Vyrážíme s rezervou v 10:30 z Brna směr letiště. U Velkého Meziříčí dodržujeme cestovatelskou tradici a stíháme snídani v nenáviděném fast foodu. Ten nezklamal, opět vše přesolené, nechutné a neodpovídající proklamovaným, všudepřítomným obrázkům rádoby jídla. Každopádně to žaludek zaplní a vyrážíme dále. Po několika minutách pro nepopsatelné křeče v žaludku sjíždíme z dálnice u Měřína a zastavujeme na blízké benzínce. Být to o kilometr dále, kompletní převlečení jednoho z nás by bylo na místě. Po úspěšném zažehnání střevního problému (a ne, ten McDonald za to nemohl) naplouváme zpět na dálnici a pokračujeme směr letiště.
Před Prahou nám Waze tvrdošíjně tvrdí, že nemáme jet směr letiště, ale přes město, váháme a nakonec do toho jdeme. Waze dodrželo čas a nakonec se ocitáme před Go Parkingem u Tuchoměřic, kde nás zřízenec pošle do sektoru I1. Jako využíváme toto parkoviště již docela dlouho, ale vždy nás překvapí, jak se od naší poslední návštěvy rozroste a ještě k tomu je pořád plné. Zaparkujeme japonskou čtyřkolku na volném místě v sektoru I1, tedy na střeše parkovacího domu a hned je u nás dodávka, a než se uvelebíme, vyhazuje nás před terminálem 1, ze kterého odlétáme.
Nepodlehli jsme nutkání on-line checkingu s výběrem konkrétních míst za 500 Kč z Prahy do Londýna a 1000 Kč z Londýna do Singapuru a necháváme to na zástupci letištní společnosti, který nám vystavuje palubní letenky vedle sebe do obou spojů zadarmo. British Airways…
Pak už jen počkat u gate, naštěstí s plzeňskou restaurací naproti, zkontrolovat zavazadla a vzhůru na dvouhodinový let do Londýna. Tady malou poznámku k zavazadlům. Ačkoliv nás čeká v zásadě tři týdny cestování, jedeme nalehko, tedy každý pouze s kabinovým zavazadlem. Pro někoho výzva, co se týká balení, pro někoho rutina. Ale máme vše při sobě a nepřijdeme o zavazadla.
Na letišti Heathrow dosedáme kolem 16:00, a letadlo nás vyhazuje na terminálu 3. Další let máme z terminálu 5 v 18:55, tak máme dost času na přesun mezi terminály a posilnění v jedné z mnoha restaurací. Fisch and chips a pivko byla jasná volba, ok, tedy pro jednoho z nás, někoho nadchla marocká drůbež na špejli, ale pivko tam bylo taky.
Půl hodiny před šestou se nám nechtě povede předběhnout frontu u odbavení a cpeme se do letadla. Sedíme na prostřední čtyřce sedadel, hned za sekcí pro bohaté, Maki na pravém kraji, já vedle ní, a tak mám souseda. Tedy vlastně sousedku, asi tříletou holčičku, která se pak po celý čas letu roztahuje a strká mi svoje nožky do všech možných míst. Vzhledem k tomu, že jsem toto už v minulosti zažil, je mi to jedno, hlavně, že neřve. Po startu nám dávají něco jako večeři a pak nás nechají spát, aby po 12 hodinách letu rozdali něco jako snídani. Z našeho časového pohledu je snídaně OK, ale hodinu na to nás letadlo vyplivne v Singapuru, kde jsou čtyři hodiny odpoledne. Co jsme proboha dělali těch třináct hodin letu? Tak povětšinou dřímali až spali, letadlo Airbus A380 je sice vybaveno audiovizuálním zábavným systémem, ale ovladače jsou povětšinou rozbité a sluchátka se k němu již nevydávají, a k tomu ne všechny filmy mají titulky, aby je bylo možné sledovat bez zvuku. British Airways…
Po chvilce tápání, jak se dostat z letiště, a lapání po dechu z vlhkosti a teploty, jsme přejeli za pomocí samořízeného vlaku Skytrain na terminál 2, odkud jsme metrem vyrazili do centra. Po jednom přestupu jsme vystoupili na stanici, která byla nejblíže umístění našeho hotelu s tím, že to dojdeme. Procházka v plné polní byla delší než jsme očekávali, ale nakonec jsme dorazili do hotelu, kde z nás místní zřízenec strhal naše bágly a naložil je na vozíček. Něco nám na tom nehrálo, ale nechali jsem ho v tom. Jak se po chvíli ukázalo, nebyl to náš hotel, a tak nám zřízenec s úsměvem vytlačil vozík před hotel, pobrali jsme bagáž a popošli o pár metrů dále. Tam už bylo vše v pořádku a po poučení, že nesmíme na hotelu kouřit a nebo jíst durian, jsme dostali kartičku od pokoje v jedenáctém patře.
Po zcela zbytečné sprše, protože po opuštění hotelu jste do pěti minut stejně propocení, jsme se vydali na průzkum okolí a v jednom z mnoha pouličních bister dali něco k snědku. Poučení pro další pobyt, říct že to chcete ostré není dobrý nápad a já se pálivosti nezbavil ani po dvou thajských pivech.
Posilněni jsme se vydali jen tak směr Marina Bay, že snad u vody bude lépe, ale neznalí místních poměrů jsme cestu nenašli, a skončili někde v metru u pobřeží. A protože toho už bylo dost a byli jsme docela unavení, tak jsme tím metrem dojeli k hotelu, vykoupili místní 7 Eleven a šli se vyspat na další den.
Nejnovější komentáře