Už mám po krk těch obratů s použitím „jsme“, tak měním způsob popisu událostí.
Po vydatné hotelové snídani, kolem desáté, vyrážíme do historicky a architektonicky nejcennější části Tallinnu, kterou je Vanalinn, tedy něco jako Staré město. K první hradní a zároveň nejvyšší věži, Tall Herman, to byl necelý kilometr do kopce. Bezmála 46 metrů vysoká věž je součástí hradu Toompea a je hned vedle budovy estonského parlamentu. Na věž je možné se dívat jen ze země, vystoupit na ni je z neznámých důvodů umožněno pouze v době vybraných státních svátků a nejbližší takový připadá na 20. srpna. Tolik času nemáme, tak že digitální otisk a jde se dále.
Tedy jen kousek, vlastně pár kroků na zámecké náměstí, kde na západní straně je již zmíněná budova parlamentu a na východní Chrám svatého Alexandra Něvského, který byl postaven v letech 1894-1900, přímo před parlamentem na truc Estoncům. Stavba byla financovaná z veřejných darů ruské části obyvatelstva, která do roku 1976 představovala více jak polovinu obyvatel Tallinnu. Až po roce 1991 se situace dramaticky změnila a pětina ruských obyvatel město opustila, ale i tak v dubnu 2004 bylo v Tallinnu 36,5 % Rusů. Trochu citlivé téma, ale nedá se stavbě upřít, že je skutečně překrásná, jen možná na špatném místě a historicky nemá žádný význam.
Pokračujeme k další věži Kiek in de Kök (Pohled do kuchyně), která ale otvírá až v jedenáct hodin, tak že zabíjíme čas a sejdeme na nedaleké náměstí Svobody, které je vyzdobeno monumentem Svoboda na jedné straně a kostelem sv. Jana na straně druhé, a na kterém se konají hlavní události v Tallinnu, včetně novoročního koncertu. V sousedícím parku Harju si dáváme kávu a pozorujeme ruch ulice.
Těsně před jedenáctou se vracíme k nejznámější věži, ale ne za účelem jejího zdolání a prohlídky muzea, která se může protáhnout na hodiny, ale proto to, že z věže vedou tzv. tajné chodby napříč baštami (bastion passages). Bašty byly spolu s chodbami vybudovány v 17. a 18. století a sloužily k zakrytí pohybu vojáků, munice a dalšího vybavení před nepřítelem. Chodby po staletí měnily svůj účel, v novodobých dějinách sloužily jako kryty, sklady, místo setkání hnutí Punk, nakonec jako útočiště bezdomovců a po rekonstrukci jsou součástí prohlídky věže a postupně vás seznámí se svou historií, a na konci prohlídkové trasy je působivá sbírka vyřezávaného kamene. Máme to štěstí, že v chodbách pobýváme sami, ale zhruba od půlky prohlídky cítíme ve vzduchu toluen či něco na podobné bázi a než dojdeme nakonec chodeb, máme toho akorát dost. Výstup z chodeb nás pobaví, nejen proto, že opět můžeme normálně dýchat, ale protože se ocitáme zase na náměstí Svobody pod monumentem Svoboda.
Přes, také již známý, park Harju pokračujeme v prohlídce města a dostáváme se na Radniční náměstí (Raekoja plats), kde, jak jinak, sídlí radnice. Na náměstí, v rámci aktuálně probíhající akce „Středověké dny na Starém městě“, je k vidění spousta stánků a k slyšení živá středověká hudba. Po projití snad všech stánků a splnění sociálního rozměru naší cesty (tedy utracení peněz), platíme vstupné do radnice, bez návštěvy radniční věže (protože na tu je fronta), a procházíme radnici od přízemí až po půdu, doslova. Radnice už od roku 1970 neplní svůj účel, jen zastává roli reprezentační budovy městské rady a je spolu s celým Starým městem od roku 1997 na seznamu světového dědictví UNESCO.
Procházíme mezi hanzovními budovami a dostáváme se k dalšímu „must see“ místu, Viru Gate, což jsou dvě velké strážní věže, které tvořily vstupní bránu do města Tallinn. Dnes už brána neexistuje a věže nejsou v nejlepším stavu, ale na to, že byly postaveny ve 14. století vlastně vypadají velmi dobře.
Je čas něco pojíst, tak že míříme do jedné z nejstarších hospod Hell Hunt (Něžný vlk). Po cestě míjíme ruskou ambasádu, zamřížovanou budovu, která je oplocena stavebním plotem, na kterém Estonci jasně vzkazují, co si o té ruské verbeži myslí. Stejně ta ambasáda nefunguje, když si Estonsko s Ruskem navzájem vyházeli v lednu 2023 diplomaty. Nacházíme hospodu a venkovní zahrádka, přes ulici, praská ve švech. Naštěstí uvnitř je prázdno, a tak si poručíme Plzeň (ano, naší klasickou Plzeň) a něco malého k snědku. Plzeň točit neumí a dostáváme v IKEA sklenicích pivo skoro bez pěny, k tomu prasečí jazyk a česnekový toust, sdílíme tyto pochutiny a zapíjíme blbě natočeným pivem a je nám dobře.
Příjemně zasyceni se hodnotíme jako připraveni na výstup na dvě populární vyhlídky na město. Po cestě k nim ještě míjíme Monastery Gate, další tři strážné věže propojené bránou a zdí, ale chuť si, za tři eura, vylézt nahoru necháváme zajít, s vědomím blížícího se výstupu na vyhlídky. Pod 159 schody, které na nás netrpělivě čekají ještě fotíme Boris Yeltsin bas-relief, na kterém je zesnulý ruský vůdce vyznamenán za jeho přínos k mírovému získání estonské nezávislosti, jak k tomu přispěl si dohledáte. Pak už vzhůru na první vyhlídku Patkuli, která nabízí výhled na Tallinn a přístav. Další vyhlídka Kohtuotsa pak nabízí Staré město jako na dlani.
Rozhodujeme se dojít pěšky do dvou kilometrů vzdáleného Lennusadam, námořního muzea. Po cestě míjíme vlakové nádraží a procházíme tržnicí Balti Jaama se spoustou úžasně vypadající zeleniny, ovoce a hlavně ryb. Pokračujeme směrem k přístavu, až dojdeme k muzeu, které sídlí na břehu Tallinského zálivu v renovované budově, která před více jak 100 lety původně sloužila jako hangár hydroplánů, pak za éry sovětů ke všemu možnému, až zůstala opuštěná a chátrala. Historie obnovy budovy je v muzeu také zachycena, a to, jak se ji podařilo obnovit a předělat na muzeum pochopíte, jakmile po schodech vystoupáte na vstupní bod prohlídky, vrchní platformu, která vede vysoko nad přízemím budovy. V tu chvíli se vám otevře obrovský prostor se stovkami exponátů, s prohlídkou autentické ponorky Lembit z 30. let 20. století, repliky hydroplánu Short 184, min, děl a mnoha dalších exponátů v životní velikosti. K tomu spousta simulátorů, projekcí, interaktivních exponátů, dočasných výstav a když už zvládnete celou expozici v budově, můžete pokračovat zevrubnou prohlídkou stoletého parního ledoborce Suur Tõll, který kotví za muzeem.
V ledoborci přečkáváme vydatný příchozí déšť. Bohužel neustává, tak už neprocházíme další plavidla vystavená na souši a přiznáváme si, že bez deštníků či jiného opatření proti dešti nemáme šanci a objednáváme Uber do hotelu. Za nás zatím nejlepší námořní muzeum na světě, a to už jsme jich pár viděli, včetně ponorek nebo strojoven lodí. V hotelu se dáme dohromady, vyměníme mokré za suché a razíme do protější nalévárny Pööbel na jedno pivo, a protože zrovna není funkční kuchyně, tedy je, ale pro skupiny lidí z nedalekého dalšího hotelu, přesunujeme se do blízké restauraci Ginger Toompuiestee na večeři, která velmi chutně ukončuje skvělý den v Tallinnu. Zítra, pokud to aktuálně deštivé počasí dovolí, chceme navštívit přírodu severního Estonska.
Nejnovější komentáře