Posnídali jsme ze zásob nakoupených na závěr včerejší malé procházky, rychle zabalili, naházeli věci do kufru, rozloučili se s majitelkou našeho dočasného útulku a vyrazili za dalším cílem cesty. Výjezd z Kaunasu byl nezvykle hladký, provoz vlastně žádný a celé město se tvářilo jako město duchů. Že nedošlo k apokalypse jsme věděli, protože majitelka, co se s námi loučila, byla na zombie až moc živá, ale bylo to prostě divné do té doby, než nám došlo, že v Litvě je 6.7. státní svátek – Den státu, který byl zaveden na památku korunovace 1. krále Mindaugase v r. 1253, který založil Litevské království. Jako jelo se fajn, ale bylo jasné, že veškeré „atrakce“ budou zavřené, a to se potvrdilo hned u té první.
Devátá pevnost je tvrz v severní části Kaunasu, kterou jsme za pomocí google maps nebyli schopni najít, respektive jsme na ní viděli, ale nebyli jsme schopni za využití navigace k ní dojet. Tradiční řešení, počastování Google navigace peprnými slovy a spolehnutí se na vlastní orientační smysl, nakonec přineslo kýžený výsledek a po zdolání vpravdě tankodromu, který náš nízký samochod útrpně přečkal, se před námi objevilo parkoviště pod monstrózním památníkem. Památník obětem nacismu je 32 metrů vysoký a byl postaven v roce 1984 a skutečně vyrazí dech. Už jsme zase u té otřesné historie vyvražďování lidí ať už nacisty nebo sovětskými mužíky. Ale bohužel tato historie je s Litvou spjatá stejně jako Devátá pevnost, kterou nacisti používali k popravám v masovém měřítku (smrt tam našlo více jak 30 tisíc židů z Litvy a dalších evropských zemí) a po válce sloužila Sovětům jako vězení. Do tvrze v rámci státního svátku přístup nebyl, ale shodli jsme se, že bychom dovnitř asi raději ani nešli.
Po cestě k cíli našeho dne jsme udělali ještě dvě zastávky: tou první byl pomník Bitvy u Grunwaldu, dnešního Žalgirisu, který stojí přímo u odbočky z dálnice A1(E65) ve směru Kaunas – Klaipėda. Pomník vznikl v roce 1990 na památku 580. výročí bitvy a událost připomínají vysoké dřevěné sochy umístěné v parku o rozloze 10 hektarů, ve kterém bylo vysázeno 580 červených dubů a 1000 dalších stromů. Duby byly vysázeny tak, aby z leteckého pohledu bylo vidět slovo Žalgiris. A o čem ta bitva vlastně byla a proč je pro nás zajímavá? Řezali se jak jinak než řád německých rytířů s polsko-litevskou koalicí, a to konkrétně 15. července 1410. Velitelem polsko-litevské koalice byl polský král Vladislav II. Jagelonský a jednalo se o rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské války a jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy. Na vítězné (té polsko-litevské) straně bojovala i česká družina a je velmi pravděpodobná účast Jana Žižky z Trocnova, který možná právě v této bitvě přišel o první oko.
Druhou zastávkou kousek od cíle dne, bylo město Šiauliai, jehož název se nám nepodařilo vyslovit, ale česky zastarale je to Šavli, což už přes hubu jde protlačit. Původně jsme do města ani jet nechtěli, ale prázdné žaludky a únava nás donutili a s vědomím toho, že nemusíme řešit parkování (protože ve státní svátek se parkovné neřeší), jsme náš červený poklad poslali do středu města a za chvíli zaparkovaně odpočíval. Krátký pohled do nenáviděné aplikace Google Maps a Maki bezpečně zjistila, kde se nachází nejluxusnější restaurace ve městě (BOHO), na jejíž zahrádce naše zadky neprodleně přistály a ústa si objednali, co mozku v té chvíli připadalo nejvíce z menu zajímavé. Hovězí líčka na červeném víně s lanýžem a bramborovou kaší a hovězí tartar s máslovým toustem a volským okem, jak je naším zvykem, v půlce jsem si to vyměnili a celé to zapíjeli Volfas Engelman lagerem z Kaunasu. Po dobrém obědě jsem se rozhodli po čtvrtém největším městě Litvy krátce porozhlédnout a dojít k jezeru Talkša a vyfotit místní celebritu. Po cestě se před námi objevil park Sundial Square, se sochou Golden Boy, pod kterou právě probíhala oslava státního svátku v podobě pódia, kde tři děvčata docela slušně pěla songy 30. let a kolem byly stánky, zobrazující dobové situace (vězení, škola, pošta, zápasníci – to vše z přelomu předminulého století). Ochutnali jsme i místní specialitu šakotis, něco jako náš trdelník, akorát se s ním motá trochu rychleji, díky čemuž se vytvoří velmi zajímavý tvar, připomínající trdelník s desítkami krápníků na povrchu. Pomalu jsme došli k jezeru a zvěčnili místní celebritu, 15 metrů dlouhou, 6.5 metrů vysokou a 7 tun vážící železnou lišku. Proč tam je a proč zrovna liška, je někde na netu. Po cestě zpátky jsme ještě zvěčnili nápis Šiauliai na Slunečním náměstí a pak konečně vyrazili za dnešním cílem. Mimochodem, město Šiauliai bylo ještě za Sovětského svazu prvním městem CCCP, které mělo pěší zónu.
Hora křížů, hlavní cíl naší dnešní (a vlastně i celé cesty), se nachází 11 km na severoseverovýchod od od Šiauliai. O existenci této zajímavosti nás spravila televize, pravděpodobně to byl Objektiv, a když jsme vybírali destinaci dovolené, napadlo nás, že by nebylo vůbec špatné se právě na toto místo podívat. Jedná se vlastně o malou terénní nerovnost, nebo pahorek, na kterém stál ve 14. století hrad livonských rytířů. První kříže zde byly vztyčeny v polovině 19. století na památku obětí polského povstání z roku 1831, které tam byly pohřbeny. Pak přibývaly další a další kříže a počet poutníků, kteří místo navštěvovali, stále rostl. V dobách Sovětského svazu (zase) se to vládnoucímu režimu ale fakt nelíbilo, a několikrát se pokusil tento národní symbol zlikvidovat i za pomocí buldozerů. Přes všechnu snahu se na kopci opět objevily vztyčené kříže, a tak se to několikrát opakovalo až do roku 1985, kdy i vládnoucí rudý režim pochopil, že na to nemá a snahu o likvidaci vzdal. Po pádu komoušů pak v roce 1993 navštívil tuto lokalitu i papež Jan Pavel II, věnoval místu sochu Krista a prohlásil, že je to znamení od boha, které slouží k propojení lidí na celé Zemi. Dnes je na místě tisíce křížů a křížků z nejrůznějších materiálů a lidé z celého světa sem vozí nové a nové. Pro nás skutečné seznámení s Horou křížů bylo ve znamení otevřené huby, nevěřícného kroužení hlavou a myšlenkami ve stylu „To snad není ani možné“. Žádná z fotek ani záběrů kamer vás nepřipraví na to, co tam uvidíte, je to dechberoucí a když si dáte na čas, a začnete pročítat vzkazy a nápisy na křížích z celého světa, teprve si uvědomíte, jaká je v tom síla a jak moc to znamená, a to jsme oba jen křtění ateisté.
Z Hory křížů nás čekala cesta na hranice do Lotyšska a pak přes Rigu do dnešního místa přespání Siguldy, celkem ještě 177 kilometrů. Rigu máme v plánu při cestě nazpět, takže se k ní ještě vrátíme. V Siguldě je starý a nový hrad, který snad zítra ráno ještě stihneme omrknout, než se vydáme do nejvzdálenějšího bodu naší cesty, do estonského Tallinu.
Nejnovější komentáře