Před několika týdny…
A ten patnáctý den pak pojedeme do Gdaňska? Ale to je strašná štreka. To musíme po cestě najít nějaké body, kde se zastavíme. Ok, našel jsem Vlčí doupě, když už máme Orlí hnízdo, tak by se to hodilo a do těch míst se jen tak nedostaneme. Super, máme první zastávku. Co dál?
Pokud pojedeme podél hranic s Ruskem, což nebude tak velká zajížďka, právě naopak, to bude o něco rychlejší, pak je tam město Kudirkos Naumiestis, pojmenované v roce 1934 na počest litevského vlastence a skladatele litevské národní hymny Vincase Kudirka, má tam i muzeum, a ještě je tam nějaká šílená zahrada, na které jsou obrovské betonové sochy, které vytvářel místní samouk Pranas Sederevičius, to by mohlo být dobrý bizár. Super, tak jedeme kolem hranic.
A když už pojedeme kolem hranic, pak je tam hraniční trojmezí, místo, kde se setkávají hranice Litvy, Ruska (Kaliningradské oblasti) a Polska. Taky dobrý, to bereme. Fajn, takže přesun z Klaipėdy do Gdaňsku máme něco kolem 700 kilometrů za cca 8 hodin. Naplánováno.
Včera večer…
Hážu to do Waze, snad nás tam dovede. Á nedovede, jede blbec přes Kaliningradskou oblast, na to nemáme pasy ani víza a stejně Lipavský říkal, ať do Ruska raději nejezdíme. Ok, tak to zkusíme přes Google Maps, hele, to vypadá dobře, našel všechno.
Dnes ráno…
Vstáváme brzy, ale jak to u nás chodí, nakonec nejsme na snídani v osm ale několik minut po, a než se dosnídáme, dobalíme a uděláme check out, přesype se ještě hodné písku v hodinách. Přeškrtnutou ceduli s nápisem Klaipėda tak míjíme kolem deváté, ale díky sobotnímu ránu je výjezd z města pověstným piece of cake. Chceme jet, co to dá, a tak po dvou a půl hodinách nám zbývá jen kousek do první zastávky. Jen ten počet kilometrů versus čas nedává smysl, nějak málo kilometrů a šest půlek času. Když v tom ševelení pneumatik po asfaltu končí a najíždíme na štěrk, který místní považují za silnici a s rychlostí se vůbec nemažou, 80 km/h je asi ta ideální. Za zvuku šílených ran do podvozku od odletujících kamenů se poněkud nižší rychlostí snažíme překonat kamenitou cestu a po chvíli se zdá že jsme zvítězili. Dojíždíme do nějaké dědiny a asfalt je zpět. Radost netrvá dlouho, na konci dědiny zase šutry. A tak se to opakuje další půl hodiny a cca 30 kilometrů, až konečně s naším novým rallyeovým speciálem dojíždíme do liduprázdného městečka Kudirkos Naumiestis. S nabranou časovou ztrátou a absolutní nechutí se v této lokalitě zdržovat fotíme jen část té bizarní zahrady a na skladatele hymny slušně řešeno kašleme. To jsi se Google zase vyznamenal. Jasně, že není možné při navigaci zaškrtnout vynechat nezpevněné cesty, ale vlastníš Waze, tak by to mohlo jít nějak zkombinovat. Dnes první chyba Google maps.
Pokračujeme za použití té skvělé navigace na trojmezí, kam se podle Googlu za necelou hodinu dostáváme a máme odbočit z asfaltky na lesní cestu. Tak zákaz tam není a je to ještě 6,5 kilometru, tak to zkusíme. Toto rozhodnutí bylo velmi chybné. Jestli náš roadster trpěl jako rallye car na šotolině, teď jsme z něho udělali plnohodnotný offroad. Výjezdy a sjezdy po místy velmi kamenité cestě postupně vedly k lepšímu a peprnějšímu slovníku na adresu navigace, ale čert to vem, alespoň ví, kam nás vede.
Omyl, neví, končíme na rozcestí, odkud už není kam pokračovat a navigace nás srdnatě posílá dál do lesa, ze kterého vyjíždí lesní traktor a má co dělat, aby se odsud dostal. Tak ok, zbývá 500 metrů, to dojdeme. Zamykáme auto, které potřebuje změnu barvy v techničáku, protože je z půlky šedé od prachu z kvalitních cest a jdeme to dojít. Po půl kilometru zjišťujeme, že nás Google už nikam nevede a tváří se, že jsme v cíli. Ožírají nás ovádi i přes několik vrstev nástřiku proti hmyzu a stojíme ve vyjetých kolejí po traktoru uprostřed lesa. Doslovné sepsání několika následujících vět by pohoršilo i dlaždiče, takže jen fakta. Vracíme se k autu a znovu mu přisoudíme roli offroadového speciálu a vracíme se stejnou cestou zpět na asfalt. Tam řešíme dnes druhou chybu Google maps a místo Wisztyniec – trójstyk granic Polski, Rosji i Litwy zadáváme Parking przy trójstyku, což je parkoviště nedaleko trojmezí na polské hranici a po asfaltu za osm minut parkujeme na pěkném parkovišti, s toaletami (tedy jen v případě, že máte přesně 2 zloté) a s rozcestníkem, ukazujícím do všech třech států.
Víme, že parkoviště není ten skutečný bod, na kterém má být sloup, s vyznačením hranic všech tří zemí. Stále nepoučeni tedy požadujeme po Google maps navigaci na Wisztyniec – trójstyk granic. Není problém, ale prosím, tady to máte, úplně slyším kouzelné sluchátko z Macha a Šebestové. Je to jen 9,8 km a půjdete 2h 2 min. Google maps chyba třetí.
Ve skutečnosti je cesta z parkoviště ke sloupu asi 450 metrů, nakonec najdeme i ukazatele a spolu s dalšími návštěvníky dorážíme konečné k tomu bodu. Dostat se k němu však nemůžeme, protože ruská strana celou svou hranici, a i sloup vyznačují trojmezí, obehnala žiletkovým drátem. Nevěřícně na to koukáme a podle místního znalce se dovídáme, že sloup byl ještě v roce 2019 přístupný a bez drátů, ale po vyhrocení vztahů zřejmě ruská strana usoudila, že musí chránit své občany proti spojencům z NATO a provedla toto nesmyslné opatření.
Pokračujeme další dvě hodiny po okrskách, přes vesnice a městečka, až konečně docela vyřízeni parkujeme po zaplacení vjezdu a lístků, na parkovišti Vlčího doupěte. Vymyšlené to mají skvěle, parkování platíte ne za auto, ale za to, kolik vás v autě jede a stejnému počtu lidí zároveň naúčtují vstupné. Pak vás přes závoru pustí do areálu, kde si dělejte, co chcete, jen nelezte do zřícenin bunkrů, nefoťte a netočte pro komerční účely, a hlavně u nás ještě něco utraťte. Proto všichni lezou přes zákazy vstupu, kam nemají, fotí a natáčí jak zběsilí, a okupují přilehlé zahrádky nebo drancují navalprachy shop.
My začínáme tou zahrádkou a posilněni malým obědem a hnusným polským pivem vyrážíme na obhlídku areálu. Základní informace pro ty, kdo neví, co je Vlčí doupě. Německy Wolfsschanze, polsky Wilczy szaniec, je kódové označení pro Vůdcův hlavní stan (německy Führerhauptquartier). Sám Adolf Hitler zde strávil přes 800 dní, a to od června 1941 (operace Barbarossa, zahájení útoku na Sovětský svaz) do listopadu 1944, kdy z důvodu postupu Rudé armády odjel do Berlína. Poté dal bunkr zničit. Byl zde na něj také podniknut neúspěšný atentát, známý též pod krycím názvem „operace Valkýra“.
Rozlohy jednotlivých bunkrů a jejich význam, stejně jako množství betonu a další informace buď na místě nebo internetech, za nás subjektivní názor, stojí to za podívanou, i když se nedá podívat ani do jednoho z bunkrů, vzhledem k jejich stavu (protože je nacisté všechny zničily). Ve velmi teplém dni byla asi hodinová procházka zalesněným areálem příjemným zážitkem a bylo na co koukat. Mimochodem, pokud vám chybí shlédnutí filmu Valkýra s Tomem Cruisem, rozhodně to udělejte, film sám o sobě je dobrý a přesně popisuje atentát na Hitlera, který se odehrál právě ve Vlčím doupěti.
Měníme si místa a Maki přebírá řízení. Vyrážíme na poslední 2,5 hodinový úsek cesty, který se zpočátku jeví jako tragédie na okrskách, ale nakonec se dostáváme na rychlostní komunikace a uháníme s rafičkou tachometru nad 100 km/h směr Gdaňsk. Při přechodu hranic s Litvou se nám vrátila hodina, která nám pár dní chyběla a díky tomu dorážíme do hotelu o půl deváté večer, zrovna když slunce pomalu zapadá. Dáme se po cestě rychle do pořádku a vyrážíme do centra, které máme z hotelu jen pár desítek metrů.
První úkol bylo najíst se, druhý spravit si chuť z pobaltských piv a pak si koupit Żubrówku (kterou jsme v Polsku pili před léty a chceme si to připomenout) a tu ochutnat na hotelu, před spaním. V naprosto šíleně přeplněném historickém centru Gdaňska se stojí fronty na usazení na desítky zahrádek a skoro se nedá projít po ulici. Vzdáme hlavní ulici a v boční nacházíme volné místo, dáváme si pivo na žízeň a něco malého k snědku. Místní lokální pivo ze Sopot bylo sice dobře vychlazené a žízeň zahnalo, ale nespravilo tu chuť po dobrém pivu. Naprosto nepoučitelní použijeme Google Maps a hledáme Pilsner Urquel v místních podnicích a Google plive výsledky jeden za druhým. Vybíráme knajpu s nejlepším hodnocením a objednáváme si plzeňské. To, co donesli sice nebylo tak špatné pivo, ale jednalo se o jejich variaci na plzeňské, takže zase špatně. Google maps chyba čtvrtá.
Nějak nám dochází síly, a i když míjíme zahrádku se slunečníky Pilsner Urquel, jsme rozhodnuti pořídit Żubrówku a jít do hotelu. Protože ale mají místní Žabky od 23:00 zavřeno, dohledáváme, hádejte kde, prodejce alkoholu po jedenácté hodině a skutečně, na cestě do hotelu je jeden non-stop. Když do něj vkročíme, odcházející nakupující nám s úsměvem od ucha k uchu říká, že nám tu stejně žádný alkohol neprodají. A co jiného by měli prodávat, když jsou shop s alkoholem? Skutečně nic, v Gdaňsku totiž platí prohibice a od 23:00 do 6:00 je zakázáno* prodávat v obchodech alkohol. Vážně, prý aby opilí návštěvníci nerušili místní obyvatelé. Ale do putyk, které zavírají ve tři ráno návštěvníci jít mohou a do zavírací doby prolévat hrdlo, co jim peněženka a játra dovolí. No tak jestli toto je řešení pro místní obyvatele, nebo spíše pro místní provozovatele náleven nechám posoudit čtenáře, já jdu spát s očekáváním zážitků z denní podoby města.
*Za to Google Maps skutečně nemůže, ale v dnešní době by to aplikace už asi mohla vědět.
Nejnovější komentáře