Na závěr krátký popis cesty zpět. Ráno jsme se vstáváním nespěchali, nebylo kam. Zašli jsme si na snídani, která byla opět lehce chaotická, a pak se až do 11:30 váleli a koukali jsme z postele na Netflix, což byla docela příjemná změna. Pak už nezbylo nic jiného, než zabalit a ve 12:00 check-out. Venku bylo klasicky jak v prádelně, tak že jsme počkali hodinku v klimatizovaném vestibulu hotelu, než pro nás dojel odvoz, ten stejný řidič, co nás vezl z letiště, jak jsme se s ním domlouvali přes Whatsapp. Byl přesný a tak v čase T, ve 13:00, cesta domů započala.
Cesta na jih od Kuala Lumpur v neděli ubíhala docela rychle, protože provoz byl mírný, i když nás ke konci zastihla docela slušná průtrž mračen, tak že to chvílemi vypadalo, že nejedeme po šestiproudé dálnici, ale po řece. T+1h jsme byli u Terminálu 1, rozloučili se s milým řidičem (ten nás ještě kontaktoval druhý den a ptal se, zda jsem dorazili v pořádku), a šli zjistit, zda už se můžeme alespoň na část cesty zbavit batohů. I když byl let plánovaný až na 17:00, přepážka již byla otevřena, samozřejmně ta nejvíce vzdálená od nás, toho jsme využili a již jen nalehko prošli přes kontroly a krátili jsme si čas po obchodech. T+3h, tedy v 16:00, jsme se dozvěděli, že let bude mít půl hodiny zpoždění, ale raději jsme si ověřili, že to nebude více. A skutečně nám bylo potvrzeno personálem, že letadlo právě přistává a déle to nebude. Kolem 17:00 tak začal boarding a půl hodiny na to jsme opouštěli Malajsii.
S půlhodinovým zpožděním (T+6h) s námi letadlo lehce dosedlo na runway na letišti Changi, a pak překvapivě následovalo několik smyků, než se podařilo letadlo srovnat. V krátké době jsme se tedy po třetí ocitli na nejhezčím letišti světa, tedy z pohledu Jewelu a vodopádu v něm. Měli jsme velkou časovou rezervu, tak že nám ta půlhodinka ztráty nevadila, prošli jsme automatickým imigračním, tedy jen skenovat pas a nechat se vyfotit, a opět jsme byli v Singapuru. Vyzvedli batohy s vědomím, že teď už se jich nezbavíme, a tak jsme v plné polní vyrazili hledat restauraci pro pozdní oběd. Všude bylo poměrně plno, ale nakonec se na nás usmálo štěstí a dvě místa se našli u Woke Ramen. Dali jsme si udon a ramen a k tomu salát s okurkou a černými houbami a takoyaki balls. Ty kuličky s chobotnicí byly famózní. Posilněni jsme sebrali zbytek sil a šli obdivovat vodopád za tmy, tedy osvětlený a měnící barvy. Ve tmě, pouze s osvětleným vodopádem, vypadala hala úplně jinak než za světla, kdy vodopád doplňují všudypřítomné rostliny a celá scenérie vypadá jako prales. Ve tmě je hlavní hvězdou právě a jen osvětlený vodopád. Po pár snímcích s batohy na zádech stačilo, šli jsme se odbavit, složit batohy a čekat na let. S ohledem na poměrně dost času jsme podnikali jednočlenné výpravy za útratou posledních singapurských dolarů, nebo na neuvěřitelné kouzelné místo určené pro příznivce nikotinu, obrovskou kuřáckou venkovní terasu ve formě kaktusové zahrady. Než jsme se nadáli, byl tu boarding a my v čase T+10h seděli v airbusu. Ten s námi po 15 minutách začal pojíždět a zanedlouho jsem se odlepili od letištní dráhy a nadobro opustili Asii.
Po 14 hodinách, tedy v čase T+24h s námi pilot docela slušně práskl o runway u Terminálu 5 na Heathrow a měli jsme jen 1,5 hodiny na to, se dostat na terminál 3 a odbavit se. Jakmile jsme opustili letadlo, samozřejmě u té nejvíce vzdálené brány, jak to jen šlo, dali jsme se na pochod směr transit k terminálům. Terminál 5 je obrovský, a tak přes něj naštěstí jezdí vlak, tak že jsme nastoupili do docela přeplněného vagónu a nechali se odvést k centrální hale, odkud jsme pokračovali po svých až do suterénu, ze kterého odjíždějí autobusy k dalším terminálům. Spojovací bus jel za pár minut, ale i tak jsme do Terminálu 3 vstupovali po půl hodině, tak že nám k odletu chyběla už jen hodina. To už dáme, co by se mohlo stát. Inu mohlo, protože bylo pět ráno a my museli projít odbavením, tedy již potřetí nechat projet batohy kontrolou. A tady jsme narazili, protože místní zaměstnanci, zjevně otráveni svou prací a časnou ranní hodinou, se rozhodli, že budou dělat problémy. Zřejmě se nudili, a protože jsme v celé odbavovací hale byli sami, rozhodli se nás prověřit zevrubně. Že to dělají schválně se nedalo přehlédnout, a i když jsme jim vysvětlovali, že se snažíme chytit další let, bylo jim to srdečně jedno a ještě nám doporučili, že si můžeme oficiálně stěžovat u vedoucí směny. Takovou šikanu jsme ještě nezažili, bylo to nehorázné a nemohli jsme nic dělat. Já jsem jim alespoň ostentativně dával najevo, že vím, že to dělají schválně a že mě pěkně serou. Maki zase probrali v Singapuru nakoupený, na letišti zapečetěný nákup s tím, že se do toho musí podívat a pak ten nákup někam odnesli a čekali jsme, než ho nějak otestují. To už i Maki začala vypadat, že ji to dost krká a začala se dožadovat toho, aby to urychlili. Nakonec jsme samozřejmě prošli a opustili odbavovací halu. A ano, ta banda, co nás tak důkladně zkontrolovala, byla samozřejmě složena převážně z pindů.
Z pohledu letecké dopravy pak už jen nasoukat se do malého airbusu a po hodině a něco v čase T+27,5h jsme konečně na zemi u Vaška. Oblékáme mikiny a někteří i bundy a poprvé po třech týdnech naše těla seznamujeme s pocitem chladu. Ani ten nikotin ve 4 stupních nechutná. Shuttle na parkoviště naštěstí stojí na zastávce, nabere jen nás, a po chvíli už lezeme do svého auta a vyrážíme směr Brno. Po cestě se ještě zastavujeme na 66 km v Bageterii Boulevard a u Velmezu na kafe. V čase T+30h parkujeme u Kauflandu v Bohunicích, vědomí si toho, že nemáme doma ale vůbec nic, a tak jdeme na malý nákup, který se jako obvykle zvrhne v plný košík. T+31h parkujem doma a cestu tak oficiálně končíme. A tím končí i náš blog o cestování po Asii a třeba zase příště. Všem co se zajímali a dočetli až sem díky a zítra přidáme pár postřehů z Taiwanu.
Nejnovější komentáře