A naposledy, o čem to bude. Někdo z nás se bude zouvat, projdeme se přírodou, poznáme historii Malajsie, navštívíme Indii, dáme zase točené, Jake zvítězí nad Mikem, Maki se vykoupe a strávíme poslední večer v Chinatownu. Poslední den jsme měli několik možností, jak program nabít k prasknutí, ale rozhodli jsme se, po všech těch dnech, prostě vše vypustit a nenáročně si užít poslední den v Kuala Lumpur, poslední den dovolené. Ty další dva dny totiž padnou na cestu zpět. Jak jsme předpokládali, snídaně v sobotu byla trošku horor, protože o víkendu je všude více lidí, i v hotelech, a tak prostory určené pro snídani praskaly ve švech. I tak se nám povedlo urvat stůl a celkem obstojně posnídat. Pak jsme krátkou procházkou zašli koupit do Express Martu 7z2 náboje do našich nikotinových hraček a odtud objednali přes Grab odvoz. Dorazil za pár minut a stejně tak pár minut trvalo, než jsme z taxíku vystoupili.
Naším cílem byla Národní mešita Malajsie, tedy National Mosque of Malaysia. Někteří z nás se odmítli zout a vzít si na sebe přehoz, který předtím na sobě nosily desítky předchozích zpocených návštěvníků v klasický horký malajský den. Maki se předem stavila v místním krámku, kde ji zadarmo poskytli kus hadru a ještě ji pomohli ho omotat kolem hlavy, ale stejně si pak musela zakrýt nohy, tak se přehozu nevyhnula. Než si prošla mešitu, nadělal jsem pár fotek kolem a zjistil něco o této stavbě. Má kapacitu 15 000 lidí a nachází se mezi 13 akry zahrad. Hlavní rysy jsou 73 metrů vysoký minaret a betonová střecha ve tvaru 16cípé hvězdy. Po celém areálu jsou rozmístěny bazény a fontány. Mešita byla dokončena v roce 1965 a je symbolem tehdy nově vzniklého nezávislého národa. Po asi deseti minutách Maki přináší fotky z mešity a vyrážíme na sever, kolem Muzea islámské kultury (do kterého se nám nechce), až do prostor obrovské botanické zahrady.
Perdana Botanical Garden má rozlohu přes 90 hektarů a vznikala již od roku 1888 za britské vlády, jako zahrada určená pro odpočinek. Dokončena byla po roce a to včetně uměle vytvořeného jezera Sydney, pojmenovaného po manželce tehdejšího britského šéfa oblasti Swettenhama, který si na vrcholu kopce nechal zřídit oficiální rezidenci. Původně se oblast zahrad jmenovala Public Gardens, později se název změnil na Lake Gardens. V roce 1975 se celá oblast přejmenovala na Taman Tasik Perdana a začalo se s přestavbou zahrady na botanickou zahradu, což nakonec v roce 2011 vedlo k finálnímu současnému názvu. Uf, to by stačilo, i nám stačilo projít zahradu kolem jezera, a vyjít na konci u Národního muzea Malajsie.
Vstupné je pro nemalajské 1,5x větší, to nám hlava nebere, ale i tak platíme za dva 10 ringitů a jdeme si prohlédnout expozici. Po pravdě ta expozice není nějak úchvatná a je založená jen na kopiích, navíc je dost potemnělá, ale Maki k tomu dohledá popis v češtině, a tak čte a my procházíme jednotlivé sály a postupně se dozvídáme, jak vlastně Malajsie vznikla. Přízemí představuje geografickou a přírodní historii Malajského poloostrova počínaje dobou kamennou až po dobu železnou, pak hinduisticko-buddhistická království, až po muslimský sultanát Malacca. Expozice pak pokračuje do pozdějšího vzniku různých států Malajsie. V druhém patře se pak dozvídáme vše o koloniální historii, všech cizích vládách, které se vystřídaly na tomto území, a nebylo jich málo, až k vládě vedoucí nakonec k nezávislosti získané v roce 1965 a o 2 roky pozdějšímu odtržení Singapuru. To druhé patro bylo historicky opravu zajímavé.
Po prohlídce muzea se odměníme ledovou kávou a přemýšlíme, kam v klidu dál. Ukazuje se, že ačkoliv jsme původně zavrhli návštěvu indické čtvrti, jsme od ní takový kousek, že by to byl hřích. Vydáme se trochu složitou cestou, přes obrovský obchodní dům, ze kterého hledáme ten správný výlez, což se nám nakonec povede a ocitneme se na hlavní třídě v Little India. Je to jako jiný svět, výzdoba, hudba, krámky. Prostě jste najednou v Indii. Obávané nastalo a Maki má hlad, a já se zařekl, že si už indické jídlo, které pro mě vždy během dovolené bylo zklamáním, nedám. No dám, jak jinak, kývneme na nabídku pouličních nahaněčů, jsme vtáhnuti do restaurace, až k zadním stolkům. Po cestě k nim vidíme ty pindy (prosím, fakt to není rasismus, je to zkratka plno indů), jak do sebe tlačí jídlo rukou, jedno jestli rýži, omáčku, kuře, huby od žluté přes oranžovovou až po červenou barvu od kari a není mi z toho úplně dobře. Jasně, je to jejich národní zvyk a co mi je do toho. A tak jediní dva bílí v celém podniku sedíme a vybíráme si jakékoliv jídlo, co by se dalo legálně jíst příborem. Nakonec si objednáváme, než přinesou jídlo, tak dostáváme šíleně přeslazený ice tea, pak přijde jídlo a naštěstí k němu dostaneme vidličku a lžičku. Jednalo se o jakýsi mix kousků chleba s vajíčkem, kuřecím masem a kari, a samozřejmě dalšího koření, ale bylo to docela chutné a hodně syté. Dojíme, zaplatíme a více než přeplnění se vypotácíme ven, kde padne jasné rozhodnutí, jedeme na čepované pivo, ta indická strava potřebuje spláchnout. Díky Grabu se tak dostáváme do provozovny, ve které jsme byli včera, a pod dvou pivech se vracíme na hotel. Já sleduji na Netflixu, zda Mike Tyson srovná Jake Paula, což se bohužel nestalo, a Maki mezitím na střeše pálí indickou stravu v těle několika bazény.
Po odpolední siestě vyrážíme zažít poslední večer, cesta končí před hotelem, protože nám na rozloučenou prší a aplikace v mobilu predikuje, že to tak dvě hodinky vydrží. Tak že zítra ve 12:00 check out, ve 13:00 máme objednaný taxík na letiště a když vše dobře půjde, budeme v pondělí kolem jedné odpoledne doma.
Nejnovější komentáře