněl jsem uvést, že přes krásné počasí, kdy do nás slunce pralo hned od rána, nás po celou cestu obveseloval jižní nárazový vítr, který jsme si bohužel docela užívali, neb jsme jeli na západ. Jeho vedlejším efektem byly ty známé chomáče uschlých keřů, co se převalují přes silnici, kdy sice nehrozí nějaké větší nebezpečí, ale když se takový chomáč namotá do kola, není to nic příjemného, což si vyzkoušel Jirka, protože ho to donutilo zastavit a obrat motorku z nachytaného sajrajtu. Já jsem o pár mil dál viděl, jak se malý vír a průměru tak pět až deset metrů motá po strništi a vyhazuje do vzduchu vše na co narazí a tak jsem zastavil, abych tu podívanou natočil. A vír se rozhodl, že mě nebude stát modelem a přehnal se přes silnici a místo, kde jsem stál. No držel jsem tlusťocha těžkýho co mě síly stačily a stejně se zdálo, že je motorka z papíru, jak s ní to malé větrné tornádo pohazovalo. Sesypalo se na mě kde co a když vše po pár sekundách pominulo, obral jsem motorku od všech nečistot tvořených právě těmi koulemi z keřů a mohli jsme vyrazit dále.
Dorazili jsem do místa zvaného Truxton, které ani Google neumí najít a zastavili jsme se u kdysi populárního hotelu Frontier, který je už také minulostí a je na prodej. 11 mil přes dalším městem Kingman jsme minuli velmi známou zastávku na Route 66, ale po pár desítkách metrů jsme se otočili a vrátili se na místo zvané Hackberry General Store. Bylo zrovna okupováno bandou dojčlandů a pak Harley klubem místních, kde mě jeden z nich upozornil, že jsem zapomněl vypnou zapalování „Hey man, switch off ignition. Thank you“. Koupili jsme si něco k pití, Jiří mě vyfotil s novou láskou a pokračovali jsme dále. Hned za touto zastávkou jsme najeli na asi už třetí rovinku, kde jsem si dal tu práci a pomoci označníku po mílích spočítal, že rovinka měla před deset mílí. Ubijejíci, ale tak to tady chodí a rozhodně to dnes nebyla ta nejdelší rovina, co nás čekala. Ty předcházející byly také o ničem, ale alespoň kus od cesty vedla železnice a bylo možné koukat na ty neuvěřitelně dlouhé soupravy, co po ní jezdí. Myslím že v předcházejícím dnu, tuším v Holbrooku, jsme zastavili na přejezdu a čekali, než vlak přejede. Dal jsem si tu práci a spočítal vagóny. Dvě motorové lokomotivy táhly přesně 110 vagónů a skoro na každém byly dva velké přepravní kontejnery (každý z nich má nosnost cca 30 tun). No stáli jsem tam fakt dlouho a je tu vše prostě obrovské :).
V Kingmanu jsme s ohledem na pozdní odpoledne vynechali všechny naše waypointy, protože se sem ještě budeme vracet a po občerstvení na čerpací stanici v Subway, kdy to obsluhující slečnu fakt nebavilo a trvalo přes pět minut, než nám jídlo připravila, jsme sjeli z Route 66 a vyrazili do pouště směr Nevada. Co se týká zdejší silnice 93, vidím to asi následovně. „Pane architekt, potřebujeme silnici z Arizony do Nevady, co vy na to? Hmm, a odkud si to tak představujete? No asi z Kingmanu, to je nejblíž. Fajn, doneste mě mapu. Jo, jo, už to vidím, podejte mě pravítko. Ok, tak tady máme Kingman a tady Las Vegas. Podejte mě tužku. Díky, tak se dívejte.“ A namaloval rovnou čáru. „Mistře, ale tady máme nějaký kopec a po padesáti mílích hory, to asi nepůjde. No tak dobře, těm kopcům tady uděláme dvě esíčka a ty hory nějak prokopejte a na to si najděte někoho jiného, já dělám jen rovné silnice.“ A tak si i stalo a prvních 50 mil jsme v podstatě jeli jen rovně. Každého, koho napadne jet někdy z Kingmanu do Las Vegas důrazně upozorňujeme, že tempomat je nutností, jinak vám zdřevění končetina, kterou budete plyn regulovat. My naštěstí jsme tempomatem vybaveni a tak jsme těch padesát minut v nelidském horku přečkali a pak jsem vjeli do velmi kopcovitého terénu, který už byl z pohledu jízdy zajímavý a těsně před Hooverovou přehradou jsme vjeli do Nevady. Po dalších dvaceti mílích jsme se ocitli na šesti proudové dálnici v Las Vegas a za pomocí nenáviděného Sygicu jsme přes obrat do protisměru nakonec přistáli u Wild Wild West Gambling Hall, což je herna spojená s klasickým pavlačovým motelem.
Napřed jsme oba protekli výlevkou vany v přidělené cimře a to co z nás zbylo se vydalo na Las Vegas Strip prozkoumat nejbližší okolí. Napřed jsme měli docela problém se přes všudypřítomné x prodouvé silnice vůbec na Strip dostat, ale nakonec se zadařilo, prošli jsem přes jednu hotelovou hernu a ocitli se na Stripu. Teď už oba víme, jak to vypadá, když něco svítí jak Las Vegas. Došli jsme až k hotelu Bellagio, před kterým je slavné jezírko s fontánou, kde se za různých melodií odehrává přestavení za pomocí vodotrysků. Zrovna, když jsme tam došli, začal ze všude přítomných reproduktorů halekat Gene Kelly cosi o tom, že je blbé počasí a on musí trsat v dešti a k tomu se různě vlnili proudy vody z mnoha trysek a to vše ještě skvěle nasvícené. Prostě Singin‘ in the Rain v opravdu parádní podobě, kloubouk dolů Bellagio. Pak jsme ještě prošli pár kasín, dokonce jsme objevili v dnešní době už zastaralé automaty typu jednoruký bandita a pomalu jsme se vrátili k našemu hnízdu pro další tři noci. Zítra nás čeká nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo severní Ameriky, tak že pokud to přežijeme, dozvíte se více za 24 hodin (asi dříve, protože dnes je tu už chvilku před druhou ráno). Tak že zase příště, Viva Las Vegas.
Nejnovější komentáře