Včerejší a dnešní den jsme věnovali přesunu do nejsevernějšího místa naší cesty, Estonského Tallinnu. Včera jsme skončili v Lotyšské Siguldě, kde se trochu déle pospávalo, takže sbalení do Fiaty a přesun na snídani se odehrávali až po desáté hodině. Posnídali jsme v kavárně ve food courtu, lotyšský kiš a kávu, a rozhodli jsme se dojít pěšky necelé dva kilometry k místním hradům. Ten první, novější, vlastně není ani hrad ale spíše zámek, postavený jako obytný dům pro majitele panství v roce 1878. Je velmi hezký a pěkně renovovaný, ale nás více zajímal hrad druhý, tedy jeho pozůstatky, které je možné navštívit za mrzké dvě eura. Zřícenina středověkého hradu, Sigulda Medieval Castle, postaveného v roce 1207 jako pevnost, je od roku 2012 zpřístupněna veřejnosti a umožňuje bezpečně vylézt na částečně zachovalou severní věž a věž hlavní brány. Kromě toho bylo původní nádvoří upraveno a doplněno o jeviště a dnes se přímo ve zřícenině konají kulturní akce. Historie vlastního hradu je poměrně působivá, ale na to existuje wikipedie. V zámecké zahradě před tím novějším kouskem architektury je několik navalprachy kiosků a tradiční velký nápis Sigulda, ovšem asi v rámci šetření se místní radnice rozhodla nepublikovat nápis celý ale pouze „S“ s vykřičníkem. Toto výrazné zkrácení názvu prošlo zachycením na digitální udělátka a pak už jen dva kilometry zpět k bezstřechému a startujeme směr Tallinn.
Po hodině cesty, stále v Lotyšsku, došlo na potřebu oběda, a tak před překonáním hranice s Estonskem padla volba na město Valmiera. Na náměstí se uvolnilo jedno místo k parkování, které přesně pasovalo na náš vůz, tedy nic nebránilo zaplnit uvolněný prostor červeným autem a zajít do nedaleké restaurace, tedy víceméně jen velké stylové zahrádky místního podniku Rātes vārti. Na jídlo jsme si sice počkali, ale poke bowl a wok, oboje s kuřecím, patřily do prvotřídních restaurací, a ne na zahrádku na náměstí. Vůbec jídlo je zatím překvapením a zaslouží si vlastní speciál, pokud se k tomu autor dokope. Město Valmiera a její okolí je jednou z nejdéle osídlených oblastí Lotyšska, a její členství v hanze ve 14. a 16. století zvýšilo význam města. Co je zajímavé, podíl Lotyšů je v této oblasti čtyři pětiny, zatímco v celém Lotyšsku jen kolem 60 %. Oběd rozchodíme u zdejší zříceniny hradu z 13. století, která je nedaleko restaurace, velmi pěkně zakomponovaná do současné podoby středu města. Poté pokračujeme směr sever.
Lotyšské silnice jsou díky tomu, že je v zásadě celý stát jedna placka, vlastně rovné nebo jen mírně zakřivené a cestovat po nich je opravdová nuda. Až u hranic s Estonskem se silnice začala vlnit více a jízda se stala zábavou, až jsme skoro promeškali přejezd do Estonska. První víska, kterou jsme v Estonsku projeli, se jmenovala docela dětsky, Lili, ale v té jsme nezastavovali, protože v rámci dne zřícenin nás čekala první v Estonii, Karksi order castle ruins, zbytky pevnosti z druhé poloviny 13. století. Protože nás trochu tlačil čas, udělali jsme rychle pár snímků a pokračovali započatou cestou Estonskem.
Další plánovanou zastávkou byl v počátku jen vysutý most Viljandi Suspension Bridge, ale při návštěvě města se ukázalo, že nejen most, ale i město a zřícenina hradu stojí za zhlédnutí. K mostu jsme se tradičně nechali navigovat udělátkem od Googlu, takže jsme stejně jako v Kaunasu skončili v prd.., na špatném místě a za použití vlastní hlavy pak dojeli na náměstí Viljandi a odsud došli pěšky přes zříceninu Viljandského hradu k vysutému mostu. Zřícenina je opět pěkně zachovalá a má svoji nemalou historii, ale byli jsme zde kvůli mostu, takže pár faktů jen o mostu. Most byl postaven v roce 1931, jako dárek od tehdejšího majitele panství, aby usnadnil cestu do kaple v ruinách hradu a je natolik ikonický, že se stal jedním ze symbolů města Viljandi. Díky rekonstrukci v roce 1995 je stále užíván a je zážitkem přes něj těch padesát metrů projít a mít pod sebou roklinu s hloubkou 15 metrů.
Z Viljandy do Tallinu to bylo už jen kolem 150 kilometrů, a tak jsme okolo sedmé večer přistáli v hotelu L’Ermitage v Tallinu, navštívili přes ulici sídlící restauraci Pööbel, ve které jsme kromě zlatavého moku ochutnali i estonský obložený talíř (sýry, špek, slanina, paštika, rybí pomazánka, pečivo), a přitom jsme pozorovali drzého racka, který okupoval a raboval stoly po odešlých zákaznících. Zítra zevrubná prohlídka hlavního města Estonska.
Nejnovější komentáře