Tak tradičně, o čem to bude. Budeme hodně jezdit taxíky, pokoříme nemálo schodů, během hodiny navštívíme nejvýznamnější části a stavby Malajsie, opět ochutnáme něco z místní kuchyně, projdeme se prázdnou food street, nebudou chybět murály, konečně čepované pivo a 360° pohled na Kuala Lumpur.
Protože jsme včera zase pokořili hranici 20 tisíc kroků, dnes jsme se rozhodli udělat vše pro to, aby se naše nohy nenamáhaly, a tedy delší přesuny nechat na místním Uberu, tedy Grabu. No prostě jsme naivky, ale dnes Grab opravdu pomohl. Snídaně proběhla klasicky, byly navíc skvělé makarony s vejci, a naše cestování začalo před hotelem, kdy jsme si, v naší oblíbené pauze, objednali taxi k vyhlášené Batu Cave. Jak nám oznámil taxikář, co nás vezl z letiště, “batu” znamená v malajštině kámen, tak že prostě kamenná jeskyně. Ta se nachází 14 kilometrů severně od hotelu a Grab nám nabídl odvoz za RM 14, tedy 75 Kč. Po asi deseti minutách v rámci denní špičky taxík dorazil před hotel. Jasně, že to nebylo Audi, nebo Mercedes, tady se levně jezdí auty malajské produkce a my jsme skoro pokaždé měli štěstí na prťavá auta značky Proton. Většinou hodně jeté kousky, ten první, pro tento den, měl najeto jen 161 tisíc. Čert vem stáří a pohodlí, hlavně, že šetříme ty nohy. Vyrážíme a cestu tradičně využijeme ke krátkému představení Batu Caves.
Jeskynní komplex obsahuje mnoho hinduistických chrámů, první z nich, zasvěcený lordu Muruganovi, byl dokončen v roce 1891. Následovaly další chrámy a vzhledem k tomu, že vchod do jeskyně byl v poměrně velké výšce a nebylo jednoduché pro věřící se do jeskyně dostat, byly v roce 1920 postaveny dřevěné schody. Jejich nadměrné používání spojené s častým deštěm vedlo k jejich opotřebování, a tak bylo rozhodnuto, že se jeskyně zpřístupní z jižní strany a v roce 1940 bylo postaveno 272 betonových schodů, které slouží dodnes. V roce 2018 byly schody natřeny barvami, patrně aby za deště ještě více klouzaly, a až počátkem tohoto roku konečně někoho napadlo, že by nebylo od věci vybudovat víceúčelovou halu v podhůří, ze které by vedly eskalátory do jeskyně. Bohužel pro nás, zatím začali jen výkopové práce. Taxík nás vyhodí opodál, slunce do nás pere ve standardních 31°C, a my se prodíráme mezi davy indů a dalších hinduisticky smýšlejících věřících k těm pověstným schodům. Díky výkopu jdeme těsně kolem jednoho z chrámů, do kterého se může jen bez bot, a když do něj v uctivé vzdálenosti nahlédnu, vyřítí se na mě jeden z hlídajících dědků a začne na mě řvát, že tam v botech nesmím. Snažím se mu klidně vysvětlit, že tam jít opravdu nechci a že to jejich zouvání respektuji, a on pořád řve a neposlouchá mě. Jak chceš, indickej pitomče, začal jsem řvát já něj, že jsem tam ale kur.a nechtěl jít, a ať na mě přestane řvát a snažím se tvářit, že už mě fakt sere a že mu ji natáhnu, ačkoliv jsem to neměl v úmyslu. To trošku zabere, protože začne pomalu couvat, ale řve dál, až se do toho vloží mladý ind a vysvětluje mně, že ho musím respektovat jako staršího, já mu vysvětluji, že to respektuju celé, ale řvát na mě nebude. Mávám rukou a už jen s českými prupovídkami nechávám tuto epizodku za sebou. Fotíme vstup do jeskyně, resp. těch 272 barevných schodů a vpravo od nich bezmála 43 metrů vysokou sochu Murugana, natřenou na zlato. U úpatí schodů je Maki přikázáno, že to v těch kraťasích nepůjde, protože by se zřejmě o pohled na odhalené lýtko ženy pobili Brahma, Višna a Šiva, nebo možná jejich božské ženské protějšky. Prostě navalte 15 ringitů, tady máte něco na zahalení a můžete si to nechat. Ok, jdeme vylézt nahoru.
Jak to tu léce, inu blbě. Nahoru vedou čtyři paralelní schodiště, tak že by se nabízelo, že dvě budou pro cestu nahoru a dvě pro cestu zpět. Ne, panuje tu naprostý chaos. Schody jsou ale velmi prudké, jsou pořád mokré po včerejší průtrži, minimálně mě teda sakra kloužou. Funíme nahoru a vyhýbáme se těm šťastlivcům, co už jdou dolů, pak těm, kteří se ze začátku zastavují a fotí příbuzné, nebo si pořizují selfie, pak těm pomalejším, starcům, babkám a nakonec všudypřítomným makakům. Cca ve dvou třetinách zastavujeme a fotíme pohled dolů a makaky, ale jsme v podstatě jediní, ti, co se dole fotili, už se nefotí, selfie už nikdo nedělá, starci a babky už to vzdali a s hrůzou v očích se snaží slézt, co vylezli. Ok, tak hrozné to není, ale máme toho všichni dost, a to máme ještě třetinu před sebou. Konečně schody končí, ale jen na chvíli, otvírá se před námi obrovský dóm, který hlídá 15 metrová socha Hanumana, za ní jsou zase schody, ale tentokrát směrem dolů, na dno jeskyně, kde je postaven chrám zasvěcený právě Hanumanovi. Obdivujeme velikost jeskyně, chrám raději z povzdálí a přes další prudké schody nahoru se dostáváme do menší jeskyně, kde je zase nějaký modlitební prostor bez bot a poměrně hodně makaků. To je celé a s naprosto propoceným vším, se pomalu vracíme zpět. Že to nebude sranda, zjišťujeme po pár desítkách barevných, mokrých, kluzkých a hlavně prudkých schodech zdolaných směrem dolů. Tady zakopnout, nebo si nechat podjet nohy, pád by byl nezastavitelný, ale za to dlouhý, i to selfie by člověk stihnul, než by dopadl před první schod. A opět se vyhýbáme všem, co jdou neorganizovaně nahoru, dáváme pozor na makaky, kteří prý kradou, co si člověk nedrží, a do toho se křečovitě přidržujeme kluzkého betonového zábradlí. Dole si oddychneme, Maki udá kus hadru nějaké další nešťastnici a jdeme na místní toaletu. Samozřejmě placenou, i když vlastně nic nefunguje a na dámách není ani papír. Oplachuji se u protékajícího bubnu na hadici, kterou inteligentní zřízenec kropí vnitřek pánských záchodků, tak že to, co se nespláchlo, je díky tomu všude. S hrůzou toto zařízení opouštíme, procházíme naval prachy krámky a vracíme se k místu, kde nás vysadil taxík. Tam asi půlhodiny odpočíváme, schneme a lejeme do sebe ledovou vodu po půl litrech za 20 Kč. Až se dáme trochu do kupy, objednáváme další převoz, z tohoto prokletého místa pindů (to je zkratka plného indů) do nákupní galerie Sungei Wang.
Ne, nepodlehli jsme nákupní horečce, ale vzhledem k blížící se průtrži a s vědomím, že máme na nohách poslední suché boty, klidíme se do prvního patra nákupáku, kde navštěvujeme MinNature. MinNature Malaysia se popisuje jako největší stálá vnitřní výstava miniatur v Asii a třetí největší na světě. Otevřeno bylo v listopadu 2016 po osmi letech plánování, shánění finančních prostředků, modelování a budování. Původně zabíralo obrovský prostor 17 tis. čtverečních stop v Subang Jaya, ale v červenci 2020 se přemístilo právě do Sungei Wang Plaza. Chvíli nemůžeme výstavu najít, ale pak se doptáme, a zanedlouho jsme o pár ringitů chudší a vstupujeme na liduprázdnou výstavu miniatur. Ta v měřítku modelové železnice HO, tedy 1/87 zobrazuje na 3D modelech nejznámější stavby z celé Malajsie a pak ve větším měřítku různé výjevy ze života malajců v historii i současnosti ve formě dioramat. Zajímavé je, že autoři modelů neměli s modelařinou moc zkušeností, a i přesto, za šest let postavili, i díky 3D tiskárnám vlastní konstrukce, opravdu neuvěřitelně rozmanité a hodně přesné modely z různých krajů Malajsie. Některé modely jsou pomocí videomapingu každých 20 minut osvětleny a rozsvíceny tak, abychom si užili tmu a zároveň světla v jednotlivých modelech. Obdivujeme detailní propracování modelů, dvakrát si užijeme simulaci noci, a nakonec přes navalprachyšop končíme zpět v nákupáku. Skvělý zážitek. Jdeme ven zahřívat tabák a venku vytrvale prší. A tak jdeme o patro níže a ve food courtu si dáváme další z místních jídel. Než dojíme, déšť ustane, a tak můžeme pokračovat.
Pěšky jdeme na nedaleký trh s jídlem Jalan Alor, sice již nasyceni, ale když tak něco malého by se ochutnat dalo. Ale vzhledem k tomu, že je po dešti, trh vypadá ospale a prázdně, tak to taky zabalíme a jdeme do nedaleké vyhlášené čtvrti Bukit Bintang, plné historických budov, trendy barů a luxusních restaurací. Nám jde o ty bary, převážně irského typu, a i když ještě nejsou ani čtyři hodiny odpoledne, v koutku duše doufáme, že alespoň jeden z barů bude otevřený. A skutečně, nejen že byl otevřený, ale ještě nás v něm i otevřeně přivítali, a za chvíli jsme před sebou měli čepované místní pivo Tiger, Heineken jsme ani nezvažovali, tak šlo přece o pivo, a Guinness nebo Kilkenny si můžeme dát kdekoliv v Evropě. Dáme každý dva kousky a padá na nás únava. Tak ještě vyrazíme do nedaleké pomalované ulice, kde mimo jiné narazíme na vietnamský obchod s durianem, pak se vrátíme na trh s jídlem, který postupně ožíval, ale na konci trhu si objednáváme taxi zpět na hotel. Přijede skutečně starý pán, jak jinak s Protonem, který má najeto 516 tisíc kilometrů, a i když s ním moc nepokecáme, bezpečně nás doveze zpět do hotelu, kde čekáme dvě hodinky na tmu a odpočíváme.
Již za tmy, tedy něco po sedmé večer, opět použijeme Grab. Výjimečně přijíždí postarší Honda, a i když cíl naší cesty vidíme z hotelu, a jeví se jako nedaleký, nakonec jedeme asi patnáct minut, a z toho poslední část do docela slušného kopce. Za 50 kč jsme opět ušetřili naše opotřebované nohy, poděkujeme řidiči, který nás vysadil co nejblíže vchodu, a s přesvědčením, že máme již koupené lístky, a vše proběhne rychle a bez problémů, přicházíme ke vstupu na vysílací věž KL Tower. Zde v nemalé frontě stojí zájezd indů, tak že to tu vypadá jak v hinduistickém chrámu, jen jsou skoro všichni v botách. Funguje to tak, že pokud je jeden ind, případně jen jedna indická rodinka s dětmi, ani o nich nevíte. Ale v případě, že je jich dva a více, v tu chvíli jim patří zeměkoule a přestávají respektovat kohokoliv dalšího. Maki jde tedy mezi pindy, já jdu vyměnit voucher v e-mailu za lístky. Ačkoliv je přede mnou jen jedna vysoká, zahalená žena, trvá mi to asi deset minut, protože zahalené děvče za kasou se poté, co vyřešilo potřeby zahalené ženy, sebere a někam zmizí. Prostě pohoda, ale není kam spěchat. Maki pomalu postupuje frontou za pindy, já nakonec získávám dva lístky a přidávám se k ní. Sebere to nějaký čas, ale nakonec jdeme na řadu, pohodíme batohy na pás, který je protáhne kontrolou, a projdeme bezpečnostním rámem. Ten nikdo nehlídá, a protože se obrazovky na monitoru kontroly věcí v batohu vůbec nemění, máme za to, že ani kontrola batohů nic nedělá. Ale OK, svět chce být klamán. Stojíme další frontu za pindy na výtah a nakonec i s částí pindů vyjíždíme do výšky 276 metrů a vstupujeme na vyhlídkovou plošinu.
Ano, po včerejším návštěvním debaklu Petronas Towers jsme se konečně dostali k výhledu na noční město. Jsme na vyhlídkové plošině v KL Tower, s 421 metry výšky sedmé nejvyšší vysílací věže na světě, která funguje od roku 1996. Historie, postup stavby, i korupční aféra spojená s výstavbou, to vše je na internetech, my se spokojíme s tím, že je zde opravdu výhled na celé město. Ten nejzajímavější je asi právě směrem na Petronas Towers, protože, i když je vidět i nejvyšší Merdeka 118, není nasvícená, a tak výhled na ni není tak působivý. Proplétáme se mezi pindy, fotíme přes sklo, nalepením mobilu na sklo, abychom omezili odlesky, a koukáme, kde jsme všude už byli. Počet pindů na metr čtvereční se postupně snižuje, a když už to máme vše několikrát projité dokola, zařazujeme se do fronty na výtah a jedeme zpátky dolů. Je krátce po deváté večer, věž má ještě hodinu otevřeno, ale místní gift shop už má zavřeno. Ok, ušetříme ringity, je potřeba povečeřet. Než se dostaneme k objednání taxíku, ještě se kocháme věží a barevným nasvícením v rytmu hudby, která tu řve z repráků a zní jako malajská Vondráčková, tedy nestojí to za nic. Ještě pár fotek a jdeme na místo, kde nás vysadil taxík. Než si objednáme odvoz do hotelu přes Grab, necháme se zlákat nabídkou od jiného taxikáře, který tu už stojí. Přirazil si 13 ringitů, už na přímo nikdy nepojedeme, ale zase jsme nemuseli čekat. Pak nás vyhodí u vchodu do hotelu, my zvažujeme kam na večeři, ale protože jsme po všech dnech dost vyřízení, kupujeme v hotelovém obchodě nějaké instantní nudle, pivko a jdeme to zkonzumovat na pokoj. Dnes jen necelých 12 tisíc kroků, uvidíme co zítra, kdy máme poslední celý den v Kuala Lumpur.
Nejnovější komentáře