O čem to bude. Zažijeme dril, nic moc mural, další chrám, japonský oběd, městský park, cestu do Tchaj-pej, déšť a digitální hotel. Vstáváme do růžova vyspaní, obří postel byla fenomenální a prakticky jsme vlastně ani neměli šanci se na ni potkat. Sjíždíme o čtyři patra níže, do nám již známého patra, kde jsme byli na včerejším večerním snacku, a jdeme na snídani. Tak nějak pořád stejná nabídka, ale protože jsme před snídaní dojedli zásoby vepřového a zbytků ze 7 eleven, abychom je s sebou nemuseli tahat, i když prakticky je vlastně nějakou dobu tahat budeme, nemáme vysoké nároky a jen se dorazíme. Dobalit, check out a už čekáme před hotelem na taxi via Uber. Jedeme k hlavnímu nádraží, protože jsme se rozhodli do Tchaj-peje dojet místním vlakem, který sice neletí 280 za hodinu, jede dvakrát déle, ale stojí třikrát méně a hlavně jede z hlavního nádraží, kolem kterého máme nějaké naplánované cíle, a stanice rychlovlaku je kdesi v…, řekněme mimo centrum. Cesta autem ubíhá pomalu, protože si vyžereme snad každou červenou, a že jich tu je. Ale nakonec nás taxík vysazuje před nádražím, vyjíždíme po schodech do prvního patra nádraží a jdeme na první misi dne.
Naše cabin luggage na záda sebou tahat nechceme, a tak hledáme úschovnu zavazadel. Na tu odkazují ukazatele, a tak se jich držíme, dolů zpět na ulici, kolem bloku, za blokem doleva, projít mezi domy, kolem bloku doleva a stojíme na místě, odkud jsme vyšli. Začíná mi to připomínat příběh z knihy Patálie v panonii, která popisuje zážitky tří přátel z návštěvy Maďarska. Jeden ze zážitků je o tom, jak se rozhodli v Budapešti dojít na konec ulice, a nikdy se jim to nepovedlo, protože její název končil slovem “körút”, tedy “okruh”. Pak si všimneme dalších cedulí za přechodem pro chodce a pokračujeme dále a dále, až jsme někde snad v bývalých jatkách, kde nás zamordujou a zavazadla si nechají. Ale přece jen je tu jedna osvětlená místnost s okýnkem, kde sedí muž v uniformě a začne nás po vojensky vyslýchat. Kolik toho máte, na jak dlouho uschovat, 50+50+30 dolarů souhlasíte, položte to na zem, ustupte, vyběhl ze dveří, přidělal číslo na jedno ze zavazadel a i se zavazadly zmizel. Místo zavazadel nám zůstaly tři lístky a chudší peněženka. Vojenský dril v úschovně zavazadel jsme fakt nečekali. Pak zpátky do prvního patra budovy nádraží a objednat lístky. Stáváme se majiteli dvou lístků na vlak 132, který odjíždí 16:26 směr Tchaj-pej.
Protože nemáme moc času, a město nemá významnější památky, rozhodli jsme se jen pro asi dva kilometry široký okruh kolem nádraží, kde je skoro vše, co jsme si vytipovali. Rovnou škrtáme dvě národní muzea, moderního umění a komiksu, krátce prozkoumáme okolí nádraží, kde je zachována původní refýž s vagóny původních souprav, ve kterých jsou gift shopy a občerstvení. Dobrý nápad, to by mohli jednou takto nechat legendární 5. nástupiště v Brně. Pak vyrážíme směr severozápad od hlavního nádraží. Asi po 1,5 kilometrů ulic s denním provozem dorážíme do oblasti, kde je 5th market, trh, který dříve sloužil pro nákup/prodej nakládané zeleniny. Aby uspokojili snídaňové potřeby lidí na trhu, začali se objevovat a vyvíjet prodejci pouličního jídla, a začali připravovat pokrmy jednoduché na přípravu, lahodné k jídlu a hlavně levné. A tak vznikl nejen tento market, prostě kde bylo dost lidí, vždy byla poptávka po dobrém, levném jídle. Přes trh se zastavujeme u prodejny Tamiya, kterou jsme chtěli navštívit a prohlédnout si zdejší nabídku plastikových stavebnic, má ale bohužel přes poledne zavřeno, prostě jsme to nestihli, a tak třeba někdy příště. Po dalších deseti minutách docházíme k ulici, která se jmenuje Painted, tedy pomalovaná. A skutečně je, sice ne v takovém rozsahu, jak jsme už několikrát zažili v jiných městech, ale i tak malby na stěnách domů, aneb mural, to je. Tématicky ale zobrazují vesměs hrdiny zdejších komiksů, tak že poznáváme Spidermana, Deadpoola, postavičky ze hry Street fighter a to je asi vše. Koukáme na hodinky a na to, co jsme ušli a je nám jasné, že takhle to dál nepůjde a objednáváme přes Uber odvoz k místnímu chrámu.
Za 15 minut vystupujeme u konfuciánského chrámu, který má vše, co takový chrám mít má. Tedy opulentní bránu, jezírko s můstkem přes něj a jelikož se jedná o čínský chrám, má tři základní budovy. Jako není škaredý, ale také není nějak extra zdobený, a když pátráme v historii, zjišťujeme, že jeho stavba započala v roce 1972 a dokončena byla v roce 1976. Tak že je to taková odfláklá kopie v architektonickém stylu dynastie Song podle uspořádání konfuciánského chrámu Qufu v Shandongu, a je mladší než starší účastník naší výpravy. Kousek od chrámu je nějaká vyhlášená japonská restaurace, tak tam zaskočíme na oběd, a pak pokračujeme směrem zpátky k nádraží. Po cestě narazíme na městský park, kterému vévodí 22 metrů vysoká socha kozla, kozy a kůzlete. Zpětně dohledáváme, že se jedná o pozůstatek z jednoho z mnoha každoročních lampionových festivalů, kdy klasické čínské lampiony postupně doplnily lampiony mnoha tvarů a jednomu z těch festivalů vévodila právě tato socha. Její název je Jiyang Kangtai a je ve svátcích občas rozsvícena, ale její nasvícení je prý nákladné, tak je doba svícení omezena. V parku je pak jezírko s typickým kamenným i dřevěným červeným mostem, a poměrně hodně nebojácných veverek, tak dvakrát větších, než je u nás zvykem. Při cestě za další místní atrakcí nás tlačí čas, tak to raději zabalíme a vracíme se na nádraží, tedy napřed vyzvednout zavazadla, vojenský dril se nekoná, je tam jiný pikolík a je v pohodě. Poděkujeme a zase v plné polní jdeme najít ten správný perón. To se nám bez problémů daří, je to 2A a vagon číslo 12, tak že se usadíme na lavičce a čekáme na příjezd vlaku, který má nakonec asi dvě minuty zpoždění. Usedáme na rezervovaná místa a za necelé dvě hodiny, občas i rychlostí 120 km/h, nás ten courák vysazuje zpět v Tchaj-peji.
Tchaj-pej nás přivítá docela vydatným deštěm, při nikotínové chvilce určujeme azimut a vyrážíme směr hotel citizenM. Zanedlouho není třeba navigace, hotel má 26 ubytovacích pater (včetně patra čtvrtého, což vysvětlíme ve speciálním článku), plus další patra , tak že jeho svítící název na vrcholku budovy není možné za tmy ani deště přehlédnout. Sami se ubytujeme přes počítač, sice s lidským dozorem, ale sami, a počítač nám dá pokoj v pátém patře. Pokoj je to malý a útulný, ale jako všechny pokoje v tomto hotelu a dalších hotelech této společnosti, má dvě zvláštnosti, tedy i se samoodbavením vlastně tři. Ta druhá je, že je jedna stěna a ve dražších pokojích i dvě stěny, kolem postele tvořeny oknem a člověk se z postele kouká přímo ven. Samozřejmě je možné spustit pevnou denní záclonu a nebo spustit kompletní zatemnění. Stejně tak je možné měnit barvu podsvícení sprchového koutu, toalety i celého pokoje a další a další hlouposti, vše přes tablet, který je na každém pokoji přítomen. Dáme sprchu a vyrážíme něco malého slupnout, skončí to ramenem, utrácíme poslední taiwanské dolary a to je pro dnešek vše. Ráno brzké vstávání a přesun do Malajsie.
Nejnovější komentáře