Něco málo přes hodinu cesty od Klaipėdy je Národní park Žemaitijos, ve kterém jsme se dnes rozhodli strávit den a dát si prostě „voraz“. Volba na tento park nebyla samo sebou, protože kromě úžasné přírody a krásného jezera Plateliai nabízí i něco, co se jen tak nevidí, i když je toho bohužel všude až moc. Vyrážíme po snídani něco po desáté a o půl dvanácté parkujeme před Cold War muzeem. Není to naše první muzeum na téma studené války, například v Berlíně je jedno velmi pěkně vyvedené, ale toto má něco na víc, hodně navíc.
Muzeum studené války se totiž nachází na území bývalého Sovětského svazu v komplexu odpalovacích sil balistických raket. Od roku 1963 do roku 1978 zde byly rozmístěny čtyři balistické rakety středního doletu SS-4 vyzbrojené termonukleárními hlavicemi o síle 2 megatuny. Tyto rakety spolu s dalšími pozemskými platformami odpalování raket vytvořily v Litvě společnou sílu jaderného vyzbrojování, která byla schopna zničit celou Evropu.
Kupujeme lístky a odmítáme audio průvodce. Před námi jde sice větší skupina lidí, ale jakmile vejdeme do komplexu, který v rámci nabídky nabízí tři patra z šesti, daří se nám úspěšně, až na výjimky, vyhýbat dalším návštěvníkům. Postupně procházíme celý komplex, kde jsou v jednotlivých místnostech popsány části historie studené války a zároveň i krátce shrnutý význam konkrétní místnosti, pokud měla nějakou významnou funkci v komplexu. V jedné z větších místností je projekce na stěnu a po zmáčknutí červeného tlačítka je spuštěn záznam exploze nukleární bomby a následků takové exploze doprovázený zvukem výbuchu a rozsvícením červených světel v místnosti. Podíváme se i na vršek jednoho z raketových sil, do 30 metrů jeho hloubky ani nedohlédneme. Dovídáme se, že za celou dobu funkční existence komplexu byl jen jednou v plné pohotovosti, a tedy připraven na odpal, a to právě v roce 1968, kdy se „spřátelené“ armády rozhodly obsadit Československo. Poslední větu si půjčuji z jedné z recenzí na Google maps, protože vystihuje naprosto všechno a na místě jako toto na vás o to víc dolehne.
Stojí za to vidět, jak agresivní fašistické Rusko bylo a je a jakou hrozbu představují političtí psychopati jako Stalin, Putin a podobní.
Popojíždíme kousek dál a děláme krátkou, dnes je přece relax, procházku k rozhledně s názvem Siberija observation tower, která je v oblasti Siberija, proto ten název, se Sibiří to nemá nic společného. Samotná rozhledna není nějak vysoká a ani z ní není vidět nic velkolepého, ale cesta po dřevěné lávce přes přírodní močály je velmi příjemná.
Po krátké procházce vyhledáme nejbližší dobře hodnocenou restauraci a po 15 minutách již sedíme na terase v podniku s příznačným názvem Le Le Terasa a objednáváme si poprvé za dovolenou pizzu. Dáváme si ještě kávu, fotíme jezero, které máme přes silnici od restaurace, a vydáváme se na další plánovanou zastávku.
Orvidų sodyba, tedy něco jako usedlost Orvidů, je litevské ani ne muzeum, ale spíše místo mystiky a moderního sakrálního umění, které začal budovat Kazimieras Orvidas starší za dob Sovětského svazu jako symbol vzdoru. Po jeho smrti pokračoval jeho syn, nazývaný Vilius Orvydas, který zemřel poměrně mladý v roce 1992. Usedlost dále provozuje rodina a za návštěvy vybírá vstupné. Po jeho zaplacení se procházíme vlastně lesní cestou s palouky a umělými tůněmi, která je doslova obsetá různými uměleckými výtvory, především z kamene, dřeva a někdy i z kovu. Je toho tolik, že se vlastně nedá prohlédnout vše, různá zákoutí, i stodoly, uměle vytvořené shluky kamenů, sakrální prvky, zvonice, kamenné sochy, prostě se to musí vidět. Panuje tu klid a pohoda a určitě to stojí za návštěvu, pokud máte cestu kolem, jako my. Na malém parkovišti před usedlostí je pohozen rozbitý tank, tak s ním při odjezdu ještě fotíme naše dvoumístné poskakovadlo a vracíme se do města.
Při příjezdu doplňujeme nádrž, protože nás zítra čeká nejdelší přejezd do polského Gdaňsku, a kvůli rusákům musíme objet celou Kaliningradskou oblast, takže nás cesta bude stát osm hodin.
Nejnovější komentáře