Den 11. Riga

Včerejší večerní porada vyústila v rozhodnutí, že nám dvě muzea s auty nestačila, a ráno navštívíme třetí, to největší v Pobaltí, které je v Rize. Bohužel, 12 kilometrů od hotelu, takže bude nutné k muzeu zajet autem a navigace odhadla, že těch 12 kilometrů dáme za půl hodiny. Otevírací doba muzea je v 10:00, znamenalo to vyrazit z hotelu 9:30. Kolem deváté sjíždíme venkovním výtahem ze sedmého patra do přízemí hotelu a jdeme na snídani. Protože netušíme, kde se snídaně podává, mazácky se držíme zjevně hladových ubytovaných, kteří jdou na jisto a za chvíli je před námi totálně přeplněná restaurace s frontou na snídani. Protože i my nejsme právě zasyceni, potupně vystojíme frontu a když na nás dojde řada, nakládáme si každý dle svého stylu. Pak hledáme, kam se s plnými talíři usadit, a nakonec končíme na zahrádce před hotelem v kuřáckém koutku. Revize získané stravy je tragická. Moje míchaná vajíčka jsou v podstatě bílá, naředěná mlékem v takovém poměru, že je to spíše studené míchané mléko se stopy vajíček a mouky, z fazolí zůstala jen omáčka se stopovými zbytky fazolí, párek je bez chuti, slanina jediná je poživatelná. Maki zjišťuje, že si vzala šunku, která ještě není zralá, protože je místy zelená, a tak sníme, co je poživatelné a v druhém kole dáváme nějaké sladké pečivo, které se jeví jako čerstvé. K tomu se kolem nás vyskytují mračna vrabců, že horor Ptáci jsou proti tomu jen ornitologickým dokumentem. Když opouštíme stůl, vrabci ho vezmou ztečí a je jim úplně jedno, co z toho je poživatelné, prostě uklidí rychlostí piraní, nezbyde nic, co by se nedalo dát do myčky.

Víceméně na čas vyrážíme od hotelu, zatočíme na cestu kolem hotelu a po pár metrech stojíme v koloně. Nejbližší křižovatku projíždíme na osmá nebo devátá světla a začínáme chápat, že těch dvanáct kilometrů Rigou bude učiněný zážitek. Proti plánu patnáct minut po desáté konečně parkujeme před muzeem, vstupujeme do vestibulu a u pokladny chceme dvě vstupenky. Při mávání mobilem, že budeme platit kartou, jsme ujištěni, že nebudeme, protože jim nefungují platební terminály a že musíme platit hotově. Není problém, my na to, a z rezerv vytahujeme 100 Euro, to je prý zase moc, jestli nemáme menší. Máme, ale nedáme. Chcete hotovost, dostali jste hotovost. Velmi neochotně nám vrací 80 Euro, dostáváme vstupenky, které oskenujeme na vstupu do expozice a začínáme prohlídku.

Muzeum je velmi hezky pojaté, začíná se u tvrzení, že kolo nebylo vynalezeno, ale objeveno, a pak je postupně mapováno první použití kola u vozů, kočárů až do prvních bicyklů, aut a vlaků. Je zmíněn i vynález pana Dunlopa, tedy pneumatika, první patentovaný vůz na světě – Benzova tříkolka, včetně její repliky 1:1, a pak už to pokračuje přes Ford Model T, Stutz, Stanley atd. Zajímavostí k vidění je jediný zachovaný model vozu Krastin, který vyráběl v Americe lotyšský emigrant Augusts Krastiņš, který si vzal za vzor jeden z vozů Daimler, který výrazně inovoval, a založil v roce 1901 společnost na výrobu automobilů a zajistil si od investorů 200 tisíc dolarů na rozjezd výroby (to bylo o 50 tisíc více, než s čím začínal Ford o dva roky později). Bohužel, přes slibný začátek fabrika v roce 1904 vyhořela, investoři se stáhli, a tak svět nespatřil nejvíce vyráběné auto té doby ve spojení se značkou Krastin, ale později až ve spojení s Fordem.

Spodní patro je věnováno počátku a prvním vozům až do předválečných let, poválečné vozy pak ukazuje druhé patro, tentokrát výrazně zatížené sovětským vlivem, ale najdou se tu i západoevropské značky, jedna Tatra 600, Citroën CV2 a další. Hlavní hvězdou je replika Auto Union racing car Type C/D z roku 1938. V podzemí, nebo raději pod přízemím, je pak výstava částečně věnovaná nákladní dopravě a dodávkám. Je to opravdu to nejvíce, co je možné v Pobaltí vidět a návštěva stála i za těch dalších 30 minut, které nám trvalo dostat se zpátky těch 12 kilometrů.

Ve své době nejrychlejší diesel na světě

Po šťastném návratu z poněkud hektického provozu Rigy nás čekala návštěva jejího historického centra. Pěšky vyrážíme z hotelu k řece Daugava, u které obdivujeme (a zvěčňujeme) budovu Národní knihovny a následně překonáváme řeku přes most Akmens. Blíží se jedna, a tak se uchylujeme do Paddy Whelans Irish Pub & Sports Bar, nejstarší irské restaurace Rigy, otevřené přes třicet let, kde nám chmelový mok a něco malého k jídlu dodá sil.

Po jídle vyrážíme navštívit Riga Central Market, který nás ohromuje svou rozlehlostí, protože se koná v pěti obrovských halách, a ještě na prostranství kolem hal. Procházíme jednotlivé, tematicky zaměřené haly, maso, zelenina, jídlo, oděvy, ryby, květiny a pak nepočítaně stánků mezi halami. Objednáváme si pelmeně, na které po 20 minutách čekání kašleme, vynadáme kuchařovi a opouštíme tržnici.

Hned za tržnicí navštěvujeme Rigas Geto Muzejs, tedy muzeum věnované holokaustu. Vstup je zdarma, ale věnujeme na provoz muzea nějaké Euro a procházíme zlomkem zachovaného ghetta, kde je na jednotlivých stanovištích popsán průběh života židovské komunity nejen v Lotyšsku až do období holocaustu. Další velmi drsná a tragická připomínka historie.

Z muzea je to pár kroků k budově Lotyšská akademie věd, kde je možné vyjet za 6 Euro na osobu hotově výtahem do 15. patra, a pak po svých do 17. patra na ochoz s výhledem na Rigu. Není jiná možnost, jak shlédnou Rigu z výšky, i když má Riga velmi ikonickou televizní věž, která je ale od roku 2019 v rekonstrukci a stále se ji nepodařilo dokončit. Navíc je tak daleko od města, že je z ní výhled do okolí a na vzdálené město, než na centrum Rigy. To ale není problém akademie věd, a tak se za slunečného počasí kocháme, a daří se nám docela překážet focení ženicha s nevěstou, kteří se na vyhlídce snaží pózovat fotografce.

Pak vyrážíme po svých zpět do historického centra Rigy, přímo k Brīvības piemineklis, Pomníku svobody, za kterým ještě navštěvujeme Chrám Kristova narození a pak se dále potulujeme historickým středem Rigy, nacházíme i dům z roku 1909, který je pro Rigu legendární svou černou kočkou na střeše. Dále malebné náměstí Līvu laukums, kterým dříve protékala řeka, a tak má na její památku designově vyvedeny vlnovky, kde se dá, v květinových záhonech, ve tvaru laviček. Pak Doma laukums, náměstí s tradičním nápisem Riga, později si v jedné ze zahrádek sedáme na kávu v sousedství místního hradu a posilněni ještě navštěvujeme náměstí s místní radnicí a nádhernou historickou budovou ze 14. století, domem Černohlavců. Kousek od náměstí v restauraci Province povečeříme a pak se pomalou procházkou vracíme pěšky do hotelu, abychom se ráno mohli vydat na cestu do litevské Klajpedy.