Vzhledem ke zjištění, že četnost čtení našich příspěvků s blížícím se víkendem rapidně klesá, dovolili jsme si jeden den vynechat a v tomto příspěvku shrneme dva poslední dny. O čem si dnes přečtete. Pojedeme 280 kilometrů za hodinu, uvidíme lešení, prožijeme nečekaný gurmánský zážitek, půjdeme tunelem, nejednou, pojedem lodí, nejednou, nedočkáme se západu slunce a budeme pokračovat v ilegální činnosti.
Spojení dvou dnů do jednoho článku děláme i pro to, že jakmile je v rámci dne přesun, obvykle sebere minimálně půl dne a pak je méně zážitků. A pátek byl přesně takový. Naposledy jsme posnídali v hotelu Citizen, naposledy jsme se rozloučili s milými lidmi na recepci, naposledy jsme přešli rušnou ulici směrem k zastávce metra a naposledy jsme sešli po výjimečně nejezdících schodech do stanice Dongman. Pak pár stanic na Taipei main station a vystupovat.
V plné polní hledáme přepážky Taiwan HSR, tedy High Speed Rail. Díky slušnému navigačnímu systému se nám to daří bez větších problémů, a vyzvedáváme lístky, které jsme den předtím večer objednali. Vrtá nám hlavou, proč jsme je nedostali elektronicky, třeba do e-mailu, ale později, až jdeme na nástupiště, nám to dojde. Aby vás pustili dovnitř na nástupiště rychlovlaků, musíte mít jízdenku, kterou vložíte do spodní části vršku automatické závory a tím se závora otevře a lístek vyjede ve vrchní části. Jiná cesta prostě neexistuje, a proto si musíte vyzvednout lístek fyzicky, i když je elektronicky objednaný a zaplacený. Prostě dám pas, paní podle čísla pasu dohledá objednávku a vydá nám lístky. Za výše uvedeného postupu jsme vpuštěni na perón, který je detailně rozkreslený a tak podle lístku zjistíte, kam se postavit a kde čekat na příjezd vlaku. My jsme měli vůz devět, ten jsme našli napsaný na kraji perónu, a postavili se jako první do řady. Po chvíli jsme si ale všimli dalších podrobností, vůz 9 v pořádku, ale pod tím je zpřesnění, od které do které řady ve voze se má tímto vstupem nastupovat. A to jsme samozřejmě byli blbě, tak že přesun na další značku vozu 9 s řadami 11-18, a to už pokrývalo i naši řadu 14, tedy byli jsme správně. Rychlovlak přijel cca pět minut před hlášeným odjezdem. Našli jsme svá sedadla, v uspořádání čtyři vedle sebe a dvě vedle sebe, na nás vyšla ta dvě vedle sebe, uvelebili jsme se a v čas odjezdu skutečně vlak vyjel. Z počátku jel pod zemí, ale jak jsme se vynořili nad zem, tak výrazně přidal na rychlosti. Měřil jsem ji jen asi prvních 40 minut a maximálka byla 280 km/h. Za necelé dvě hodiny jsme za sebou měli 350 kilometrů, včetně dvou zastávek, a přivítalo nás město Kaohsiung.
Kaohsiung, náš prozatimní domov na dva dny, je po Tchaj-peji a Tchaj-čungu třetím největším městem Taiwanu. Za japonské nadvlády se nazývalo Takao. Leží na jihu a podle údajů z července roku 2019 mělo necelé tři milióny obyvatel. Kaohsiung je průmyslovým centrem oblasti. Dominuje především těžký průmysl – výroba hliníku, dřevozpracující průmysl, chemický průmysl, těžké strojírenství a stavba lodí. Ale je také nejvýznamnějším přístavním městem země. Svou velikostí patří přístav Kaohsiung k 20 největším kontejnerovým přístavům na světě a přes všechny nesváry je také základnou Námořnictva Čínské republiky, k tomu není co dodat.
Vystupujeme v podzemí a než se prodereme na povrch, chvíli to trvá, jakmile se ocitáme venku, zjišťujeme, že je tu výrazně tepleji než v Tchaj-peji, ale při tom i příjemněji, díky lehkému větříku, který zřejmě pramení z blízkého moře. Po cestě jsme dorazili plán na další dny, a tak ještě v plné polní jdeme asi deset minut do půjčovny aut Avis a chceme nějaké malé auto na dva dny od neděle do úterý. Litují, ale malé auto nemají, nabízejí terénní pickup Ford F-150. To je nonsense, takové auto je tu k ničemu, odmítáme, a tak po chvilce místo malého auta dostáváme poslední nabídku, Ford Kuga ST-Line. Děláme drahoty, protože tak drahé auto nechceme, nakonec nám dávají nějakou slevu na půjčovném a nemusíme platit poplatek za druhého řidiče. Plácneme si a máme auto na neděli až úterý. Pak zase zpátky na nádraží a do metra, kde naštěstí platí stejné karty jako v hlavním městě, a fičíme na stanici s příznačným názvem Kaohsiung Main Station, kde vystupujeme, a po chvilce bloudění, protože se celé okolí přestavuje a půl budovy je uzavřené, se dostáváme ven a hned vidíme náš hotel Airline Inn. Stěna hotelu do ulice nevypadá nic moc, ale uvnitř je velmi pěkný, vtipně zařízený a za mě bod nahoru, mají na pokoji lžíci na boty, první takový, to se cení. Ale štětka na hajzl stále chybí, jako ve všech ostatních hotelech. Později večer zjišťujeme, že ta hnusná stěna je osazena neonovým světlem a modře svítí a večer hotel vypadá hodně dobře. Dáme se dohromady, a protože je kolem třetí a zatím jsme jen snídali, jdeme obhlédnout okolí hotelu, a po chvíli váhání vstupujeme do jedné z mnoha provozoven. Když nás vidí, tradičně poznají, že ty jejich klikyháky nepřečteme a pošlou nás ke zdi, kde je na malé A4 zobrazeno a anglicky popsáno, co nabízejí. Objednáváme si a cena je překvapivě nízká. Po naservírování jídla zjišťujeme, že cca poloviční cena odpovídá cca poloviční porci. Nevadí, pak se někde dorazíme. Jídlo skvělé a po jeho konzumaci vyrážíme navštívit místní Lotosové jezero.
Lotosové jezero je uměle vytvořené jezero z roku 1951, na kterém se nachází několik must see památek. Není dostupné metrem a tak vystupujeme na stanici Ecological District a jdeme na blízkou zastávku autobusu číslo 35, který, jak je tady u autobusů zvykem, nejezdí podle jízdního řádu a Google tvrdí, že má autobus 21 minut zpoždění. A opravdu, v čas odhadovaný Googlem, se autobus ukáže, zase použijeme své karty z Tchaj-peje a po chvilce zmatkování se nám nakonec podaří vystoupit na stanici u jezera. Jdeme asi deset minut k vyhlášeným pagodám tygra a draka a… A nic, obě pagody jsou už půl roku pod lešením. Je ještě docela světlo, tak je zklamáni fotíme i s tím lešením, ale jsou jinak fakt krásné a možnost vystoupat na vrchol pagod prostě není, a nechápu proč na to Google nebo jiné zdroje neupozorňují. O co jsme přišli? Obě pagody tvoří chrám, který byl postaven v roce 1976. Jednou z pagod je Tygří věž, druhou pak Dračí věž. Obě věže jsou sedm pater vysoké a mají žluté stěny, červené sloupy a oranžové dlaždice. Věže spojuje s břehem klikatý most. Uvnitř chrámu jsou malby zobrazující Ksitigarbhu. V Tygří věži jsou obrazy dvanácti králů a třiceti paláců Jadeitového císaře a také obrazy Konfucia. Věže mají dvojité točité schodiště, po jednom pro stoupající a klesající návštěvníky, bohužel pro nás se ani jedno nedá použít. Fotíme alespoň vstupy do věží a pokračujeme kolem jezera dále.
Další památkou na jezeře jsou pagody jara a podzimu, které se nachází na jezeře před taoistickým chrámovým komplexem. Byly postaveny v roce 1953 rodem Chi Ming. Je to památka, která připomíná válečného světce Lorda Kuana. Každá ze dvou věží je vysoká čtyři podlaží a má osmiúhelníkový tvar. Před pagodami je socha Guanyin, bohyně milosrdenství, jezdící na drakovi. Podle místních legend se Guanyin jedoucí na drakovi objevila v oblacích a instruovala své následovníky, aby postavili její zosobnění mezi dvěma pagodami. Ten drak je skutečně impozantní a dokonce se dá celý projít, k naší smůle měl hubu i prdel zavřenou na petlici. Od pavilonů vybíhá do jezera dlouhý most, cca 120 metrový, na jehož konci je další pagoda Wuliting, nádherně nasvícená a s možností výstupu do prvního patra. Z mola vidíme další památku na jezeře, tak po zběsilém ukládání nul a jedniček pokračujeme.
Napřed ale malé občerstvení v nedalekém 7 eleven a pak svižná procházka k poslednímu chrámu na jezeře, kterým je Zuoying Yuandi. Tento je postaven v podobném stylu jako předchozí dva a zobrazuje obrazy z taoistické mytologie, včetně barevných draků a působivých válečných bohů. Stejně jako ostatní je vstup do tohoto chrámu zdarma. Celému chrámu kromě impozantní vstupní brány a širokého mostu vedoucího skoro až doprostřed jezera, vévodí gigantická socha taoistického boha, jehož jméno znamená Všemohoucí Bůh tajemných nebes. Je také známý jako Xuan Wua v Hongkongu jako císař severu a obvykle je představován bosý s jednou nohou na hadovi a druhou na želvě – dvou příšerách, které působily zkázu na Zemi a které si tento bůh podle všeho podmanil. Zase díky návštěvě ve večerních hodinách je hra barev vlastního chrámu a nasvícení okouzlující. Další megabajty dat zabrané v útrobách mobilů a další výzva. Na Druhé straně jezera se jakoby vznáší další osvětlený objekt, a tak i přes poměrně dost nachozených kilometrů zatneme zuby, a rozhodneme se jezero obejít.
Opravdu z posledních sil docházíme k chrámu Qing Shui, který je umístěný u jezera – nadživotní socha mistra Qing Shui se nachází na střeše chrámu a díky šikovnému nasvícení se tak z dálky zdá, že se vznáší nad jezerem. Chrám je až neuvěřitelně řezbářsky vyzdoben. Nejen dřevěné vyřezávané tradiční palácové lucerny zavěšené u hlavního chrámu, ale i nebeští draci, osvětlovací lampy, síťové stěny, oblouky, reliéfy v sochách, tabulky a síťová okna jsou vyřezány z čínského cypřiše a barva dřeva je stále původní a zachovaná. Chrám byl modernizován a je možné vyjet do pátého patra výtahem, tedy na terasu přímo pod sochou, odkud je za použití připravených schůdků výhled na celé Lotosové jezero. Ještě k Lotosovému jezeru, v období růstu a následně i květu lotosů, jsou všechny památky na vodě v podstatě obrostlé lotosem a voda jezera pod památkami není vidět, za nás to bylo bohužel bez lotosu.
Už docela vysílení pochodem kolem jezera použijeme starý dobrý Uber, a za necelých 200 Kč se přepravujeme do hotelu. Dáme se trochu dohromady a vyrážíme do nedaleké, na Googlu nalezené pizzerii s tím, že už těch asijských jídel bylo dost a chce to něco jiného. Pizzerie je 750 metrů od hotelu a v závěrečné části pochodu k ní, nás Google žene do temných uliček, a nakonec stojíme před mrňavou provozovnou, ze které vybíhá majitel s tím, že je mu líto, ale nemá místo. My ho ujišťujeme, že to nevadí, že počkáme a najednou hosté uvnitř nabízí, že se s námi podělí o místo, resp., že oželí jeden ze stolů, který zabírají, v náš prospěch. Ty lidé tu jsou skvělí. Rádi tu nabídku přijmeme, když nám majitel říká, že k pití má jen colu, ať si za roh skočíme do 7 eleven pro pivko a on zatím stůl nachystá. Cože?! Tak dobře, nabídku rádi přijímáme, a za chvíli jsme zpět s pivem a stůl je k dispozici. Z dostupné nabídky si vybíráme dva exempláře a čekáme, až se na nás dostane. Až později zjišťujeme, že pizzu kompletně zajišťuje pan majitel, který se stará o hosty, o lidi, co si přišli jen pro pizzu do krabice a do toho tu pizzu sám dělá. Když nám přistanou vybrané pizzy na stole, jsme v úžasu. Nečekali jsme žádný zázrak, ale to co nám bylo servírováno, je z říše snů. Tak lahodnou, vyváženou, křupavou, vymazlenou pizzu jsme naposledy jedli při našich toulkách po Itálii. Nevěřícně a s úžasem zbaštíme vše, co nám bylo poskytnuto a mezitím se podnik vyklidí, a tak se dáváme do řeči, a dozvídáme se, že pizzu se naučil “Carlos” dělat v době covidu, kdy ho to přes internet naučil jeho kamarád francouzsko-italského původu Andrea, krok po kroku. Nikdy nebyl v Itálii a vše má jen od Andrea. I proto se provozovna jmenuje Pizza Andrea. Zázrak, skládáme poklonu a s plnými břichy se vracíme do hotelu. Kupujeme pití v 7 eleven, jasně, že nějaké pivko a tak, ale taky vodu na ráno, neb se tu z kohoutku pít nedoporučuje, a jdeme odpočívat.
Nové ráno v novém hotelu, větším a možná i luxusnějším, i když nám ten z Tchaj-peje přirostl k srdci, těšíme se na snídani a jedeme výtahem do suterénu. Snídaňová restaurace je vpravdě o hodně větší, než ta poslední, a tak prozradíme zřízenci číslo pokoje a ten nás vede ke stolku pro dva. Ok, super, odkládáme naše tašky na doklady a vyrážíme na prohlídku nabídky. O moc více, než jsme dosud měli na snídani, tady není. Míchaná vajíčka jsou zase blbě udělaná a člověk si tu spečenou omeletu musí naporcovat, aby si vůbec mohl nabrat a nevytáhl obsah várnice celý, na fazole rovnou zapomenout, párky nikde, pečivo omezené na tousty, ne, takhle ne. Milovníci cizokrajného ovoce se přijdou na své, drsňáci, jako dvě asiatky u vedlejšího stolu, v klidu a s přehledem posnídají nudle s vepřovým kolenem, ale fakt to není, co od snídaně očekáváte. Ale jiný kraj, tak co, kdo chce, jídlo si najde. Káva taky nic moc a sladkou tečku si vyrábím toustem s máslem a jahodovou marmeládou.
Včera jsme zase atakovali 20 tisíc kroků a dnes jsme chtěli ubrat, i když nám bylo jasné, že to tak asi nedopadne, začali jsme v metru před hotelem, přestoupili na další linku, která nás dovezla do první z oblastí, kde jsme se rozhodli strávit dnešní “klidný” den v Kaohsiungu. Abychom ušetřili kroky, ještě jsme poskočili žlutou linkou, tedy klasickou šalinou o jednu zastávku, a vystoupili v uměleckém centru Pier-2. To je ten typ aktrakcí, který máme rádi. Vezmete nějakou opuštěnou nepoužívanou oblast a znovu ji vdechnete život, za pomoci umění, restaurací, shopů a atrakcí tak, aby se tam kdokoliv, bez ohledu na věk, našel a užil své. A to je přesně případ tohoto místa, které bylo původně opuštěným skladištěm, postaveným ze skladů v roce 1973. Díky vytrvalosti místních umělců byla oblast nakonec uvolněna a přeměněna na umělecké centrum, a postupně se původní sklady měnili ve výstavní síně, restaurace a obchody. Mezi budovami jsou různé umělecké instalace, a to celé podtrhuje impozantní pozadí výškových budov města v pozadí. Za zmínku rozhodně stojí i Great Harbour Bridge, který se nachází vedle uměleckého centra Pier-2, je prvním horizontálně rotujícím mostem na Tchaj-wanu a nejdelším rotujícím mostem napříč přístavy v Asii. Jeho horizontální pohyb lze dokončit do 3 minut, což je při jeho délce 110 metrů úctihodné. Byl konstruován tak, aby se přecházející lidé cítili jako na luxusní jachtě, a za nás to docela sedí. Akorát rotace probíhá v 15:00 a na tu jsme tedy fakt nečekali. Z celého komplexu přestavěných budov je tu ještě jedna, která stojí za zmínku, tedy skladiště u mola 2, jehož přeměna stále probíhá a hlavně od kterého po půlhodinách vyráží trajekt k blízkému ostrovu Cijin. Tady malá poznámka, pod tíhou zdrojů je tu často záměna C a Q, tedy Qijin i Cijin je to stejné, stejně jako dynastie Cing, Qing nebo u nás používaná Čching, prostě převod těch znaků na latinku není jednoduchý.
Milá paní u přístavu nám oznámí, že není třeba speciálních lístků a že zaplatíme až při nalodění. Super, to jsme potřebovali vědět, postavíme se ukázněně do fronty a deset minut se pečeme na přímém slunci v 31 stupních. Pak je celá fronta postupně vcucávána nevelkou lodí, která dorazila, a když dojde řada na nás, snažím se platit kartou. První nepříjemná taiwanka, kterou jsme potkali mě zjebe, že musím platit místní šalinkartou, tu nemáme nabitou na požadovaný obnos, ok, tak hotově. Tak prosím, vytahuji 1000 dolarů, abych zaplatil cestu pro dva za 160 dolarů, a dostanu pojeb, že ona tu není na to, aby mi vracela, a že máme smůlu. A nastal ten okamžik, kdy se v chrámu taiwanské lodi, u mola 2 v Kaohsingu, ozvala hlasitá a velmi jaderná čestina, která nemilou paní i s celou lodí a zcela jasně poslala do temných míst a to tak, že i taiwanec musel pochopit, co bylo řečeno. Pečeme se na slunci a pak kvůli drobným mě nějaká pipina, co to dotáhla na ježdění trajektem, pošle někam, vážně? Odcházim z lodi s tím, ať si Taiwan, ostrov i loď strčí do prdele a Maki mě z toho následující půl hodinu dostává. Kdyby ta pipina netlačila, ty drobné bych dohromady dal. Nechci s tím mít nic společného a za necelou půl hodinu se situace opakuje, platí Maki a konečně se přesouváme na ostrov.
Ostrov Cijin tvoří vlastně nejmenší okres města Kaosiung, je sice spojený s pevninou na jihu silnicí, ale hlavní ulice, tradiční, žrádlo a obchody je na severu ostrova, kam jezdí trajekt. Mimo to nabízí i pěkné pláže s černým pískem, a to co zajímalo nás, na severu s majákem, zbytky pevnosti a tunelem pod horou Cihou, který umožňuje projít až na severní pobřeží pod horou. Ale popořádku, vystupujeme z té pitomé lodi, a jdeme uličkou jídla a obchodů. Je tu poměrně velká nabídka mořských potvor a už je čas na oběd, a tak se u jedné provozovny zastavíme a hned je u nás přívětivý pikolík, ať si ukážeme, co nám mají připravit. Maki se s tím nepárá a ukazuje na humra. Toho následně převáží a já považuji za nutné zkontrolovat jejich představu o ceně, bylo to 2 800 dolarů. Ok, jako pro svou ženu všechno, ale mám taky hlad, tak to zkusíme znovu a lépe, toto nebyla ta správná cesta. Nakonec přeci jen objednáváme čerstvé mušle, krevety, chobotnice, nudle a nějakou zeleninu, co nám nic neříkala (dohledáno, hořká okurka, nebo taky hořký meloun, botanicky tykvoř hořký). Hodujeme, a i když to nebyla běžná cena za jídlo pro dva, rozhodně to stálo za zážitek a ty čerstvé suroviny. Pak už nasyceni vyrážíme směr sever ostrova.
Začínáme již zmíněným tunelem, který vznikl jak jinak za vlády Japonska, a byl vytvořen pro vojenské účely. Dnes má prkennou podlahu a je vyzdoben malbami s 12ti souhvězdími a vylepšen osvětlením, které ale podlehlo času a evidentně tomu, že se o něj nikdo nestará, a tak to svítí jen někde a asi i někdy. Procházíme tunel a na druhé straně hory, kde je otevřené moře, sledujeme velkolepou podívanou, v podobě obrovských vln bijících do strmých vápencových stěn a vytvářejících velkolepou podívanou v gejzírech oceánské vody. Pokračujeme po cestě a obejdeme celou horu, ok, tak hůrku, a dostaneme se zpátky na jižní stranu, odkud vede strmá cesta k majáku a pak od majáku ke zbytkům pevnosti. Historie majáku i pevnosti je na internetech, pro nás je důležité, že jsme se sem vydrápali, viděli fakt velkou loď opouštějící přístav a nakonec se sesypali zpět z pevnosti dolů a vyrazili zpátky k přístavišti.
Tentokrát jsme ale schválně nenastoupili na trajekt s nepříjemnou taiwankou, ale použili jiný, který nás odvezl do poslední oblasti, která byla dnes v plánu, okresu Gushan. Ten sousedí s dvěma přechozími a má taky tunel. A to sice tunel Sizihwan, který byl původně postaven, no hádejte, správně, Japonci, kteří ho dokončili v roce 1933 a pojmenovali Kotobuki-yama. Během druhé světové války byl tunel používán jako úkryt pro ochranu před bombardováním Spojených států. Na počátku devadesátých let minulého století vláda města Kaohsiung renovovala střední část tunelu a 9. dubna 2004 byl tunel vládou města prohlášen za historickou památku. V roce 2017 prošla část tunelu rekonstrukcí a přední části terénními úpravami. Fakta, tunel je 260 metrů dlouhý, 6 metrů široký a 3,6 metrů vysoký. Nově otevřená tajná část tunelu má tvar U a je dlouhá 100 metrů, dokáže pojmout až 2 150 lidí najednou. Má koupelnu, ubytovnu, elektřinu, ventilační systém a zdroj vody. My jsem tunel použili jen proto, abychom se rychle dostali pěšky na pobřeží, odkud se každý den pravidelně sleduje západ slunce v oblasti Sizihwan sunset. A skutečně, lidí tu bylo více než dost, stovky skůtrů a aut, ale stejně jsem měli všichni smůlu, slunce asi 15 minut před oficiálním západem zalezlo za mraky a už se neukázalo. Ale i tak si naše nohy odpočinuly bez mála hodinovým čekáním, a to bylo plus proto, abychom je použili na poslední misi.
Bylo nutné dojít zpět tunelem až k místu, kde naše dnešní putování začalo, respektive, kde jsme v rámci šetření nohou nastupovali do místní šaliny. Tentokrát jsme nastoupili na opačný směr a po půl hodině vystoupili a šli dalších 10 minut k utajované prodejně zahřívaného tabáku, kde jsme zase provedli nějaký ilegální nákup pašovaného zboží z Japonska. U vedlejšího McDonaldu jsme koupili kontrolní vzorek cheeseburgeru, tady ho mají i s nápojem za 50 dolarů, tedy za 35 českých korun, chutná stejně, jen tu bulku fakt neumějí. Ale zase ten nápoj v podobě studeného neslazeného čaje byl luxusní. Pak dvě stanice metrem k hotelu, nákup v 7 eleven a po bez mála 23 tisících krocích v pekelném teplu konečně na hotelu, sepsat zážitky a vyspat na zítřejší cestu do oblasti Sun Moon Lake.
Nejnovější komentáře