Dnes je to o přesunu na Taiwan. Ráno nenecháváme nic náhodě, a jdeme na jistotu na snídani do Subway. V zásadě to stejné co kdekoliv jinde, jen to pečivo tu neumějí, tedy umějí ale jinak, všechno je z kynutého těsta. A tak snídáme a kyneme, dorazíme to cookies a kávou a vracíme se do hotelu, kde zabalíme a naposledy sjedeme z 11. patra do přízemí hotelu, check-out a hurá na metro. Po hodině vystupujeme na letišti Changi u terminálu 3, což se nám hodí, protože právě z něho odlétáme. Hned na začátku terminálu je odbavovací řada 11, ve které operuje China Airlines, kde nás ihned odbaví, tak že se zbavujeme svých objemných batohů a nalehko jen s palubními lístky vyrážíme za posledním cílem v Singapuru.
Středobodem letiště Changi je nejvyšší krytý vodopád na světě, Rain Vortex, který je obklopen terasovitým lesním prostředím. Vodopád navštíví 300 tisíc návštěvníků denně. Recirkulující dešťová voda je čerpána na střechu a volným pádem z výšky 40 metrů padá kulatým otvorem rychlostí až 37 850 litrů za minutu do bazénu na úrovni suterénu. Akrylový trychtýř ve spodní části zabraňuje rozstřikování a izoluje zvuk kaskády. A kolem vodopádu ještě projíždí skytrain, spojující terminály. Prošli jsme to od nejvyššího bodu až po suterén a když už nic jiného ze Singapuru, tak toto se fakt musí vidět. K naší smůle jsme tu celou parádu neviděli nasvícenou a ještě bylo pod mrakem, ale ještě se sem při zpáteční cestě vrátíme, tak třeba budeme mít štěstí.
Po zkouknutí vodopádu jsme se vrátili na terminál tři, prošli pasovou kontrolou a kontrolou zavazadel a pak asi hodinku čekali na odbavení, zatímco venku řádila průtrž mračen. Než jsme byli vpuštěni do letadla, bylo po dešti a před námi byly čtyři hodiny letu. Multimediální systém naštěstí fungoval, tak jsme shlédli nějaké premiérové filmy a v podvečer dorazili na letiště Tchao-jüan. Napřed jsme trošku zmatkovali s vypsáním příjezdové karty, ale nakonec jsme prošli bez problémů a vyzvedli si bagáž. K našemu zklamání řešení e-sim datové karty od Revolutu na rozdíl od Singapuru zde nefunguje (ale zaplatit si za něj hovada nechali) a tak hned na letišti vyměňujeme nějaké tchajwanské dolary a pořizujeme si desetidenní karty s neomezenými daty, v přepočtu jednu za 360 Kč. Asi by se naši operátoři už konečně mohli zamyslet nad cenou nabízených služeb. Na datech pak bez problémů najdeme cestu k vlaku do centra a po hodině vystupujeme na hlavní stanici v centru Tchaj-peje, kde jdeme několik dlouhých minut na červenou trasu, po které metrem pokračujeme čtyři stanice a vystupujeme na stanici Dongmen, odkud to máme do hotelu pět minut. Po ubytování vyrazíme něco slupnout a nakoupit do 7 eleven.
Zatím to tu je v podstatě stejné jako v Singapuru, stejné metro, stejné stanice, méně angličtiny, žádní indové, trochu více nepořádku. Lidé jsou ale milí a vstřícní (v obchodech, na letišti, v metru, na recepci) a více se tu uklánějí, což nás baví a ukláníme se taky. A je tu výrazně levněji než v Singapuru, tak nějak stejně jako u nás. I přesto, že jsme nikde nechodili a jídlo jsme zvládli kousek od hotelu, máme za sebou přes 8 kilometrů po letištích, nástupištích a metrech. Dáme voraz a uvidíme, co nám zítřek v novém městě a novém státě přinese.
Nejnovější komentáře