Hotel opouštíme kolem půl desáté po snídani a rychle se dostáváme z nedělního Tallinnu. Na výjezdu z města ještě doplňujeme nádrž a kupujeme vodu na dnešní putování po národním parku Lahemaa. Cestou na západ od Tallinnu po 25 kilometrech odbočujeme k Jägalskému vodopádu (Jägala juga), druhému největšímu vodopádu v Estonsku s výškou 8,1 metrů. Vzhledem k tomu, že na vzniku nejvyššího vodopádu Valaste juga (30,5 metrů) se podílel člověk, je možné Jägalský označit za nejvyšší přírodní vodopád Estonska. Šířka vodopádu se mění v průběhu roku, při jarním tání může být až 70 metrů. K vodopádu je možné přijet z levé nebo pravé strany, nás táhne navigace na levý břeh, asfalt mizí a poslední půl kilometr je po prašné cestě plné výmolů a kamenů. Tak s ohledem na to, že se jedná o vyhledávaný turistický cíl Estonska, tak trochu zklamání. Na nehezkém plácku před vodopádem dva obytňáky a zrovna vařili nedělní oběd a evidentně něco připálili, pověstný smrad v Cařihradu získal konkurenci. Z levé strany se dá dostat nad vodopád, respektive na úroveň toku řeky Jägale, která přepadá přes Baltský kint (terasa táhnoucí se Baltským mořem, Švédskem, Finskem, Estonskem až k Ladožskému jezeru) těch osm metrů dolů. Pořídíme pár 360° videí a několik fotek a mizíme do národního parku.
Vzhledem k rozloze 51 let starého národního parku (založen v roce narození jednoho z nás), asi 750 km², není v našich silách za den stihnout všechny trasy a místa, a tak si vybíráme jednu ze stezek, Majakivi – Pikanõmme loodusõpperada, která vede přes lesy, bažiny a vřesoviště, částečně po dřevěných chodnících. Náš již značně zaprasený dvoumístný stroj parkujeme vedle někoho s pardubickou značkou a vyrážíme na stezku. Po 1,5 kilometru se objevuje třetí největší balvan v Estonsku, Majakivi, úctyhodný, sedm metrů vysoký, 584 m3 velký drobeček uprostřed lesa, na který se dá vylézt po dřevěném žebříku, ale jak se ukáže, ne všichni se na ten výstup cítí. Tak jsem slezl dolů a společně se snažíme toho obra nějak dostat do záběru a zachytit jeho velikost a marně si lámeme hlavu, jak se sem vlastně dostal. Pravděpodobně jako všechny podobné balvany po světě, po roztání ledovců, ale kdo ví. Po pár pokusech o převedení obrazu do digitálního světa pokračujeme po stezce a po kilometru nás vítá Pikanõmme vaatetorn, tedy dřevěná, 23 metrů vysoká rozhledna, postavená na dunách Pikanõmme. Z vyhlídkové plošiny v 18 metrech koukáme do okolí, ale čím dál šedivější obloha nám nedovolí dohlédnout až do Tallinnu, ale vidíme celé vřesoviště a Finský záliv. Protože nás tlačí čas a počasí, nepokračujeme stezkou dále a vracíme se 2,5 kilometrů zpátky k autu.
Stezku jsme si nevybrali náhodou, kousek od ní je totiž další cíl, a to Harský záliv a skoro opuštěná ponorková základna Hara Allveelavade Sadam. Přesouváme se 3,1 kilometrů autem na parkoviště, ze kterého, zase po svých, dojdeme ke vstupu do pozůstatků základny, kde nám milá estonská slečna pomůže zbavit se 2x 10 Euro, a tím nám umožní vstup. Není opuštěná, protože je placená.
Základna byla postavena v 50. letech minulého století sověty a sloužila ke kotvení ponorek a jejich demagnetizaci, díky čemuž byly ponorky odolnější proti magnetickým minám a zachycení radarem, a tedy použitelnější pro špionáž. Za sovětské nadvlády bylo místo přísně utajováno a ani místní o něm moc nevěděli. Po pádu Sovětského svazu byla základna ze dne na den opuštěna a ponechána osudu. Postupně bylo rozebráno, co se rozebrat dalo a co zůstalo, vesele chátralo. Časem si k základně našli cestu dobrodruzi a díky tomu vešla existence základny ve známost, a nakonec areál základny zaštítilo muzeum, které ale nechalo vše, tak jak bylo, přidalo pár video smyček promítaných ve zbytku budov a začalo hlavně vybírat vstupné. Dnes je možné projít jenom jednu část základny, ta druhá je už v katastrofickém stavu a je jen otázkou času, kdy se celá základna zřítí do moře. Na to je i návštěvník předem upozorněn, že vstupuje na vlastní nebezpečí. Pořád mi vrtá hlavou, za co jsme vlastně platili to vstupné. Nicméně hltáme pozůstatky historie, procházíme budovy, fotíme a natáčíme a pozorujeme, jak relativně rychle se může stav věcí zhoršit, pokud se o ně nikdo nestará. Po hodině už nemáme co objevovat a přesouváme se do místní restaurace, kde sdílíme předkrm ve formě pohankových lívanců, rybí pomazánky a kaviáru a k tomu si dopřáváme jednu porci fish and chips.
Počasí se výrazně zhoršuje a my máme v plánu ještě jednu stezku, asi nejznámější Viru bog (Viru raba), která vede lesem a následně dřevěnou lávkou přes vrchoviště (speciální typ rašeliniště nebo mokřadu). Když se dostaneme na dřevěnou lávku, spustí se velmi silný vítr, a ještě silnější mrholení, které nás donutí vybalit nepromokavá ponča. Zatínáme zuby a pokračujeme po dřevěné lávce, až dojdeme k Viru raba vaatetorn, tedy k další nevelké vyhlídkové věži, ze které by byl krásný rozhled na okolí, kdyby nepršelo. Chvíli zkoušíme něco nafotit a pak padne rozhodnutí to pro dnešek zabalit. Vracíme se zpět na parkoviště a otáčíme to směr hotel. Po cestě nás to několikrát pokropí, snad jako potvrzení našeho správného rozhodnutí.
Stahujeme se do hotelu a vyčkáváme, zda se počasí vylepší, a dovolí nám ještě navštívit Starého město a pozorovat noční nasvícení, v rámci poslední noci v Estonsku. Problém je v tom, že zde slunce zapadá nejdříve po půl jedenácté večer, takže nasvícení památek je pozorovatelné až tak kolem jedenácté a zítra chceme vyrazit včas, protože máme docela nabitý plán v rámci přesunu do Rigy. Jak to dopadne a další zážitky z cesty do Rigy až příště.
Nejnovější komentáře