Poslední večer v Tallinnu měl být o osvětlených památkách, a nakonec dopadl úplně jinak. Vyrážíme večer do oblasti na pomezí čtvrtí Kalamaja a Pelgulinn, západně od hlavního vlakového nádraží Tallinnu, kde se nachází tržnice, nebo spíše food oblast Deppo, nabízející výběr pouličního jídla a pití co hrdlo ráčí, a Telliskivi Creative City, část věnovaná umělcům a restauracím, spolu s muzeem fotografie. Jak Deppo tak Telliskivi mají malby na stěnách domů, barevné budovy, staré kloubící se s novým, restaurace, ateliéry a hlavně svůj nezaměnitelný spirit. Fotíme všude přítomný mural art, něco málo ochutnáme, dáme pár piv a v podmračeném večeru čekáme na zázrak. Ten se stane ve 21:48 místního času, kdy se konečně po celém dni objeví slunce a prozáří celý Tallinn.
Jakmile slunce zapadne, tedy kolem půl jedenácté, vyrážíme ještě obejít centrum Tallinnu, ale vzhledem k tomu, že oficiální západ slunce znamená ještě asi jedna a půl hodiny světla, nevidíme žádné osvětlené památky, až v závěru opět na náměstí Svobody fotíme osvětlené schodiště a zářící monument. Vracíme se do hotelu s vědomím, že v devět ráno chceme vyrazit směr Riga.
V zásadě se to povedlo, sice ne v devět, ale něco po, ale vyrážíme z Tallinu na poslední cestu po Estonsku. V plánu máme tři místa, a dvě z nich, pro ty, co nás znají, jistě nepřekvapí. První se nabízí po necelé hodině cesty, v Turbě, a jedná se o muzeum automotosportu MOMU Mootorispordi, sídlící v původní více jak 100leté budově elektrárny. Před zkasírováním skvěle pokecáme s jedinou zaměstnankyní, která nás krátce seznámí s organizací muzea a rozložení exponátů a pak už jen v několika patrech a sálech prohlížíme skvosty především z dob sovětské nadvlády. Tedy Lady, Volhy, nádherné Čajky, Moskviče, Zástavy a další z produkce východního bloku z dob do revoluce, včetně motorek všeho druhu, sidecar, rychlostních člunů, formulí a gazíků. Obdivujeme nejen rozsah sbírky a exponáty, ale i vlastní budovu bývalé elektrárny a máme opět tu výhodu, že jsme v celém komplexu sami. Až při odchodu přicházejí další návštěvníci, pokecáme ještě jednou s milou dámou, co nás obrala o vstupné a velmi spokojeni odcházíme nakopnout náš, proti exponátům velmi mladý, stroj a pokračujeme směr Riga.
Po další hodině nás námi nenáviděná navigace opět vede mimo požadované místo, a tak přejedeme Automuuseum hned vedle silnice E67 a musíme se vracet. Vlastní muzeum je výrazně menší než to předchozí, ale nabízí ucelenou přehlídku velmi zachovalých aut sovětské výroby a někteří z nás nostalgicky vzpomínají na Moskviče, Lady a Volhy. Mají tu i jeden vymazlený Austin Healey 3000, v červené, takový vzdálený prapředek naší Fiaty.
Pokračujeme směr Riga, naladěnou stanici Retro 98.3 FM, která vyhrává pecky asi jako náš Signál, a tak za zvuku songů osmdesátých let dojíždíme do přímořského města Pärnu, kde máme vytipovanou restauraci pro dnešní oběd. Jedná se o C.F Hahn Pub, bývalý dům, přestavěný na restauraci a pojmenovaný po jednom z nejuznávanějších zahradníků ve městě, jehož předci v tomto konkrétním domě žili. Restaurace nabízí autentická estonská jídla a recenze na Google Maps nelhaly, ochutnali jsme seljanku, estonskou verzi husté polévky soljanky, obalovaná krabí klepítka a pak něco, co nám překladač přeložil jako jelení čepici, v podstatě nějaká zvěřina na kořenové zelenině s bramborovou kaší znamenité chuti. Jídlo tradičně sdílíme a pivo si dám jen já, protože Estonsko má nulovou toleranci alkoholu a já předávám řidičské žezlo hezčí polovině posádky.
Po necelé hodině cesty od oběda nám začíná stanice Retro pomalu vypadávat, neklamné to znamení, že se loučíme s Estonskem. Aby to loučení bylo stylové, zastavujeme v hraniční vísce Ainaži a jdeme po zdejší atrakci, stavbě, která měla usnadnit nakládání a vykládání lodí přímo z/do vagónů. Za tím účelem se začalo budovat v roce 1912 kamenné molo, které ale nikdy nebylo dokončeno, díky přerušení prací během první světové války, při které byl strategický přístav silně poškozen. Dnes je možné projít asi 850 metrů tohoto mola, tvořeného z hromady volných kamenů, takže nikdy nevíte, zda váš krok nebude tím posledním, když se balvan zhoupne nebo překulí a vy se skácíte mezi zbytek balvanů. Asi tak v půlce vzdáváme chůzi, při které vypadáme jak klokani křížení s baletkou, a docházíme na pláž po cestě mimo šutry vyšlapané místními. Kamenné molo rozděluje pláž na lotyšskou, písečnou a estonskou, zarostlou. Pláž je nádherná a kamenné molo vybíhající až do moře symbolicky dělí území mezi dvěma státy. Po cestě zpátky již zvládáme kamennou cestu o poznání lépe, sedáme do auta, ladíme lotyšskou stanici a pokračujeme v cestě.
K hotelu Bellevue Park Hotel Riga with FREE Parking, jak zní jeho oficiální název v Google mapách, dojíždíme něco po šesté večer, když posledních 40 minut cesty nám zabralo projetí Rigy. Hotel jsme si vybrali kvůli parkování, při příjezdu je závora na parkoviště zvednutá, na displeji problikávají IP adresy, čínské nápisy a číselné rozlišení displeje, jedeme tedy dále a nenacházíme jediné volné místo. Nakonec parkujeme opodál hotelu na prašné cestě stejně jako další ubytovaní a místní. Hotel z roku 1974 sice prošel v roce 2013 rekonstrukcí, ale není v dobré kondici, naštěstí pokoj je v pohodě, dáváme se rychle dohromady a vyrážíme do okolí hotelu spláchnout náročnou cestu. To se nám podaří v místní hospůdce Pils, kde ale nevydržíme dlouho, protože se zahrádka náhle zaplní velkou skupinou lidí, kteří se vzájemně překřikují, a tak zvedáme kotvy a hledáme dál. Nakonec večeříme stylově pokrm pivní talíř, obsahující vlastně vše, co nabízejí samostatně k pivu a plánujeme další den.
Nejnovější komentáře