Název článku napovídá, že dnes jsme opustili Lotyšsko, a věřte, že naše cesta byla důstojným rozloučením s touto zemí. I když není vlastně skoro o čem psát, protože se jednalo o třetí nejdelší přesun a ty dva nejnáročnější nás ještě čekají, pokusím se naše, již značně unavené, čtenáře něčím obohatit.
Všechna města v Lotyšku mají ženský rod, nikdo neví proč. Opuštěním Rigy jsme neplánovaně splnili návštěvu čtyř zemí a jejich hlavních měst, což nám samozřejmě došlo již dříve, ale nechtěli jsme to zakřiknout. Ještě k Rize, kvalita silnic v Rize je katastrofická a být řidičem MHD, vymontuji tlumiče a na konečné posbírám, co z cestujících vypadlo, do třech měsíců jsem milionář. A k hotelu asi tolik, že se kultura snídaně docela rázně změnila, restaurace nebyla přeplněná, protože u vchodu byla kontrola, zda máte snídaní v ceně, tedy počet strávníků se dramaticky snížil, a i nabízené pochutiny byly v pohodě, jen ty míchačky zase letěly kolem vajíček, ale naštěstí byla vejce natvrdo, a ty ničím nenastavíš. Naše cesta z Rigy začala po hrbolatých výpadovkách, ale jakmile jsme opustili distrikt hlavního města, cesta se změnila ve standardní, skoro neměnnou rovnou silnici, bez stoupání nebo klesání, z občasnou ne příliš prudkou zatáčkou a hlavně docela kvalitním asfaltem. V Lotyšsku není problém jezdit po okrskách na tempomat, který nastavujeme na 90 km/h a míříme směr Kuldīga.
Po 155 kilometrech od Rigy přijíždíme do Kuldīgy, parkujeme kousek od Venta waterfall, na který se jdeme přes zámecký park podívat. Možná vám vodopád Venta nic neříká, ale jedná se o poměrně nízký vodopád o výšce cca 2 metry, který se za jarního tání mění v podstatě v peřeje a stává se z něho nejširší vodopád v Evropě, při maximálním průtoku až o délce až 270 metrů. Navíc je na něho nádherný výhled z dvě stě metrů vzdáleného nejdelšího cihlového mostu svého druhu v Evropě. Takže stojíme na mostě a máme zaráz k dispozici dvě NEJ v Evropě. Panoráma vodopádu, který v tuto roční dobu není tak dramatický, nás nadchne a jdeme prozkoumat zbytek Kuldīgy, kterou už za tento zážitek přejmenováváme na Cooldīgu. Další atrakcí v nádherně opraveném a udržovaném městě je soubor dřevěných domů kolem starého radničního náměstí, stejně jako stará radnice a další budovy, které míjíme cestou k náměstí u novodobé radnice. Náměstí bohužel nenabízí vlastně nic, kromě plastiky Teleport, instalované v roce 2013, představující místního slavného rodáka vévodu Jēkabs von Kettler, který se dostává do současnosti. Vliv vévody byl významný a nebudu ho zde rozepisovat, ale na jeho počest každý říjen Cooldīga pořádá veletrh vévody, na kterém se shromažďují obchodníci a kupci z blízkého i dalekého okolí. Plastika nám nahrazuje zklamání z náměstí a následně se stejnou cestou vracíme k autu a pokračujeme poslední jízdou po Lotyšsku.
Za další hodinu dorážíme do města Liepāja, které hned přejmenováváme na UlhanýhoPáju. V tomto městě jsou v zásadě dvě velmi zvláštní pamětihodnosti a dvě zajímavé atrakce. Začnu těmi atrakcemi, na které nemáme čas, ale stojí za zmínku. Jde o návštěvu místního vězení s průvodcem, kde vám průvodce dělá bachaře a žene vás do cel a z cel, dává vám fyzické tresty (cvičení) a na závěr dostanete vězeňskou stravu, to vše samozřejmě s výkladem vztahujícím se k vězeňství. Ta druhá je Oskara Kalpaka Bridge, most, který překlenuje místní kanál a v pravidelných intervalech se otevírá a zavírá, pokud není vítr větší než 10 m/s. My jsme měli to štěstí, že most byl zavřený a tedy průjezdný, když jsme ho potřebovali.
Tou první pamětihodností jsou torza gymnastických hal ruské carské armády, které sloužily pro jezdeckou školu a gymnastická vystoupení a po opuštění již staletí chátrají, zůstaly obvodové zdi a příroda si postupně bere zpět celý prostor. Bohužel se dovnitř již nesmí a budovy jsou obehnány plotem, a dokonce chybí i jakákoliv legenda. Stejně je to impozantní a zarážející, že s tím nikdo nic nedělá.
Ještě větší bizár je pak nejnavštěvovanější pamětihodnost, zbytky severní pevnosti vybudované ruskou carskou armádou na konci 19. století s historickým názvem Pevnostní baterie. V listopadu 1908, necelých 10 let po vybudování systému dělostřeleckých baterií, přestala severní pevnost fungovat a celá výstavba byla uznána jako strategická chyba. Některá děla byla odvezena do pevnosti v Kaunasu a zbytek byl přetaven na něco užitečnějšího. Vlastní fortifikační struktury byly několikrát odpáleny ve snaze zničit opevnění, a zvláště pak třetí baterie dodnes v žalostném stavu stojí a připomíná další z „chytrých“ ruských rozhodnutí. Je až s podivem, že přes více jak sto let zůstávají zachovány trosky baterie, a i když je část ponechána na pospas moři, stále odolává.
Návštěvu UlhanýhoPáje zakončujeme v hotelové restauraci hotelu Rose, kde si dopřáváme paellu pro dva a posilňujeme se na poslední etapu dnešní cesty, vedoucí zpět do Litvy. Místní, tak 25letý playboy, který přijel autem za minimálně 5 miliónů a mluví jen hlasitě a rusky, nám některým na klidu nepřidává, ale nakonec oceňujeme skvělé jídlo a vyvážené použití šafránu, to celé zabalené ve velmi příjemné zahradě s milou obsluhou.
Po pár desítkách minut přijíždíme na hranice s Litvou, kde znenadání probíhá kontrola, chtějí vidět řidičák řidičky a doklady posádky. Vše poskytujeme a bavíme se, když se další hraničář ptá toho, co nás kontroloval, co jsme zač. Odpověď byla, že Češi, na to se ten, co se ptal podivil, ukázal nám palec nahoru a pohybem ruky naznačil volnou cestu do Litvy. Po další hodině dorážíme do dalšího dočasného útočiště na tři noci, třetího největšího města Litvy Klaipėda, kde se bez problému ubytováváme za mrzkých 4×100 Euro, jdeme zapít cestu do místní nalévárny s rozmanitým výběrem piv, po dvou kouscích po cestě zpět do hotelu nakupujeme něco na večeři a kontrolujeme, zda zákaz prodeje alkoholu po dvacáté hodině platí i zde, a ano, platí, jen pásku nahrazují řetězy. Pak už jen napsat pravidelnou denní zprávu a odpadnout. Klaipėda a okolí nás příští dny očekávají.
Nejnovější komentáře