O čem to bude, hoří, opouštíme Taiwan, pětihodinový let, Grab, hodina výkladu, nic moc jídlo, večerní koupání, monorail, na velké s Obamou, výhled nebude, zmokneme. Dnešek byl vlastně o ničem, ale začal již ve dvě ráno, kdy nás z hotelu vyhnal poplach, že hoří. Naštěstí jsme byli v pokoji 509, tak že jen pět pater po požárním schodišti na recepci, kde se nám velmi omlouvali s tím, že nějaký pacient ubytovaný v hotelu omylem spustil požární poplach. Ještě, že jsme nebydleli v patře 25. Tak že výtahem zpátky do pátého patra a zase rychle spát, vstáváme brzy. Tedy před sedmou, vyrážíme na snídani, kde dostaneme i pořádnou kávu a tentokrát si pochutnáme, pak dobalit, naposledy se podívat z úžasného výhledu z pokoje, udělat self check-out a v plné polní směr linka na letiště. Hotel je situován poblíž vstupu na linku, a tak se nám bagáž moc nepronese, kupujeme žetony na cestu na letiště a stíháme vlak, který stojí na podzemní refýži. Asi po pěti minutách se rozjede, a i když jede bez mále 40 minut, docela si to užíváme, protože poprvé vidíme cestu za světla, a jak vlak přes vysoké viadukty projíždí přes zalesněná údolí, když opouštíme Tchaj-pej nebo míjíme západně položené město Tchao-juan. Na letišti poměrně rychle najdeme místo pro odbavení věcí u přepážky Starlux Airlines, a za chvíli jsme bez těžkých batohů, i pasová kontrola a osobní kontrola proběhne bez problémů, jen u mě našli zapomenutou láhev vody, a už je to jen o čekání na boarding. Naštěstí se v prostorách brán A1-A9 nepohybovalo moc lidí a i hala pro odbavení našeho letu je pojata velkolepě, tak že i přes naplnění celého letadla, bylo v pohodě kde si sednout. Než se nadějeme, sedíme v letadle a po delším pojíždění nás Airbus vytáhne do 10 kilometrů výšky, ze které po necelých pěti hodinách začneme klesat.
Přistání na mezinárodním letišti v Kuala Lumpur bylo ukázkové, jak do peřinky, po opuštění letadla i přes výstup do letištní budovy cítíme návrat počasí ze Singapuru, jako kdyby jste byli v permanentně zapnuté mikrovlnce. Jdeme z letadla s davem a končíme u rozřazování proudu lidí do skupin, které jsou pak vehnány do autobusů. Ty řídí malajští šílení řidiči a převážejí nás k terminálu jedna, kde se dav opět spojuje do proudu lidí, který se hrne k imigračním přepážkám. Tam je dav opět rozdělen do několika front. Stojíme v jedné z nich a asi po půl hodině se odbaví cca pět lidí, načež nastoupí žena v šátku a začne usilovně u přepážky plakat a hrát srdceryvné scény. Nevíme, o co jde, a tak to v němém úžasu pozorujeme. Když se situace ani po deseti minutách nemění, vzdáváme to, opouštíme tuto řadu a najdeme si jinou, kde se nám zdá, že to odsejpá. A skutečně, asi po patnácti minutách jsme na řadě a bez větších problémů jsme vpuštěni do Malajsie, vyzvedneme si naše batohy a jdeme před letiště na schůzku s nikotinem. Tam si aktivujeme účty na Grabu, což je místní Uber a objednáváme si odvoz. Po pěti minutách se nám ukazuje, že vybraný vůz stojí před námi, ale on tam prostě není, a píše nám, že to my stojíme blbě. Pak zruší kontrakt, sebere z účtu pár drobných, a jsme zase bez odvozu. Zjišťujeme, že výstup z letiště je na třetím podlaží a že e-taxíky, tedy ty elektronicky objednané, jezdí právě a jen na prvním podlaží, tak se tam přesunujeme a děláme další objednávku. Za dlouhých patnáct minut přijíždí náš řidič v autě pro nás neznámé značky a vyrážíme z letiště. Na Waze aplikaci řidiče se ukazuje, že do hotelu pojedeme hodinu a čtvrt, což nám, za cenu 365 Kč, připadá velmi levné.
Tu více jak hodinu cesty z letiště, které je vzdálené od města asi 40 km, nakonec trávíme v družném rozhovoru s řidičem, který má sice velmi osobitou angličtinu, ale umí spelovat, a tak se nakonec vždy nějak domluvíme. Dozvídáme se, kdy je špička, jak moc prší, co navštívit, co si dovolit, co nedělat, jak se dopravovat, co si dát za jídlo a kde, jak je to s náboženstvím a původem malajců a další a další informace, až mu u hotelu říkám, ať nás vezme zpět na letiště, že už víme vše a je zbytečné tu pobývat. Taxikář, který se směje každým svým slovům, se tentokrát pro změnu zase usměje a nabídne nám, že nás v neděli odveze zpět na letiště, tak se propojujeme přes Whatsapp a loučíme se. Stojíme před fakt hezkým hotelem, do kterého se chystá ubytovat celý autobus číňanů, který přijel po nás. A tak Maki rychle vbíhá na recepci, ať nás ubytuje před nimi a nakonec se ukazuje, že na tu skupinu byla recepce připravena, a tak jsme ubytováni zároveň. Tak čekáme, až číňané naplní všechny tři výtahy a až pak v klidu vyjíždíme do 13. patra, kde máme hned naproti výtahu naši komůrku na další čtyři noci.
Dáme se rychle dohromady, pokocháme se výhledem z okna na sedmou nejvyšší věž na světě, KL Tower, a lehce vzdálenější kdysi nejvyšší Petronas Towers, ke kterým se ještě jistě vrátíme, a jdeme na průzkum okolí hotelu. Hlavně potřebujeme naplnit žaludky, a tak kývneme na nabídku jedné z uličních indických restaurací a dáme si něco z jejich nabídky. Chuťově žádný zázrak a navíc bojujeme s kostmi v každém kousku kuřete, oni prostě kuře nevykosťují, jen ho nasekají i s kostmi. A k tomu samozřejmě nějaký ten jejich nealkoholický přeslazený nápoj, místo studeného oroseného piva. Jediné plus bylo, že se k provozovně sjížděli místní členové klubu Harley Davidson, tak alespoň bylo na co koukat. Rychle jsme zaplatili a vyrazili hledat nějaký pub, kde by se dalo místní vedro a vlhko naředit studeným pivem. Začíná pršet, a tak nakonec bereme za vděk hotelovým obchodem, kupujeme pár třetinek piv, a jdeme na pokoj. Ale dlouho se nezdržíme, a jedeme na střechu hotelu, kde si Maki dáva pár bazénů a já pro změnu pár piv a panáků v baru. Až máme oba svých činností dost, sjíždíme zpět do 13. patra a jdeme na kutě, zítra se bude objevovat.
Před každým objevováním je potřeba se dobře najíst, tak sjíždíme ze 13. patra proskleným výtahem uvnitř hotelu do patra třetího, kde se podává snídaně. Sice dost plno, ale místo se našlo, stejně jako něco k snědku. Pak zpátky na pokoj, vzít to nejnutnější a nepromokavé bundy, má přijít slejvák, a pak dolů před hotel na nikotinovou poradu, kam dnes vyrazit. Nakonec padá rozhodnutí, zajet do čtvrti Chinatown, ne že by se nám stýskalo po Číně, ale v této čtvrti byla v roce 2023 dokončena druhá největší budova na světě a největší budova v Malajsii. Jdeme asi deset minut na monorail, kupujeme si žetony na jednu cestu a po pěti zastávkách vystupujeme na stanici Hang Tuah. Stejně jako z hotelového pokoje, tak i ze všech zastávek, vždy zahlédneme impozantní stavbu, kterou náš taxikář včera přejmenoval na Sauronovu věž, která je vidět ze všech koutů Kuala Lumpur (KL). Jmenuje se Merdeka 118, kde 118 odkazuje na počet pater, z toho pět je podzemí. Střecha je ve výšce 518 metrů, a špice na střeše má dalších 160 metrů. Oficiálně byla otevřena na počátku roku 2024, ale pro veřejnost zatím není zpřístupněna, tak jen budovu obcházíme a zkoušíme ji dostat do objektivů. Díky tomu se dostáváme do Chinatownu, který jako v každém jiném městě, má svoje kouzlo a přeplněné uličky s obchody jistě 100% značkových hader, hodinek, elektroniky a dalších cetek. Než se uličkami vydáme, dáme si studené malé pivko v Rasta Cafe and Bar, jednom z mála podniků, které pivo v této části KL nabízejí. Pak se skočíme podívat na nejstarší hinduistický chrám z roku 1873, který se nachází na kraji čínské čtvrti na ulici Jalan Bandar. Zajímavostí je, že to, co tu dnes stojí, vlastně není ten původní chrám, ten stál jinde a byl sem přesunut v roce 1885, pak by zbourán a znovu postaven v roce 1887, a to se opakovalo v roce 1968. Dovnitř chrámu nejdeme, protože jak je u hinduistických chrámů zvykem, je třeba se zout, boty nechat na ulici a pak se vmísit do davu věřících.
Rolex, rolex? Po deseti metrech v uličce již třetí nabídka zaručeně pravých hodinek, a další a další nabídky kvalitního zboží. Navíc při jakémkoliv nákupu tu není stanovená cena a je nutné smlouvat. Nakonec přeci jen kupujeme nějaký náramek a smlouvání nám moc nejde, stáhneme cenu sotva o sedminu. Procházíme další uličky, dáme nějaký ovocný shake, ten tu opravdu umí, a dostaneme se k budově Central Market. Tedy hlavní trh, který zde fungoval od roku 1888. Vlastní budova ve stylu art deco byla dokončena v roce 1937 a pak se budova postupně rozrůstala. V roce 1981 bylo rozhodnuto o demolici, v rámci přestaveb města, ale nakonec byla budova zachráněna a rekonstruována do dnešní podoby. Dříve se jednalo o rybí trh, dnes se uvnitř nabízí většinou dárkové zboží, ale obchůdky jsou průřezem všech etnik v Malajsii, tak že je z čeho vybírat. Stejně tak je koncipován food court v prvním patře, tak že je možné ochutnat opravdu vše z malajské kuchyně. My food court vynecháme, a jdeme do přilehlé pouliční restaurace, ve které nabízejí místní specialitu Nasi Lemak. Je to tradiční malajské jídlo, které má různé varianty podle částí malajsie, ve kterých se vaří. My jsme v oblasti Selangor a zde jsou tradičními složkami rýže, okurka, vařené vejce, ančovičky, fazole a sambal a smažené kuře. Rýže má specifickou chuť, protože se vaří s kokosovým olejem, přidává se pikantní omáčka, citronová tráva, zázvor a kdo ví co ještě. Je to prostě vyvážené jídlo, obsahující sacharidy, bílkoviny i zeleninu a má snad sto chutí, k tomu ledový čaj to celé po přepočtu za 100 Kč. Než jsme si tímto kulinářským skvostem ale naplnili, naštívili jsme před tím ještě jednu atrakci.
Na centrální trh navazují budovy s galeriemi, uměleckými předměty a dalšími činnostmi uměleckého typu, my souhrou náhod končíme v instalaci obrovských obrazů na stěnách i podlahách, ve kterých se můžete fotit, jak je libo. Atrakce se jmenuje Illusion 3D Art Museum, po zaplacení jsme vpuštěni dovnitř, musíme se vyzout, ale naštěstí tu s námi nikdo není a místnosti jsou dost dobře odvětrávané. A tak sami procházíme jednotlivé “obrazy” a pořizujeme více či méně povedené fotky. Baví nás Obama sedící na záchodě, pověstná příď Titanicu, nějaké ty kreslené postavičky, však posuďte sami, jak se nám to povedlo.
Po vyblbnutí a poobědvání jdeme o kousek dále, na soutok dvou řek Sungai Klang a Sungai Gombag, které se slévají u pohádkové mešity Jamek Sultan Abdul Samad. Celá oblast soutoku byla v rámci obnovy městských znečištěných řek přepracována pod projektem River of life, pod záštitou malajské vlády za 4,4 miliardy RM (na naše krát 5,3), a výsledkem je v současné době oblíbená turistická atrakce s říčními kavárnami podél jejích břehů, cyklistickými stezkami a tančícími fontánami spolu s bohatou noční světelnou show, která barví vodu do modra. Čím dál více zjišťujeme, že zažít KL znamená poznat ho pod rouškou tmy, ať už dostupné výškové budovy, nebo právě popsanou atrakci. Takže padá rozhodnutí, že se vrátíme do hotelu, dáme si oddych a vyrazíme poznávat dále až před soumrakem.
Kolem sedmé večer vyrážíme pěšky k Petronas Towers, s vědomím, že se nahoru asi nepodíváme, protože při pokusu koupit lístky on-line se nám první volný termín nabídl 19.11., tedy první pracovní den, který nás v tomto měsíci čeká. Ale zkusíme to ještě na místě, třeba budeme mít štěstí. Než pěšky dojdeme k věžím, tak alespoň pár základních informací. Petronas Towers, tedy dvě věže, jsou vzájemně propojené dvojice 88 patrových supervysokých mrakodrapů, které mají celkovou výšku 451,9 metrů. Od roku 1996 do roku 2004 se jednalo o oficiálně nejvyšší budovy na světě, dokud je nepřekonala budova, tady již zmíněna, a námi viděna :), Taipei 101. Aby si majitelé zachovali tvář, dnes se klade důraz na to, že Petronas Towers zůstávají nejvyššími dvojitými mrakodrapy světa, překonaly i původní věže World Trade Center v New Yorku. Věže Petronas jsou hlavní dominantou Kuala Lumpur, spolu s nedalekou věží Kuala Lumpur Tower (KL Tower) a Merdeka 118 a jsou viditelné na mnoha místech po celém městě, což můžeme potvrdit, protože všechny tři vidíme z okna našeho hotelového pokoje.
Po necelých 20 minutách přicházíme k věžím, které jsou doslova v obležení turistů, místní vychcánci nabízí lidem fotky, na kterých jsou sice ve finále lidé vyfocení v pozadí s věžemi, ale díky použití rybího oka jsou postavy pokřivené a věže zkroucené, sami jsme jednu takovou vytvořili standardním mobilem. Tak pořizujeme pár snímků a jdeme se zeptat, zda je možnost koupit lístky. Dozvídáme se, že je opravdu vyprodáno a do 19. 11. bez šance. Tak že nic, ok, alespoň mrkneme do gift shopu na předražené cetky a hadry, nic za trest nekoupíme a jdeme na opačnou stranu budovy, kde je moc hezký park. V parku se večer každou půlhodinu pořádá vodotrysková show na přilehlém jezírku za zvuku hudby. Obejdeme jezírko a z parku sledujeme, jak show začíná, s první slokou písně Céline Dion se lidé rozutíkají pryč a park se vylidní. Ne, že by tak špatně zpívala, i když to je otázkou vkusu, ale začala taková průtrž, že i my jsme vytáhli nepromokavé bundy a po chvíli čekání, že to snad brzy přejde, jsme se dali na ústup a vyhledali první možné místo, kam se schovat, což byl již částečně zabraný altán v parku. Tam jsem se dal do řeči se studentem z Dubaje, co studuje fotografii, bavili jsme se o počasí, o cestování, o Dubaji, o tom, že takový déšť ještě nezažil, a pak přiznal, že nikdy neviděl ani sníh. Maki se zase družila s mladými indkami a bavili se o cestování. A tak nám ta půlhodinka průtrže, doprovázená hromy a blesky nakonec hezky utekla. Od hlavy po kolena jsme byli bez známek lijáku, od kolen dolů, tedy boty, to ale odnesly na sto procent. Maki se sandály a na boso v pohodě, já v textilních teniskách a v ponožkách jak vodník Česílko.
Rozhodneme se z parku projít luxusním nákupním střediskem Suria KLCC, kde někteří z nás nutně potřebují navštívit toaletu, a tak čekám a snažím se nezabít, protože mokré tenisky na mramoru šíleně kloužou. Nakonec se nám opravdu povede projít obchoďákem a vracíme se stejnou cestou k hotelu. Já mimo vykachlíkované chodníky, protože na nich vypadám jak tlustý Charlie Chaplin na kolečkových bruslích. Především moji radost z brzké vidiny zutí mokrých bot překazí cesta kolem velkovýkrmny indickým jídlem, kde mají někteří potřebu naplnit žaludky. Nakonec si dáváme kuřecí z pece, nějaké ty jejich omáčky a naan, kupodivu rýži nedonesli. K pití já klasiku, ice tea, Maki musí zkoušet, tak jakýsi nápoj z ječmene, ale špatný nebyl. Vyfasujeme číslo, se kterým po dojedení jdeme na pokladnu, kde necháváme asi 200 Kč a konečně pokračujeme na hotel. V hotelovém šopu ještě kupujeme pár vychlazených piv, protože tu indii je třeba zapít, a pro dnešek stačilo. Na zítřek máme lístky do KL Tower, tak snad se vyhlídka, na kterou se chystáme na večer vydaří, a nedopadneme jako ti chudáci dnes v Petronas Towers, kdy za toho hustého deště byla viditelnost asi 50 metrů. Ještě, že jsme se tam nedostali 🙂
Nejnovější komentáře