Dle ohlasů stále bdělí čtenáři jistě zaznamenali, že jsme se včera ubytovali za docela vysokou částku. Ta vysoká částka byla oprávněná, protože jsme se rozhodli si trochu více dopřát, už proto, že dnes má jeden z členů výpravy svátek, a taky toho máme už hodně za sebou a chtěli jsme se rozmazlit. Střešní apartmán ve vrchním patře penzionu s terasou pokrývá naše požadavky, prosklená koupelna (se závěsem) dovoluje sledovat televizi i z vany, sprcháče nebo záchodu a prostorná terasa nabízí možnost odpočinku s dobrým nápojem po celodenním objevování.
Dnes to bylo pouze a jen o třetím největším městě Litvy, které je zároveň jediným litevským námořním přístavem v Baltském moři, který spojuje Litvu se Švédskem, Dánskem a Německem. Nachází se v Kurském zálivu, který od Baltského moře odděluje Kurská kosa, písečný poloostrov s dunami až 12 metrů vysokými o délce 98 kilometrů. Litvě připadá 52 kilometrů, zbytek náleží Rusku, tedy Kaliningradské oblasti. Původní plán, trajekt autem na kosu a pak dojetí až k ruským hranicím vzal po prozkoumání nároků na cestu za své. Fronty na jediný trajekt převážející auta až několik hodin, nesmyslná cena za auto a osoby za trajekt jedoucí cca 10 minut, na ostrově navíc platba 30 Euro za jakousi ekologickou daň, jakékoliv zaparkování kdekoliv 5 Euro, ceny jak na horách, prostě vše špatně a navíc toho až tak moc vidět vlastně není. Rozhodli jsme se tedy pojmout to jinak a den si užít bez řízení a v klidu.
Ráno nás překvapí docela přeplněný prostor pro snídaně v penzionu, ale zvládáme to a snídaně je velmi dobrá. I když má být jen okolo 21 °C, volíme kraťasy a předpokládáme, že bude tepleji (a taky bylo) a vyrážíme z penzionu směr starý trajekt, který dnes vozí už jen turisty, bez aut, maximálně s bicyklem. Po půldruhém kilometru chůze ranním městem si u automatu kupujeme zpáteční lístek za 1,5 Euro na osobu a máme štěstí, protože trajekt zrovna odplouvá, tak nečekáme.
Za necelých deset minut už vystupujeme na Kurské kose (jméno pochází od starého národa Kurů), litevsky Nerija nebo Neringa. Dav turistů se řítí směr severní cíp, kde sídlí Muzeum moře a Delfinárium. Máme namířeno stejným směrem, ale to množství lidí nás odradí, a tak se vydáváme do nejbližší otevřené restaurace s názvem Nerija (to už víme, co znamená). Zjevně jsme první návštěvníci v 10:15 a po usazení se na zahrádce se zjevuje číšník, který nás má za adepty na snídani, ptá se „Tea or coffee?” Napadá mě odpověď Schillerovic Alenky “or”, ale nakonec doplňuji číšníkův dotaz o “or beer?” Pochopí, víc se nevnucuje, a za chvíli máme dva iontové chmelové nápoje na stole, popíjíme a pozorujeme obrovské kontejnerové lodě v Kurském zálivu.
Dáme jen jedno a při placení zjišťujeme, že na pevnině je pivo o 2 eura levnější, Maki říká něco o kurské přirážce, opravuji ji, že to není kurská, ale kurevská přirážka. Posilněni vyrážíme před příjezdem dalšího trajektu směr Muzeum moře. Po cestě se zastavujeme u třech rybářských lodí odstavených na břehu, kde uvnitř té největší je stručná, ale velmi pěkně zpracovaná historie rybářských lodí a rybolovu. Hned po pár metrech je malý skanzen, který jen tak prolítneme a za chvíli se ocitáme na severním cípu kosy, kde si kupujeme lístek do Muzea moře.
Teď čistě subjektivně pohledem stárnoucího mrzouta. Pokud si chcete užít spousty řvoucích dětí všeho věku a ve všech jazycích, matek, které se snaží vyfotit své neposedy před akváriem ideálně s rybou v pozadí, což dělají samozřejmě s bleskem, takže mají ve finále na fotce přepálený půl obličej své zrůdně vypadající ratolesti a místo akvária a ryby jen velké bílé světlo, otců, kteří si evidentně pokládají otázku, zda to s počtem dětí přece jen nepřehnali, to vše v pološeru s modely ryb, místo skutečných ryb v akváriu, jděte a ten lístek za 13 euro si kupte. Já bych to už vícekrát neudělal. A ani vy to udělat nemusíte, když Muzeum moře navštívíte poslední neděli v měsíci, to je vstup zdarma a Delfinárium nestojí 15 euro, ale jen 10.
Samozřejmě, že jsou k vidění i živé ryby, tučňáci, dokonce tuleni, jedna větší nádrž, do které se kouká nad hladinou (kde ale není vlastně pro skoro tmu nic vidět) i pod hladinou (kde je už vidět vše), i pár akvárií s vodou se najde. Co opravdu stojí za to, je vlastní umístění muzea, uprostřed bývalé pevnosti, která je díky tomu pěkně opravená a je možné si ji projít, navštívit různé části s námořní tématikou, vystoupat k bývalým bateriím na vrcholku pevnosti nebo projít až k vodnímu příkopu. Po prohlídce si v pevnosti dáváme docela dobrou kávu a pokračujeme kolem Delfinária, do kterého záměrně nejdeme, na západní stranu kosy k otevřenému moři.
Že se blížíme k moři, je jasné díky zvyšujícímu se hluku vln, a když konečně scházíme z dun k moři, vidíme vlny dostatečně velké na to, aby je zdolávali místní surfaři. Větru využívají i paraglidisté, kteří stojí víceméně na místě, nebo se jen pomalu posouvají podél pláže ve výšce jen několika málo metrů nad dunami. Urazíme nějaký kilometr, dva, po pláži, někteří bosýma nohama v moři, odpůrci moře po suché části pláže, ale stejně jsem si nabral slané vody do bot, a přes dřevěné schody na duně se dostáváme do borového lesa, přes který procházíme na západní část kosy. Dorážíme k trajektu, který je zrovna připraven vyplout, ale nenasedáme, ale naopak sedáme na zahrádku restaurace a dáváme si něco malého k jídlu. Volba padá na již známe cepelíny, ale poučeni z předchozích zážitků si dáváme dvě piva a jedny cepelíny a o talíř s dvěma cepelíny se dělíme. Až si nohy dostatečně odpočinuly (po těch bezmála deseti kilometrech po kose), přejíždíme trajektem na pevninu a jdeme prozkoumat centrum Klaipėdy.
Město bylo za druhé světové války v podstatě srovnané se zemí, takže se z historických památek vlastně skoro nic nedochovalo. Místo Klaipėdského hradu je jen archeologické naleziště s výstavou vykopávek a shrnutí historie hradu, to si necháváme ujít a pokračujeme do centra.
Neplánovaně nacházíme sochu motorkáře, která znázorňuje litevského cestovatele Antanase Poška, a byla vytvořena jako pomník prvního motoristického klubu v Litvě, MSC Memelland (Memel je německy Klaipėda), který vznikl již v roce 1925 a sídlil právě u křižovatky ulic Pilies, Sukilėlių a Daržų, na které se nachází pomník.
Hlavním centrem je Divadelní náměstí, na kterém je jak jinak budova divadla, ze které 23. března 1939 Hitler pronesl projev po tom, co se den před tím Litva (ne)dobrovolně vzdala celé oblasti Klaipėdy ve prospěch Německa. Budova není původní, ale byla znovu postavena a stále plní funkci divadla, a vlastní náměstí funguje jako centrum kulturního a společenského dění Klaipėdy. Ozdobou divadelního náměstí je pomník z roku 1912 věnovaný výročí básníka, profesora univerzity v Königsbergu, Simona Dacha, narozeného v Klaipedě. Ústřední postavou pomníku je Anike z Tarau – hrdinka písně složené k jeho básním.
Ještě zajdeme k takové místní pitomosti, asi 20 centimetrů vysoké soše Magické myši, kterou vytvořili sochaři z bronzu a kamene a nainstalovali ji v ulici Kurpyu. Myš je prý kouzelná a plní přání. Stačí, když ji do ucha pošeptáte své přání a uvěříte v zázračnou moc myši, a pak se přání jistě splní. Myš je ovšem na podstavci, na kterém je dokola litevsky napsáno něco ve smyslu „Proměňte své myšlenky ve slova a slova se stanou zázraky.“ Tedy je to na každém, aby se jeho přání vyplnilo. Nicméně je tam celkem rušno a myš má uši značně vyleštěné.
Máme sváteční den, a tak chceme něco výjimečného, což podle všeho má být restaurace Achtung Baby, kde je možné okusit nejlepší ústřice ve městě. Restaurace otvírá v 17:00, tak si ještě dáváme kávu a před pátou vyrážíme najít restauraci. To se nám daří a zároveň digitalizujeme jeden mural art kousek opodál, vcházíme do restaurace a mírně podnapilá provozní s vínem v ruce nám říká, ať se jdeme projít, že tak za 15 minut asi otevře. Tak to nemáme zapotřebí a pátráme dál, až narazíme na doporučenou italskou restauraci Grasso, ke které dorážíme o půl šesté a do sedmi se necháváme rozmazlovat velmi vtipným a šikovným číšníkem, který nám postupně dodá předkrm, víno, hlavní jídlo i dezert se skleničkou grapy a při placení ještě přidá ledové limoncello. Dokonce se kvůli nám stihne rychle naučit přes Google překladač frázi v češtině „není zač“, což nám i s úsměvem přizná. S velkým kulinářským zážitkem i dírou v peněžence restauraci opouštíme a máme pocit, že se nám ta oslava ale hodně vydařila a rádi a často na ni budeme vzpomínat. Přes oblíbenou prodejnu IKI to bereme zpět na ubytování a jdeme s plnými břichy, 18 kilometry v nohách a spoustou zážitků odpočívat. Vše nejlepší k svátku, Markéty.
Nejnovější komentáře