Vzhledem k úspěchu posledního článku, i tento shrnuje poslední dva dny. Co si přečtete. Vezmeme si Uber, ohromí nás spotřeba, upečeme se v muzeu, poznáme banyán a dáme víno z prosa, pojedeme lanovkou a málem neseženeme Uber.
Teploty v Kaohsiungu se zbláznili a ráno máme 31 stupňů. Dáváme rychlou snídani, v zásadě ta stejná, jako včera, jen vepřové nahradili kuřecím, vajíčka pořád vysušená a z příborů jsou k mání jen vidličky. Děs. Balíme a před hotelem objednáváme Uber, aby nás i z bagáží hodil do půjčovny, protože to nestíháme a milé slečně z autopůjčovny jsme slíbili, že auto si vyzvedneme před desátou. Taxík byl cítit kouřem, taxikář nemluvil a jel jak prase, a tak jsme pět minut před desátou vypadli z taxíku, kterému se kouřilo od brzd a s kvílením kol nás zase opustil. Slečna nás s úsměvem vítala, její kolega nás, také s úsměvem, připravil o 11 tisíc dolarů z účtu a pak nám dali tu herku od Fordu, namotaných bezmála 60 tisíc kilometrů. Auto jsme převzali a před odjezdem jsme od slečny dostali zdarma mapu, kterou sama nakreslila. Mapu okolí jezera Sun Moon Lake s místy, které nám doporučuje navštívit, byla fakt milá a pozorná. Mapa byla v čínštině. Vyjeli jsme z města a spotřeba ukazovala 16 litrů, a to jsme jeli na eko režim, a skoro vůbec nešlapali na plyn. Katastrofa, to nedojedeme ani k nejbližší čerpací stanici. Krám jeden, ne nadarmo se říká fordem tam a busem zpátky. Pak nám ale došlo, že to tu funguje, jako spousta věcí, jinak, a že se spotřeba nepočítá v litrech na 100 km, ale v km ujetých na litr, tak že po přepočtu jsme byli na naší spotřebě šest a čtvrt litru na 100 km. Ok, bod pro Ford a naše upřímná omluva. On nakonec docela jede, zvlášť když se přepne do režimu sport a vše na něm čertovsky zčervená. Zpátky do eko režimu. Náš první cíl na cestě bylo Fo Guang Shan Buddha Museum.
Muzeum Buddhy Fo Guang Shan je buddhistické kulturní, náboženské a vzdělávací muzeum na Tchaj-wanu. Muzeum je přidruženo k Fo Guang Shan, jedné z největších tchajwanských buddhistických organizací. Muzeum se nachází hned vedle kláštera Fo Guang Shan, sídla řádu. Klášter je na kopci a jeho rozměry jsou gigantické, ale vzhledem k omezenému času a vedru jako sviňa, si klášter necháme na příště. Zpět k muzeu. Je zde uložena jedna z relikvií zubů Šákjamuniho Buddhy, zakladatele buddhistické víry. Stavba muzea začala v roce 2008 a pro veřejnost bylo oficiálně otevřeno v prosinci 2011. Traduje se, že základní plán muzea vytvořil ctihodný mistr Hsing Yun pomocí několika lahví minerální vody, krabice na papírové kapesníky a několika novin. Muzeum má mnoho misí okolo buddhismu, nás zaujala mise k zachování lidské civilizace a zaznamenávání lidské historie, k čemuž slouží 48 podzemních paláců pod muzeem, samozřejmě návštěvníkům nepřístupných, tak nezbývá než věřit, že tam opravdu jsou. Nás ale zajímalo to na povrchu. Velikost celého komplexu fakt ohromí, stejně jako pagody postavené kolem, vlastní muzeum a samozřejmě měděná socha sedícího buddhy, největší socha tohoto typu v Asii. Váží 1 800 tun a je vysoká 50 metrů. Sedí ve výšce 108 metrů, asi jako na paneláku ve 36 patře. V celém komplexu muzea je k vidění spousta soch, obrazů, výstav a samozřejmě se tu pořádají akce. Za naší přítomnosti něco jako den knihy, protože zde bylo spousta stánků o knihách a asi 40 náklaďáčků s knihovnami zaparkovaných v areálu. Projdeme, co se dá a vedrem padáme na držky, nepomáhá studené kafe, ani voda, vedro je neskutečné. Doplazíme se na nezastíněné parkoviště, natočíme fordku, a když se trochu vychladí, schováme se do ní. Cesta pokračuje. Jo to muzem i parkování je samozřejmě zdarma.
Projíždíme město Tchaj-nan a míříme do okresu Anping, kde je místní profláknutá atrakce, Tree house. Krátce z historie objektu. V roce 1858 se oblast Anping stala jedním z přístavů na Tchaj-wanu, který byl otevřen mezinárodnímu obchodu. Obchodní společnost Tait & Company postavila v roce 1867 kupecký dům se skladištěm, a budovy používala v rámci vývozu krystalového cukru a kafru. Pak přišla v roce 1895 Japonská říše, a převzala nad těmito komoditami vládu, a tak to firmy zabalily, i ta, co postavila dům se skladištěm. V roce 1911 se obchodní dům a sklad změnily na kancelář a sklad společnosti Japan Salt Company. Jakmile byli japončíci vypráskáni z ostrova, dům i sklad připadnul čínské firmě Tainan Salt Works. Ta využívala jen dům, který prošel rekonstrukcí, ale sklad vesele chátral. O to, aby se stal zajímavý se postaral banyán, tedy jeden z druhů fíků, kterému se nepříčí růst na jiných rostlinách nebo budovách. A tak tam vesele od roku 1945 přebírá rostlina vládu nad skladištěm, a když to lidé začali okukovat a navštěvovat, bylo v roce 2004 rozhodnuto vládou města Tchaj-nan najmout designéry a architekty, aby přeměnili sklad na turistický objekt. Poté postavili dřevěná a kovová schodiště a vyhlídkové plošiny, aby si návštěvníci mohli prohlédnout celý areál ze všech možných úhlů. Sklad byl nakonec otevřen pro veřejnost v roce 2004 jako Anping Tree House. U vchodu si kupujeme dva adult lístky, když si čupnu a nabízím, že si klidně vezmu dětskou vstupenku, paní se od srdce zasměje, ale stejně nám prodá dvě dospělé vstupenky. Procházíme pozemkem, kterému nechybí navalprachy shop, toalety a již zmíněné kovové konstrukce se schody a plošinami, a tak si destrukci rostliny na skladišti můžeme prohlédnout ze všech stran. A je zase neskutečné vedro. Když už máme vše prohlédnuté, zavrhneme možnost najíst se poblíž, protože se tu pohybují doslova hejna čínských turistů, zajdeme tedy, jak taky jinak, do nejbližšího 7 eleven, kde si koupíme něco malého k snědku a vracíme se k autu, které jsme ponechali na placeném parkovišti. Jo ten druh, co si přečte vaší poznávací značku, tak že pohoda. Ouha, pohoda nebude, protože automat neumí anglicky. Dokážeme v tom rozsypaném čaji zadat značku, ale další nabídka, vybízející k placení pěti způsoby, je nad naše síly. Sice párkrát dojde k zaplacení přes terminál, ale stejně nás závora ven nepustí. Po druhém couvání od závory odstavuji auto a jdu hledat místo, kudy z parkoviště vyjet bez placení. Maki na to jde chytřeji, vyfotí si značku a odchází najít někoho, kdo ty znaky přečte. Má úspěch a vrací se s tím, že je zaplaceno. Na potřetí vyjíždíme a chlapík, co Maki pomohl, se ještě přijde přesvědčit, že se nám povedlo vyjet a u toho nám ještě přeje krásný den, jako až na tu pipku na lodi, jsou tu lidé prostě boží.
Pokračujeme do cílové destinace, k jezeru Sun Moon, které je se svými 8 čtverečními kilometry největší vodní plochou na Taiwanu. Nachází se ve výšce 748 metrů nad mořem, a tak se naše fordka poměrně zapotí, než těmi klikatými cestami dorazíme k jezeru, kde máme zamluvený hotel. Máme pokoj s výhledem na jezero, a tím i polohu natolik “výhodnou”, že se odpoledne a večer, až do 21:00 autem k hotelu nedostaneme, protože kolem probíhá každodenní market. Parkujeme opodál na domluveném místě a zbytek dojdeme. Po ubytování vyrážíme do ulic, ochutnáváme místní kuchyni a koštujeme všude nabízená vína z prosa. U jedné výřečné prodejkyně toho ochutnáme o něco více, naučíme ji pár českých slov, kupujeme si vzorky vína na hotel, a jdeme odpočívat. Dnes jen 11 tisíc kroků, úleva.
Ráno roztáhneme závěsy a poprvé vidíme nádherný výhled na jezero Sun Moon. Název jezero dostalo prý proto, že jeho tvar na západě připomíná měsíc a na východě slunce. No, chce to asi hodně lahví vína z prosa, aby v tom člověk viděl tyto tvary, ale jinak jezero je fakt super. Výhled na něj si užíváme i při snídani v osmém patře na terase hotelu. Snídaně je standardně o ničem, ale mají tu navíc přepečená volská oka a omelety s pórkem, tak že vlastně dobrý. Po snídani se zpakujeme a v plné polní míříme k nedalekému parkovišti, tou stejnou ulicí, která večer překypovala stánky a obchůdky. Nyní je tu ticho a prázdno. Slunce mezi domy nám dává najevo, že se s námi dnes moc párat nebude, tak že když docházíme k autu, máme dost. Naštěstí je auto zaparkované v uličce a nepere do něho slunce, skládáme do kufru všechnu bagáž a nalehko vyrážíme po silnici asi kilometr k lanovce Sun Moon Lake Ropeway.
Lanovka byla zprovozněna v březnu 2010 a vede přes dvě hory v oblasti Buji s nadmořskou výškou 996 metrů a 1 044 metrů. Od jezera vede do stanice Formosan Aboriginal Culture Village Station. Ke stanici dorážíme okolo desáté, kupujeme lístky na cestu tam a zpět, a vzhledem k tomu, že v pondělí lanovka jezdí až od 10:30, jdeme se věnovat nikotinovému potěšení. Z dálky pozorujeme, jak se postupně u vchodu ke kabinkám lanovky tvoří fronta. Zpočátku pár lidí, ale náhle se zjevila asi 20ti členná skupina výrostků ve stejném oblečení a fronta se rychle rozrostla. To si snad děláte… Naštěstí to hejno křičících spratků korigovali nějací chlapi v uniformách a jeden nám pokynul, ať je předběhneme. Čínsky děkujeme “ši, ši” a předbíháme. Než nás vpustí na cik cak lávku směrem nahoru ke kabinkám, za rozjívená děcka se zařadí zájezd důchodců, a fronta bezútěšně roste. Ale to je nám jedno, protože už stoupáme až na úroveň kabinek, kde se cesta rozděluje. Doleva ti, co mají zaplacené kabinky Sakura, doprava ti ubožáci s regular kabinkami. Jsme ti ubožejší, neb nám nikdo Sakura luxus ani nenabídl, ale tím pádem nakonec jedeme jako první, protože regular kabinek je více, a tak nemusíme čekat. Na vysvětlenou, lanovka se skládá z kabinek červené, žluté a modré barvy, které představují slunce, měsíc a jezero. A pak se přidalo pár růžových Sakura kabinek, kterým upálili dno a místo něj tam dali tvrzené průhledné sklo. Jsou tedy asi o něco dražší, ale že by to stálo za to, no nevíme. Vyjedem nahoru na první horu, pak se zhoupneme údolím na další horu a pak zprudka do konečné stanice. Zde se nachází vstup do již zmíněné atrakce, která je tak na celý den a má být oslavou původních obyvatel a zábavním parkem, tedy něco jako Disneyland, jen místo Mickey Mouse tam poskakují domorodci. Toto si necháváme ujít, a po chvíli jedeme zpátky, a zase si užíváme nezapomenutelné výhledy na jezero. Vracíme se na stanici a jdeme trail kolem jezera de facto zpátky k hotelu a pak znovu k autu. Maki řídí a vyrážíme k nedalekému chrámu. Po cestě podjíždíme lanovku, a když vidíme ty malé kabinky ve výšce, říkáme si, jací blázni by do těch kabinek lezli 🙂
Asi za deset minut parkujeme u chrámu Wen Wu. Dříve se na pobřeží Sun Moon Lake nacházely dva chrámy. V roce 1919 japonská koloniální vláda postavila přehradu k výrobě vodní energie, což způsobilo, že hladina jezera stoupla. Dva chrámy byly následně strženy a konsolidovány na současném místě chrámu v roce 1938. A opět, poté, co Japonci v roce 1945 předali Tchaj-wan Čínské republice, vláda investovala do rozvoje cestovního ruchu v okolí jezera. Wen Wu chrám byl znovu přestavěn v roce 1969, zvětšila se jeho velikost a postavili jej ve stylu čínského paláce. Chrám se tedy skládá ze tří sálů. V prvním sále je svatyně zasvěcená prvnímu předkovi Kaiji a bohu literatury. Centrální sál je zasvěcen lordu Guanovi, válečnému bohu, a dalšímu válečnému bohu, lordu Yue. Zadní sál je zasvěcen Konfuciovi. Před chrámem jsou umístěni čínští strážní lvi, jeden samec a jedna samice. V jednom ze dvou navalprachy šopů se dáváme do řeči se starší paní, která nám vysvětluje různé symboly, které tam nabízí, ať už zmenšeniny různých soch, nebo řetízky a další. Docela zajímavé, na oplátku ji na mapě ukazujeme, kde je ta Czechia. Nakonec u ní nic nekoupíme a v druhém šopu si pořídíme apartní kšiltovky Sun Moon Lake. Tím je naše mise u jezera ukončena a s vědomím, že příště to bude chtít více než jednu noc, oblast opouštíme.
Chceme jet směr Tchaj-chung a po cestě navštívit muzeum zemětřesení, ale když si upřesňujeme cestu, zjišťujeme, že je muzeum v pondělí zavřené. Hledáme náhradní místa k navštívení, ale čajová plantáž na kopci při 31 stupních nás nechává ledově vymražené v útrobách fordky, další papírový dům se zdá zavřený, a tak nakonec, na pas blind, zastavujeme u jedné z místních restaurací s tím, že spojíme návštěvu objektu s obědem. Ukazuje se, že jsme se docela trefili, protože místní rodinná restaurace je dlouhodobě oceňována jako nejlepší v přípravě rýže, resp. je několikanásobným výhercem Festivalu dušené vepřové rýže. Bohužel tu nikdo nevládne anglicky. Tak se za pomocí Google překladače, který nám překládá menu, a rukama nohama domlouváme, co si dáme, a než se nadějeme, začínají to nosit. Napřed čaj, celou konvici, to je tu celkem normální, pak sušené a opečené pikantní ryby s tofu, a nakonec přijede pingl s celým vozíkem a skládá před nás rýži, vepřovou šťávu s výpečky (na polití rýže), nějakou misku s další omáčkou, misku s kořením, mísu s rozporcovaným celým kuřetem, naložený salát, talíř krevet a jako vrchol nahazuje přenosný ohřívač a na něj pokládá hrnec s rybím vývarem a tapioky. Nechápavě zíráme, a uvědomujeme si, že jsme si zvládli objednat jídlo pro dva, i když to vypadá jako pro dva autobusy, ale tváříme se, že přesně to jsme chtěli, a pouštíme se do toho. Nakonec z toho zbyl jen ten rybí vývar, ostatní jsme ztrestali a se zaplněnými spodky žaludků mohli vyrazit směr druhé největší město Tchaj-chung. Ta restaurace se jmenuje 潘師父珍饌小館, volně přeloženo Braised Pork Rice.
Do Tchaj-chung vjíždíme ze správné strany, tedy z pohledu vrácení auta do půjčovny, protože velmi záhy nás navigace stahuje z dálnice a po pár odbočení máme objekt pro vrácení auta před sebou. Podle instrukcí projedeme bránou a hned napodruhé trefujeme první podlaží, tak nějak nám zapomněli prozradit, že je tím myšlen suterén, nacházíme snad poslední volné místo, parkujeme a přes WhatsApp dáváme echo, že jsme auto dovezli v pořádku. Čekáme asi pět minut na pikolíka, než auto převezme a ten nás posílá do druhého patra, kde máme zaplatit poplatky a spotřebovaný benzín. Jedeme výtahem do druhého patra a nevšimneme si, že jsme omylem vystoupili v patře prvním, kde samozřejmě nic není, a tak zmateně hledáme a komunikujeme s půjčovnou. Nakonec se vše vysvětlí a ocitáme se u kiosku půjčovny, kde nám vyčíslí cenu za dálniční poplatky a cenu za benzín. Tu si při cenách benzínu, které tu mají, cení docela hodně, a tak se začneme handrkovat, že nám byla řečena cena za míli, ale on ji použil na kilometry a že teda ne. Brání se parchant, dokud nevytahuji papír z půjčovny, kde je rukou jejich zaměstnance napsána cena za míli. Zaměstnanec se škrábe na hlavě, s tím účesem, kteří tu mají všichni naprosto stejný, pak povzdychne něco v čínštině, ale znělo to jako “to je ale debil”, přizná chybu při půjčení a pokorně přepočítá cenu na kilometr, kterou aplikuje na výslednou částku k doplacení. Po vyřešení návratu auta vycházíme před budovu, která zároveň slouží jako terminál pro rychlovlaky a chceme si zavolat Uber.
Při použití aplikace nám ale Uber tvrdí, že stojíme u nějakého exitu 3 a že tam nás vyzvedne. Tak to ne, nikam chodit nebudeme, resp. půjdem do všudepřítomného obchodu 7 eleven, který je opodál a necháme se vyzvednout tam. I tam Uber tvrdí, že se chceme nechat vyzvednout u exitu 2, i když v dohledu žádný takový není. Ok, jdeme do toho, objednáváme auto, které nás, světe div se, nemůže najít i přesto, že mu píšeme, že stojíme před 7 eleven. Tak nás típne, a my objednáváme další, a pokračuje to stejně, tentokrát típneme my jeho. Vzhledem k tomu, že to nikam nevede, vzdáváme boj, jdeme najít nějaký z těch exitů a nakonec nás auto Uberu nabírá u exitu 7 a půl hodiny nás veze do hotelu, kde odpadáme. Ve večerních hodinách vyrazíme na nedaleký night market, který je stejný jako všechny ostatní, ale zároveň trochu jiný, jako všechny ostatní, prostě každý má svoje kouzlo, jiné neony, jiný ruch ulice, jinou nabídku. Něco málo ochutnáváme a pak jdeme přes 7 eleven zpět do hotelu, kde využíváme dvou žetonů na pozdní snack a jedeme do třetího patra, kde nám nabízí ze čtyř druhů jídel, Maki dá klasickou vietnamskou polévku, já místní úžasnou rýži s vepřovým, jsou to takové pidi porce, prostě něco malého do žaludku před spaním. Pak už jen na pokoj, dopsat to za dva dny a zítra po prohlídce města finální přesun do Tchaj-pej a poslední noc na Taiwanu.
Nejnovější komentáře